Kronika obce Pernink

Str. 5

Kronikářem střediskové obce Pernink byl jmenován Vítězslav Bartoš, místní chalupář, dne 14. května 1987 Radou MNV Pernink. Vítězslav Bartoš se narodil 16. září 1918 v Holicích v Čechách, okres Pardubice, jako syn státního úředníka. Absolvoval klasické gymnázium, kde maturoval v roce 1938 v Příbrami, a následně dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze, které dokončil v roce 1943.

Po studiích se stal hercem Národního divadla v Praze. Po osvobození vlasti Sovětskou armádou v roce 1945 vstoupil do nově vytvořeného Divadla 5. května, kde později vedl činohru. Během své kariéry působil jako režisér v divadlech v Karlových Varech, Opavě, Hradci Králové a Klatovech, a také v Československé televizi. V Karlových Varech se nakonec stal ředitelem divadla. Svou uměleckou kariéru zakončil jako šéf realizačního střediska Československého rozhlasu v Plzni, odkud odešel do důchodu 31. prosince 1980.

Vítězslav Bartoš byl aktivním členem Komunistické strany Československa, předsedou výboru ZO KSČ, členem Ideologické komise OV KSČ a předsedou či členem ZV ROH v různých divadlech. Působil také v různých společenských organizacích, jako byl Svaz československo-sovětského přátelství, Svaz protifašistických bojovníků a Svaz českých dramatických umělců. V současné době se plně věnuje překladatelské a publicistické činnosti.

Str. 6

OKOLÍ OBCE:

Pernink se nachází v horní části Krušných hor a přísluší do okresu Karlovy Vary. Nejbližším městem je Nejdek (8 km). Okolní obce jsou: Horní Blatná (3 km), Abertamy (3 km), Pstruží (3 km), Potůčky (7 km), Hroznětín (10 km). Obec je vzdálena od okresního města po silnici 22 km.

Spojení

S okolními obcemi a městy je dvojí: jednak tudy vede přímo železniční trať Karlovy Vary – Potůčky, jednak zde projíždějí autobusy ČSAD po linkách Karlovy Vary – Abertamy, Jáchymov – Potůčky, Ostrov – Pernink. Železniční trať má v této obci nejvýše položené nádraží v ČSR (902,347 m n. m.), a vůbec nejvyšším místem této tratě je železniční přejezd přes silnici směrem na Nejdek, vzdálený asi 1 km od Perninku, na němž je geografická kóta 914 m.n.m. Obec má vlastní poštu a telefonní ústřednu, která náleží do UTO Ostrov nad Ohří.

Nadmořská výška

Obce Pernink je 830 m (střed obce u MNV) a ze všech okolních lokalit leží nejníže: Rybná má výšku 860 m, Abertamy 881 m, Horní Blatná 890 m, Bludná 1 010 m.

Obec je situována

Podélně v mírném údolí, rozkládajícím se mezi dvěma masivy, a to mezi hřebenem Perninského vrchu a náhorním valem Abertamy. Údolím protéká směrem od Bludné z Černého rybníka a okolního rašeliniště potok zvaný BÍLÁ BYSTŘICE. Ten však podle údajů z map ztrácí toto jméno, jakmile počne protékat Perninkem, a tak spolu s další bystřinou, vyvěrající z abertamského rašeliniště a vlévající se v místě bývalého obecního hřbitova, vytváří PERNINSKÝ POTOK, plynoucí prudce do údolí směrem k Pstruží, přičemž cestou jednak přijímá další bystřiny a ručeje, jednak se postupně opět čistí, takže v Pstruží, kde se slévá s dalším potokem jménem BYSTŘICE (stékajícím údolím z Mrtvého rybníka a Božídarského rašeliniště), přejímá toto jméno pro další cestu k Ostrovu nad Ohří a do samé Ohře.

krajina

Je součástí nejvyšších hřebenů Krušnohoří (nejbližší vrcholy spolu s dominujícím Klínovcem /1243 m.n.m./, vzdáleným odtud vzdušnou čarou 13 km, jsou: Dračí skála (960 m), Perninský vrch (1 004 m), Blatenský vrch (1 040 m), Plešivec (1 027 m).

Str. 7

Špičák (1 116 m). Tyto hřebeny zcela ovlivňují jak floru, tak i faunu a současně tím vytvářejí i zvláštní meteorologické podmínky této odjakživa drsné a vpravdě krušné oblasti.

OBECNÍ VRCHY

Přináležející svou blízkostí k rozloze obce jsou: Šibeniční vrch (874 m), dále pak Kostelní vrch (873 m) a Spálený vrch, (nad dnešní Karlovarskou ulicí směrem k Rybné).

Pernink leží v horské oblasti, pokryté povětšině lesem, převahou smrkovým. Lesní porosty jsou dnes i zde do značné míry ovlivněny hospodářskou činností člověka. V dřívějších dobách lesní plochy tvořily jedle a buk s malým přispěním smrku, který se vyvíjel přirozenou cestou pouze v omezeném prostoru nejvyššího pásma Krušných hor (kolem 1 000 m n. m.). Teprve v poslední době přechází lesní hospodářství znovu na pěstování smíšených lesů s větším zastoupením listnáčů, odolnějších proti škůdcům, exhalátům průmyslových závodů i ohni. Půda v lesích je nezřídka podmáčená až rašeliněná, což ztěžuje pěstební zásahy i těžbu. Obtížnost kultivace však na druhé straně vytváří v řadě porostů podmínky pro jejich pozvolný návrat do přirozeného stavu optimálně přizpůsobeného prostředí. Navíc jsou tyto porosty vhodné pro udržení stavu lesní zvěře.

Nezalesněné plochy

Dnes tvoří většinou pastviny, ačkoliv pamětníci mohou potvrdit, že na těchto okolních plochách se dařilo jak lnu, tak žitu, bramborám a dalším plodinám, jež pomáhaly výživě místních obyvatel, závislých na dovozu většiny potravin odjinud. Nynější náhorní planiny slouží převážně ke sklizni sena pro státní statky či k dobývání rašeliny.

Podnebí

Je dosti drsné, a to nejen v horských částech oblasti, ale i v samotné údolní prohlubni, v níž obec leží a kde se často uplatňuje teplotní inverze. Průměrná teplota je 4,8 °C, průměrné množství srážek je nevyrovnané; ve vrcholové části Krušných hor, kam spadá i oblast okolí Perninku, je ročně 800 až 1 000 mm srážek. Vlhkost je až 80 %, časté jsou mlhy (asi jedna třetina dní v roce).

Str. 8

Obec leží v Eu-Hercynské oblasti horské lesní květeny s převahou horských společenstev a se zřetelným vlivem subatlantických prvků. Typickými zjevy pro tuto oblast jsou rašeliniště, která vznikala a vyvíjela se v závislosti na klimatických a hydrogeologických podmínkách území. V zásadě se tu uplatňoval vliv podzemní vody s hlubším režimem, vystupující po geologických poruchách, a vliv povrchové a mělké podzemní vody, sváděné svahy zvětralinového pláště. Pro rozvoj rašelinišť a rašelinné vegetace mají značný význam klimatické podmínky. Roční průměr srážek, ve vlhkých rocích dokonce přes 1 000 mm s maximem v červenci (115 mm), je hlavním zdrojem pro tvorbu a vývoj těchto neobvyklých lokalit. Během roku je až 150 dní se srážkami alespoň 1 mm a 35 dní se srážkami přes 10 mm. Velice dlouhé je období souvislé sněhové pokrývky (120 dnů v roce), vegetační perioda trvá asi 99 dnů. Drsnost podmínek pro rozvoj flory a fauny je přibližná s podmínkami severských zemí.

(Údaje byly čerpány z knihy Z. Dohnala: Čs. Rašeliniště a slatiniště, 1965.)

Oblast Perninku, která je blízká všem známým rašeliništím (Božídarské leží odtud vzdušnou čarou zhruba 6 km, Oceánské, Abertamské a Bludenské 2 km), se svým klimatem nikterak zvlášť neliší; dopadají sem tytéž jazykové srážky a jejich hojnost je dokonce podmíněna tzv. dešťovým stínem, táhnoucím se pomyslnou čarou od Nejdku přes Velflík k Merklínu, tvořícím rozhraní mezi vlhkým a sušším klimatem, protože se na jeho kontuře srážejí dešťové mraky k zemi.

Vegetace

Perninského územního celku je tedy jednak rašeliništní, jednak luční, samozřejmě lesní. Mezi jednotlivými typy však jsou přechody, takže tu dochází k pestré vegetační mozaice, značně se lišící od ostatních oblastí Karlovarska.

Nejbližší významné rašeliništní území, které je současně i státní přírodní rezervací (SPR), je lokalita zvaná Oceán, jež se rozkládá na ploše 25,99 ha na rozhraní katastrálních území obcí Pernink, Oldřichov, Pstruží a Vysoká Štola na jižním úpatí vrchu Dračí skála v průměrné nadmořské výšce 915–925 m. Rašeliniště Oceán (etymologie názvu se dá těžko rozluštit, sotva však jde o podobnost se starořeckým pojmem Oceán, tj. veletokem, jenž obtékal kolem dokola veškerou souš, tvořící jakýsi ostrov - pozn.kron.), je rozvodnicové, vrchovištního typu. Jeho severní část je odvodňována do Perninského potoka (Bystřice). Jižní část

Str. 9

Pak do Limnice a Oldřichovského potoka (Rolavy). Rašeliniště leží na podloží hrubozrnné žuly, typické pro Krušnohoří. Průměrný roční úhrn srážek činí 1 094 mm, maximem v červenci 111 mm. Průměrná roční teplota je 4,2 °C, vyskytuje se častá teplotní inverze (tj. stav, kdy normální ubývání teploty s výškou je přerušeno jejím náhlým přibýváním). Ve střední části lokality jsou vytvořena rašelinná jezírka, obklopená pruhy bylinného porostu bez keřů. Ostatní plocha je sušší, téměř souvisle porostlá blatkou (Pinus mugo, subsp. Uncinata), což je odrůda kleče, poněkud odlišná od horské varianty známé z Krkonoš. Blatka porůstá především ty části rašeliniště, které již odrotly bezprostřednímu vlivu podzemní vody. Místa, která jsou pod tímto vlivem, mají charakter zcela odlišný: jejich základní složkou jsou odumřelé zbytky rostlin, především rašeliníku (Sphagnum), jenž tu roste v řadě druhů (Sphagnum teres, subsecundum, malum, acutifolium). Je to mechorost vyznačující se vysokou schopností vázat vodu do zvlášť uzpůsobených prostor ve svém pletivu.

Z vyšších (cévnatých) rostlin osidlují porosty rašeliníků především suchopýr (Eriophorum) a to S. pochvatý (E. vaginatum), úzkolistý (E. angustifolium), některé ostřice (Carex), např. ostřice chudokvětá (C. pauciflora), bažinná (C. limosa). Ze vzácných druhů rostlin, s nimiž se můžeme setkat na rašeliništích, je třeba uvést blatnici bahenní (Scheuchzeria palustris), kropenáč vytrvalý bahenní (Swertia perennis subsp. Palustris), hmyzožravou rosnatku okrouhlolistou (Drosera rotundifolia) a jiné.

Horské louky

Hostí především výrazné druhy flory, které svým masovým výskytem podmiňují aspekt jednotlivých fází vegetačního období, např. rdesno hadí kořen (Polygonum bistorta) s růžovými hustými hrozny drobných květů, léčivá prha arnika (Arnica montana) s žlutými úbory, mohutný pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum) a mnoho dalších. Na vlhčích místech, např. ve strouhách a u potůčků, je nápadným zjevem kuklík potoční (Geum rivale) a červenohnědě kvetoucí zábělník bahenní (Comarum palustre). Řidčeji nalezneme světle zelené růžice hmyzožravé tučnice obecné (Inguicola vulgaris). Sušší místa podél cest a na lesních okrajích, ale i na loukách osídluje v hojném počtu význačná krušnohorská rostlina koprník štětinolistý (Meum athamanticum) z rodu okolíčnatých, která mnohdy nahrazuje koření včetně kmínu (místní obyvatelé jí říkají „koňský kmín“ – Pferdekümmel), a sítina kostrbatá (Juncus squarrosus). Na nejsušších místech přecházejí luční porosty do vřesovin, kde je dominantou vřes (Calluna vulgaris).

Str. 10

Vegetace lesních částí

Je výrazně chudší a jednotvárnější než na otevřených plochách. V keřovém patře se na sušších místech vyskytuje častý nálet mladých smrků (Picea excelsa) a hojné břízy pýřité (Betula pubescens). Nejvzácnějším keřem Krušných hor a jejich rašelinišť je však severská bříza trpasličí (Betula nana), rostoucí roztroušeně a jen ojediněle, dosahující výšky 20 cm až 1,5 m. Patří mezi tzv. relikty z doby glaciální (ledové), která sem byla zatlačena postupem kontinentálního ledovce na počátku čtvrtohor a nalezla zde po oteplení příhodné podmínky. V květeně se uplatňují především kalcifobní (tj. nesnášející vápník) druhy hercynské lesní flóry. Všude tu převažuje masový výskyt borůvky (Vaccinium myrtillus) a činí tak místní lokality vyhledávanou doménou sběračů této lesní plodiny. Hojně se vyskytují porosty vlochyně (Vaccinium uliginosum), brusinky (Vaccinium vitis-idaea), šicha černá (Empetrum nigrum), plazivé klikvy (Oxycoccus quadripetalus) a ozdobné, světle růžově kvetoucí kyhanky sivolisté (Andromeda polifolia). Z další kalcifobní flóry se tu především uplatňuje šťavel zelený (Oxalis acetosella), na mokřinách je častá ostřice třeslicovitá (Carex brizoidea), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa) a jiné. Ze vzácnějších rostlin nalezneme často nápadnou kapradinu žebrovici různolistou (Blechnum spicans). Z ostatních kapradin je třeba uvést alespoň papratku alpskou (Athyrium alpestre), jejíž až dva metry vysoké trsy tvoří nápadné porosty. V jarním aspektu poutají pozornost bělavé hrozny úborů devětsilu (Petasites albus), které v létě vystřídají velké, okrouhle srdčité listy. V letním období na světlejších místech se často vyskytuje ozdobný bělokvětý sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), na stinnějších místech plavuň pučivá (Lycopodium annotinum).

Živočišstvo

Perninská oblast včetně rašelinišť odpovídá fauně ostatních velkých krušnohorských rašelinišť. Kromě řady druhů drobnohledných organismů ve vodě a v porostech rašeliníků, vodou nasáklých hmyzu a jiných drobných živočichů, je fauna této lokality vcelku chudá. Určitý význam mají rašeliniště a náhorní lesní porosty z hlediska myslivosti, neboť porosty blatky vytvářejí vhodné prostředí pro výskyt tetřeva hlušce (Tetrao urogallus), dnes již značně ustupujícího před lesní mechanizací (tu a tam jej lze nalézt právě v Oceánu) a tetřívka obecného (Lyrurus tetrix), který se vyskytuje jak v Oceánu, tak v rašeliništi kolem Bludné. Jinak v hojné míře se vyskytuje spárkatá zvěř (jeleni, srnci i černá), zajíci a podobně, všichni často chodící v zimním období.

Str. 11

Období až k samým budovám obce a hledající zde obživu včetně ohryzu mladých listnáčků (olší a podobně). Jinak se tu hojněji vyskytuje hraboš mokřadní (Microtus agrestis), často dokonce v přemnožení. Na sušších místech rašelinišť a luk s výskyty (hromady kamení na okrajích bývalých polí a luk – pozn. Kron.) je poměrně častým zjevem zmije obecná (Vipera berus), nezřídka v černě vybarvené morfě (V. berus, subsp. Prester). Z ptáků se tu vyskytují některé reliktní druhy z doby ledové, např. ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactea) a kolohřivec horský (Turdus torquatus). Fauna nižších živočichů je pestřejší, avšak většina těchto živočichů uniká pozornosti. Rašelinná společenstva vážou na sebe specifické druhy živočichů, přizpůsobené k životu v extrémních podmínkách rašelinišť, tzv. tyrfobiontů. Z nápadnějších a častěji se vyskytujících tyrfobiontů je třeba uvést alespoň některé motýly, např. žluťáska borůvkového (Colias palaeno europome), píďalku (Arichanna melanaria) a jiné, nebo některé brouky, např. střevlíčka (Agonum eriteci), drabčíky (Stenus kiesenwetteri) či tesaříka (Evodinus interrogationis), nosatce (Otiorrhynchus morio, dubius, salicis) a další druhy.

Velmi drsné podnebí má vliv častý chlad, způsobovaný prudkými poryvy i vytrvalými nárazy větrů severních směrů a to i v letním období. Tyto závany, nezřídka se měnící ve vichřici, mají často rychlost 15 až 20 m/sec. (tj. přes 50 až 70 km/h – pozn. Kron.) a není tu ojedinělým zjevem i vichr kolem 30 m/sec., což značí rychlost přes 100 km/h. Směr větrů je povětšině od severu, někdy se mění na severo-severozápad až severozápad, zřídka vlivem tlakových změn vane vítr zdola údolí, čili od jihu či jihovýchodu. Prudké zimní vánice často dosahují nebezpečných rozměrů i síly (polomy, vývraty a podobně).

(Údaje o floře a fauně čerpány z knihy Miloše Hostičky: Chráněná území okresu Karlovy Vary, vyd. ONV Karlovy Vary, r. 1969).

Str. 12

VZHLED OBCE:

V současné době je v obci Pernink 30 veřejných a hospodářských budov, dále 167 obytných domů a 91 rekreačních zařízení a domků, dohromady tedy 288 stavení. Spolu s Rybnou a Bludnou počet stavení činí souhrnně 297. K témuž dni, tj. k 1.1.1987, bylo zbouráno v Perninku 88 domů a veřejných budov, na Rybné 8 a na Bludné 28, celkem tedy 124 domů a veřejných budov.

Výstavba obce

Se rozvíjela až do počátku 2. světové války, jak o tom svědčí statistika, vydaná v Retrospektivním lexikonu ČSSR, díl III. Podle jednotlivých sčítání lidu:

Po roce 1950

Docházelo k likvidaci opuštěných domů a současně i k přehodnocení stavu budov a domů, takže počty, uvedené pro rok 1950, jsou vlastně konečnými čísly popisnými bez ohledu na to, že byla do té doby již řada stavení a domů zbourána. Také veřejné budovy přestaly být uváděny do stavu domů, takže od roku 1961 dochází ve statistice k náhlému skoku směrem dolů:

Od roku 1970 jsou stavy uváděny jako skutečně obytné, tj. bez veřejných a hospodářských budov, ale i bez rekreačních zařízení a domků.

Str. 13

Číslování

Bylo v obci provedeno dávno před rokem 1850, jak vysvítá z dostupných dokladů a především z předlohy, ručně narýsované a nazvané „Situační skizza zdrojů“ (nadepsáno německy: Situationsskizze der Quellen), která je uložena v archivu MNV. Přesné nákresy domů a stavení jsou uvedeny pouze do čísla 204, což je výchozí stav pro sčítání v roce 1850. Číslování domů za sebou odpovídá tereziánskému nařízení z roku 1771, další číslování domů a budov se už děje napřeskáčku, tak jak byly vybudovány. Podle tohoto označování lze rozpoznat přibližný rok výstavby podle stavu domů v obci při sčítáních lidu. Poslední stav 351 souhlasí i se stavem přidělovaných popisných čísel do roku 1950. Další čísla (od 361) nebyla přidělována až do první poválečné výstavby, kdy se začala přidělovat čísla od čísla 400 dále.

ZMÍNKA

O mapě vodovodního systému v Perninku (Quellensituationskizze) budiž rozvedena o detaily, jež lze z tohoto nákresu v měřítku 1:1.000 vyčíst a tím i obohatit historii obce Pernink o některé dnes již neznámé skutečnosti. Bohužel lze těžko stanovit datum zhotovení tohoto situačního nákresu, ale bylo to v době, kdy na Karlovarské ulici byl obecní hřbitov, situovaný jako typické kultovní místo až na konec obce z dob epidemie cholery a moru (na přelomu 30. a 40. let 17. století), protože nebylo kdy odvádět mrtvé na farní hřbitov. Takový hřbitov na konci obce byl zpravidla jen pro těla napadená onou nemocí. K obecnímu hřbitovu vedly dvě cesty: jedna po dnešní Karlovarské ulici (místo dnešního můstku přes potok u garáží, který teče z abertamského rašeliniště, byl pouze brod), druhá cesta vedla od Abertam podél téhož potoka na dnešní Karlovarskou. Spojka, tvořící dnešní křižovatku z Abertam na Nejdek, tehdy nebyla. V místě dnešního mostu přes Perninský potok (u dnešní nákupny „Bystřice“) vedla odbočka z Karlovarské do dnešní Tovární ulice a měla rovněž pouze brod, jak ostatně vysvítá i z nízké polohy okolních domů, které jsou již na tehdejším nákresu vyznačeny. Okolí dnešního MNV je zhruba stejné jako na nákresu a to až ke křižovatce, tvořící dnes Nádražní ulici s Blatenskou. Tehdy měla ulice název Bauerhansgasse a byly na ní v inkriminované pouze dva domky a to právě na té křižovatce, což znamená, že trvalo ještě dlouho, než se tam vystavěly tovární budovy a další domy. Zhruba stejná jako dnes byla ulice Blatenská a Andělská, Střední a Tovární i Kostelní. Karlovarská ulice doznala od oné doby nákresu největší změny: od dnešní hlavní křižovatky měla tehdy 46 obytných domků, na dnešní Velflínské ulici byly jen 3 domy a Školní louka ne -

Str. 14

existovala vůbec. Zajímavé jsou i jednotlivé názvy různých ulic a lokalit, jen některé z nich jsou známy podnes: nad nynější školní loukou byly tzv. Tiefer Graben (Hluboká jáma), směrem k dnešní Rybné se šlo na Muthhaide (Vřesoviště). Nad dnešní Velflínskou ulicí byl Maitzgrund s Mühlbergem (Mlýnský vrch?), dnešní Abertamskou ulicí se šlo směrem ke Carls-hütte (Karlova huť). Nad Andělskou ulicí byl vrch jménem Altenberg a za ním Tellerberg. Ostatní názvy a lokality už byly citovány.

Růst obce

Z uvedených předchozích počtů domů v jednotlivých letech vysvítá zcela přirozený růst obce až do roku 1938 (některé budovy byly k tomuto datu dostavěny nebo obnoveny, jak je zřejmě např. u domku čp. 102, na jehož střeše je kovová korouhvička s datem 1938 a iniciálami DG (Deo gratia, pozn. Kron.). Po této době vlivem válečných událostí zřejmě k další výstavbě nedocházelo. Prudký pokles počtu domů v období let 1950–1970 způsobil vysídlování místních obyvatel z naší republiky, a to jak odsunem, tak i vystěhováním, kdy řada domů zůstala prázdná. Pustnoucí domy se počaly ve velké míře rozpadat, na řadě budov byly rozebrány krovy a spolu s použitelnými stavebními díly (okna, dveře, trámy, vaznice apod.) byly dopravovány na Slovensko k tamní nové výstavbě vypálených obcí během SNP.

Rekreační domky

Některé domky byly zachráněny tím, že noví majitelé je uzpůsobili k rekreačním účelům na chalupy. Od konce 60. let byla zavedena jejich evidence pomocí zelených pořadových čísel, značících, že dům byl vyjmut z bytového fondu. Tento převod domů na rekreační zařízení není ukončen, nadále prochází řada objektů procesem schvalování změny účelu užívání na rekreační. Tímto opatřením získala obec na vzhledu, protože noví majitelé ze všech sil se věnují renovaci domků či dokonce na přidělených parcelách se pustili do nové výstavby (rekreační zařízení a domky na Karlovarské ulici, budova STS Toužim tamtéž, rekreační středisko Vojenských lesů a statků Velichov na náměstí V. I. Lenina a podobně).

Nová výstavba

V šedesátých letech byla zahájena i výstavba tří činžovních domů panelového typu v prostoru křižovatky na Abertamy, označených popisnými čísly 400 až 405.

Str. 15

Na místě bývalé zoologické zahrady, která byla zrušena v roce 1965, je budova nákupního střediska, kterou vystavěli občané Perninku v rámci akce „Z“ v průběhu let 1978 - 81 jako závazek v celokrajské soutěži „Západočeský kraj pevná hráz socialismu a míru“ na počest 60. výročí založení KSČ.

Většina domů v obci Pernink je postavena z kamene, lepeného jenom hliněnou maltou. Používání kamene je zřejmým důsledkem nařízení z roku 1816, kdy došlo k zákazu stavění budov ze dřeva, včetně hospodářských stavení a plotů. Přízemní stavby jsou architektonicky řazeny mezi tzv. krušnohorské domy, viz encyklopedie „Lidová architektura“, text na str. 197, kresba na str. 108. Před rokem 1816 bývaly i roubené, některé již tehdy kamenné a často s hrázděným patrem. Domky jsou chlévního typu, obvykle i s černou kuchyní. Dvůr není vytvořen, dům je společný pro obytnou část, chlév i kolnu, vše pod jednou střechou, poměrně vysokou a sedlovou, pokrytou šindelem. Štít a patro, popř. celé stěny se proti nepřízni počasí obkládaly šindelem, prkny či břidlicí, často v ornamentních vzorech. Vstup do domu chránila přenosná prkenná budka (Vorhaus), u těchto staveb se lze dočíst rovněž v Erzgebirgs-Zeitung č. 23 z roku 1902 pod názvem: Charakteristische Merkmale der alten Dorfbauten autor W. Wachsmann. Takové domky, některé již renovované a s nepatrnými přístavbami, dodnes se nacházejí na Školní louce, v ulicích Karlovarská, Bludenská, Střední, Andělská, Poštovní a Nádražní.

Zachovaly se i některé hrázděné domy, byť byly časem omítnuty, čímž bylo hrázdění zakryto (dům čp. 2, 199 a jinde), či naopak kde stržením omítky bylo odhaleno výrazné ornamentální hrázdění typu sasko-švýcarského, jak se to stalo u domu čp. 7, který má ev. Rekreační číslo 1 na náměstí V. I. Lenina. Omítnutí tohoto ozdobného hrázdění se stalo v roce 1894, kdy navštívil Pernink saský korunní princ a konšelé se snažili zahalit omítnutím nedostatky města. Na počest této návštěvy je na domě čp. 199 nyní rekreační středisko KSNP pamětní deska: „Zur ehrenden Erinnerung an den von Ihren königlichen Höheiten Prinz und Prinzessin Friedrich August von Sachsen in diesem Hause in den Tagen des 2. und 3. Mai 1894 genommenen Aufenthalt“.

Str. 16

Z ROUBENÝCH STAVEB, pokud je o nich známo, že byly časem zakryty omítkou, lze poukázat na stavení čp. 98 v Kostelní ulici, jehož přízemí je zcela roubené (dalo se zjistit při přestavbě v roce 1983). Další roubené stavby v oblasti Perninku nejsou známy.

HOSPODÁŘSKÉ USEDLOSTI, i když je jich nepoměrně málo, například čp. 75 na Střední ulici, velmi kontratují svou velikostí s typy krušnohorských domků, kde zřejmě bydlela místní chudina. Rovněž řada jednopatrových domů svědčí o rozdílnosti složení obyvatel; tyto budovy byly povětšině živnostenského charakteru, tj. provozovny i obytné části pohromadě. Nemálo vil, obklopujících tovární budovy či stojící poblíž nich, dotvrzuje tuto velkou rozdílnost složení obyvatel.

Některé domy se vymykají obvyklé architektonické či účelové stavby. Kromě již uvedeného domu čp. 7 je to především budova čp. 1 (dnešní MNV), jež zřejmě nebyla vždy jen administrativní budovou, jak lze ostatně rozpoznat z podloubí na její straně, které má charakter vysloveně provozový (kovárna?), se sloupem podpírajícím dva oblouky v architektonicky odvážném řešení (Pozn. Kronikáře: na mapě vodovodních zdrojů, uložené v AMP, je část budovy dnešního MNV, kde je ono podloubí, označena žlutou barvou jako obytná, zatímco čelní budova má hnědou barvu, stejně jako zadní část, dnes budova kina, jež je vedena pod jiným popisným číslem: 211). Další architektonicky zajímavé stavby jsou domy čp. 80 na náměstí a 101 v Kostelní ulici, které si dodnes zachovaly typ mansardní střechy, obvyklé u barokních staveb církevních či panských a tudíž vybudovaných v letech 1700 až 1800. Naproti tomu dnešní budova duchovního úřadu v čp. 107 vykazuje prvky empíru, už vykazuje prvky empíru, navazujícího na předchozí barokní klasicismus. Svědčí o tom i valbová střecha, dříve zřejmě pokrytá šindelem jako drtivá většina staveb v Krušnohoří, dnes pouze dehtovou lepenkou.

KULTOVNÍ STAVBY

Výraznou stavbou tohoto typu v Perninku je kostel Nejsvětější Trojice, postavený v roce 1714 na místě dřívější dřevěné stavby z roku 1537. Má jednu obdélníkovou loď s hranolovou věží a trojboce uzavřeným presbytářem. Vnitřní zařízení

Str. 17

Je barokní a rokokové z počátků a konce 18. století. Cínová křtitelnice je od V.Pelagra,(jeden z rodu cínařů Pelagrů, kteří svými výtvory vyzdobili řadu kostelů v severozápadních Čechách). Datum vzniku kostela spolu se stavitelskými prvky, typickými pro dědinské církevní stavby, dokazují, že kostel patří k tak zvané barokní gotice, obvyklé u sakrálních budov v Čechách z let 1700 až 1750. Věžní hodiny, které dlouhou dobu nefungovaly, už druhým rokem se opět rozeznívají do celého okolí Perninku.

DALŠÍ ze zajímavých staveb v Perninku je kamenné stavení mezi čp. 105 a 106 na Karlovarské ulici. Má vjezdová vrata a průduchy, nahoře pak tzv. húru pod polovalbovou střechou. Na zadní vnější straně je pískovcový reliéf 30 x 60 cm s postavou neznámého biskupa mitrou na hlavě a biskupskou berlou v ruce. Na soklu je značení téměř smyto, lze rozeznat pouze dvě konečné číslice: 16, pravděpodobně zbytky letopočtu. Budova nepochybně sloužila hospodářským účelům, podle všech znaků to byl špejchárek (už podle té húry a archivoltového portálu), zbudovaný na základě josefinského opatření z konce 18. století, příkazujícího budovat obecní sýpky pro léta neúrody, tzv. kontribučenské (viz výklad v čs. Vlastivědě 3, Lidová kultura). Podobná sýpka, v řadě prvků dokonce totožná, je vyobrazena v knize J. Vařeky "Naše Lidové stavby". Na střeše této stavby se pravděpodobně nacházela věžička se zvoncem nařízená tzv. Ohňovým patentem Marie Terezie z roku 1751: „…aby se mohlo tomu ohňovému místě na zvon udeřit, vartýři noční aby ihned na zvon šturmovali, alarm dělali, když by oheň zpozorovali“ (tak zněl tento patent).

KRYTINU drtivé většiny budov v Perninku (včetně kostelní věže a střechy), tvoří dnes jen plech, a to zinkový s patřičným nátěrem nebo alukryt, někde dokonce jen dehtová lepenka či její předchůdce eternit. Dřívější nejrozšířenější krytinu, šindel, známý po celém Krušnohoří, odjakživa snadno dostupný jak materiálem, tak i výrobou, najdeme dnes v Perninku jen na některých střechách, avšak překrytý lepenkou (např. na čp. 139). Jako vzor původní krytiny slouží dnes šindel na domku čp. 143 v Karlovarské ulici (samozřejmě už jde o renovovanou krytinu z tradičních štípaných smrkových šindelů, zcela odlišných od průmyslově vyrobených šindelů, které jsou na střechách kostelů v Horní Blatné a Abertamech).

Str. 18

OBYVATELSTVO:

Stejně tak jako počty domů, jsou v Retrospektivním lexikonu ČSSR uváděny i počty obyvatel. Předchozí prameny nevykazují, kolik obyvatel bylo při založení ani při rozkvětu města. První konkrétní zmínka o počtu obyvatel je z roku 1654: po Třicetileté válce tu zbylo pouze 340 „osedlých“ (tj. usedlých, pozn. Kron.). Pro srovnání s tímto stavem v téže době měla Horní Blatná 385, Boží dar 285 a Abertamy 365 lidí.

V roce 1850 měl Pernink podle výše uvedeného lexikonu celkem 2 046 obyvatel. Záznamy jsou vedeny podle jednotlivých sčítání:

V roce 1930 měl Pernink spolu s oběma osadami celkem 3 024 obyvatel. Dokument, doplňující údaje k tomuto stavu, je tzv. Familienblatt, který se nachází v AMP. Záznam je natolik zajímavý pro doplnění historie obce, že stojí za to uvést jej v kronice celý (v českém překladu):

Počet obyvatel (1930, Familienblatt)

Str. 19

V roce 1945 není stav obyvatel vykazován, pouze v některých pramenech se uvádí, že v tomto roce po odsunu a válečných ztrátách zůstalo v Perninku z počtu 3 003 obyvatel (přibližný stav z roku 1930 a bezprostředně po něm) pouze 304 antifašistů. Prameny neuvádějí jejich národnost, ale podle jiných dokladů muselo jít jak o obyvatele české národnosti (jichž byla zřejmě mizivá menšina), tak i národnosti německé.

SOUČASNĚ S odsunem nespolehlivých občanů německé národnosti počali ihned přicházet do pohraničí noví obyvatelé z vnitrozemí vedle těch, kteří se sem vraceli jako předváleční obyvatelé, a tak v roce 1950 a při dalších sčítáních se vykazují tyto stavy:

Rozbor pokračujícího poklesu obyvatel od roku 1950 po dnešní dny není záměrem této pouze konstatující kapitoly. Bude třeba se vracet v budoucích souhrnech k této znepokojující otázce a podrobit ji všem vlivným sociologickým hlediskům.

Stav střediskové obce Pernink (1980)
(včetně Horní Blatné, Rybné a Bludné; Statistická příručka 00 ČSÚ)

Str. 20

POLITICKÝ A VEŘEJNÝ ŽIVOT

Usnesením Západočeského krajského národního výboru č. 210/83 a návazným usnesením Okresního národního výboru v Karlových Varech č. 2/84 ze dne 13. ledna 1984 bylo schváleno jmenování obce PERNINK střediskovou obcí.

Již předtím, a to od 1. ledna 1981, v rámci integrace byla připojena k dosavadní obci Pernink (tj. včetně osad Rybné a Bludné) též obec Horní Blatná jako její část, a současně v ní byl ustaven Občanský výbor. Poslanci bývalého MNV Horní Blatná přešli do lidosprávního sboru MNV Pernink. Na zbytek volebního období, (leden - červen 1981) byl pověřen funkcí předsedy MNV bývalý předseda MNV Horní Blatná Josef Mlateček, který současně zastával i funkci předsedy Občanského výboru v Horní Blatné. Tajemníkem MNV Pernink pro tentýž zbytek volebního období byl jmenován Josef Válek.

Obec tímto ustanovením nabyla na významu jako středisková. V současné době se tak PERNINK stává centrem všeho dění jak politického, tak i veřejného v této oblasti horního Krušnohoří.

Podle výsledků voleb v roce 1981 bylo pro období 1981/85 zvoleno 22 poslanců pro obec Pernink a 9 poslanců pro obec Horní Blatná.

Volební obvod Pernink (22 poslanců):

Volební obvod Horní Blatná (9 poslanců):

Str. 21

Složení Rady MNV Pernink

Současně byly ustaveny komise MNV

Ve volbách do lidosprávních orgánů v roce 1986 bylo zvoleno 29 poslanců pro volební obvod Pernink a 11 poslanců pro volební obvod Horní Blatná. Těmto poslancům, kandidujícím za Národní frontu, byly přiděleny funkce v jednotlivých orgánech a komisích MNV:

Rada MNV Pernink

Jednotlivé komise MNV Pernink

Všechny komise MNV byly postupně doplněny příslušným počtem aktivistů MNV.

V současné době jsou ve střediskové obci Pernink tyto politické a společenské organizace:

KSČ

Její Vesnická organizace má svou dlouholetou tradici, založenou již v samotných počátcích vzniku strany v roce 1921. Prvním předsedou byl tehdy zvolen Anton Bauer, rodák z Perninku, narozený 1. dubna 1900. Činnost stranické organizace výrazně posilovala význam KSČ jak během 1. republiky, tak později v ilegalitě během 2. světové války, kdy její členové, organizovaní ve formě tříčlenných skupin, se soustředili především na podporu rodin vězněných členů a na pomoc zajatcům, viz stať této kroniky „Historie horního města Pernink“.

Od roku 1945 byla Vesnická organizace KSČ vůdčí hybnou složkou v Perninku politického i veřejného života, jejím prvním poválečným předsedou byl Václav Mach. Současné výsledky, promítající se do všech oblastí života obce, jsou nespornou zásluhou vedoucí úlohy KSČ a její inspirativní činnosti. V současné době je předsedou Vesnické organizace KSČ v Perninku Ing. Jan Vágner, místopředsedkyní Naděžda Šupová. Organizace má v této době 29 členů a je u ní registrováno dalších 26 členů KSČ z jiných organizací střediskové obce Pernink.

SSM

Také její Vesnická organizace navazuje na dlouholetou tradici mládežnického hnutí v Perninku: už v roce 1921 byl zde založen Svaz komunistické mládeže, prvním předsedou byl Karel Pöhlmann, jednatelem Anton Bauer. Organizace měla 160 členů a byla jednou z největších v horním Krušnohoří (viz stať této kroniky „Historie horního města Pernink“). Současná vesnická organizace, ustavená počátkem 70. let, je platnou složkou společenského a kulturního života v obci. Jejím předsedou je Miroslav Hájek.

Pionýrská organizace SSM vyvíjí svou činnost v rámci školy v Perninku.

Další organizace Národní fronty, které jsou soustředěny pod jednotnou koordinaci úkolů prostřednictvím Místního výboru Národní fronty (předsedkyní je Věra Zahrádková):

Svaz požární ochrany

Činnost jeho organizace se datuje už od roku 1866 a ihned po roce 1945 nový sbor navázal na dřívější hodnotné výsledky Sboru dobrovolných hasičů (Freiwillige Feuerwehr Bärringen). Organizace je platnou složkou v rámci života v obci a to nejen svou účinnou pomocí při výskytu požárů a přírodních kalamit, ale i při každoročním úklidu obce po zimním období. Navíc pomáhá vychovávat mladé požárníky, kteří si vedou zdatně v různých okresních soutěžích po vzoru jejich dospělých kamarádů SPO. Organizace má v současné době 89 členů, jejím předsedou je Jaroslav Soudný, jednatelem Karel Ryneš a velitelem Adolf Weber. Mladé požárníky vede Arnošt Exner a Dana Bulínová.

V Horní Blatné je neméně agilní organizace Svazu požární ochrany, která má v současné době 29 členů a jejím předsedou je Jan Konečný.

SVAZARM

Jeho organizace byla založena v Perninku v roce 1952, v současné době má 90 členů, z toho 20 členů je mladších 15 let. Organizace se věnuje třem odbornostem: motorismu, střelectví a modelářství, má patronátní smlouvu s Pionýrskou organizací Základní školy v Perninku. Předsedou je Josef Vačkář, místopředsedou Nikolaj Riedl, vedoucí jednotlivých sekcí: motorismus Antonín Sedlák st., střelecký klub Milan Zahrádka, modelářský klub Stanislav Ertl.

SČSP

Pobočky Svazu jsou rovněž v obou obcích. v Perninku ji vede Milja Pelcová, v Horní Blatné pak Jan Konečný. Obě organizace mají dohromady přes 50 členů.

Český svaz žen

Rovněž působí delší dobu v oblasti. Jeho organizace v současné době čítá kolem 45 členek, které se zúčastňují řady akcí: dětský karneval na konci zimy, „bleší trhy“, oslavy MDŽ a MDD. Tradičně bývá pořádána i Václavská zábava pro dospělé. Mnoho členek působí současně v jiných organizacích Národní fronty, jsou členkami ČSČK, pečovatelkami, působí jako vedoucí Pionýrské organizace, daří se i spolupráce se SSM a ČSPO. Předsedkyní organizace v Perninku je Jana Eretová.

V Horní Blatné je rovněž ustavena organizace ČSŽ, která má téměř 50 členek, její činnost je obdobná jako sesterská organizace v Perninku. Předsedkyní je Antonie Borovcová.

ČS Červeného Kříže

Činnost této organizace se velmi prolíná s činností ČSŽ, je rovněž velmi platnou složkou společenského života ve střediskové obci, obzvláště asistence jejích členek při různých sportovních akcích a podobně. Předsedkyní v Perninku je Anna Chvapilová, v Horní Blatné pak Božena Michalcová.

Hospodářské poměry

Podle údajů ze statistické ročenky, uvádějící stavy z roku 1980 při sčítání lidu, má středisková obec Pernink (tj. včetně Horní Blatné a osad Rybné a Bludné):

2,138 ha ploch kultury,

753 ha zemědělské půdy,

1,202 ha lesní půdy,

5 ha vodních ploch,

19 ha zastavěných ploch.

Veškerou zemědělskou plochu obhospodařují Státní statky Karlovy Vary-Sedlec, většinou se sklízejí louky, občas se provádějí pokusy s pěstováním obilnin na místech, kde dříve byly tyto plodiny pěstovány. Po zbourání kravína (bývalá továrna čp. 213 na Karlovarské ulici) v roce 1982, když byl předtím chov jalovic zrušen, byly okolní louky a stráně spásány stády jalovic. V současné době většina těchto strání zůstává nesklizena pro jejich údajně těžko dosažitelnou přístupnost.

Lesní plochy

Obhospodařuje LESNÍ ZÁVOD HORNÍ BLATNÁ (hospodářská jednotka Západočeských státních lesů). Závod byl v 70. letech sloučen s bývalým závodem Nejdek a jeho působení dosahá do celé široké oblasti horních Krušných hor a zpět do údolí až k samým Karlovým Varům. Závod má velký ekonomický efekt, zpracovává ročně na 125 tisíc m³ dřevní hmoty a zalesňuje za tutéž dobu 3 tisíce hektarů lesní půdy. Zásobuje dřevní hmotou všechny okolní pily Karlovarska a vyváží tuto hmotu i za hranice okresu, v častých případech i mimo hranice ČSSR. V současné době závod vede neúprosný boj proti lesním škůdcům, ploskohřbetce smrkové, obaleči modřínovému a kůrovci, a zároveň provádí letecký posyp lesních ploch drceným vápencem na odkyselení lesní půdy. Závod má 477 pracovníků. Díky rozsáhlým lesním kulturám se zde velmi rozvíjí myslivost, především lov na vysokou zvěř, nezřídka si odtud hosté ze zahraničí odvážejí významnou trofej jako odměnu za úspěšný lov.

Průmysl

Je soustředěn do tří závodů

TRIOLA je největším z nich. Podnik je známý svou výrobou prošívaných přikrývek. Byl založen už v roce 1908 a až do roku 1925 byl jejím majitelem J. Hermann (tehdy se továrna jmenovala UNION). Poté přešla do vlastnictví velkonákupní společnosti G.E.C., která provedla i rozsáhlou výstavbu, a to v letech 1927, 1928, 1933-34 a konečnou dnešní podobu získala v letech 1937-38. Za druhé světové války byl jejím majitelem Josef Neckermann, který tu vyráběl vojenské stejnokroje a ložní prádlo pro vojsko. Na konci války zde sovětští a francouzští zajatci montovali protiplynové masky.

Po válce byl závod zkonfiskován a předán do národní správy pod vedením JUDr. Arnošta Najmanna. V té době se tu vyráběly konfekční výrobky, prádlo a stejnokroje pro armádu a poštovní zaměstnance. Firma měla tehdy název „První česká továrna na prádlo a oděvy“. V roce 1948 byl závod znárodněn a převeden do národního podniku „LEKO“, spojené továrny na prádlo v Praze. Vyráběly se zde pracovní pláště a oděvy, vojenské letní uniformy a dětské kabátky. V tomto období pracovalo v závodě 350 zaměstnanců na tři směny, povětšině to byli německé národnosti. Vzhledem k úbytku německého obyvatelstva docházelo k trvalému snižování počtu zaměstnanců a proto došlo i ke zrušení původního výrobního programu a k postupnému zavádění výroby prošívaných přikrývek. Vzhledem na zvýšenou poptávku po prošívaných přikrývkách došlo k postupnému likvidování drobných soukromých výrobních dílen.

Výrobců, pracujících doma pro podnik, jejich přístroje byly demontovány a instalovány v hlavním závodě, kde jsou dodnes v provozu.

Sériová výroba prošívaných přikrývek jako jediný program výroby byla zahájena v dubnu roku 1949. V roce 1951 byl sortiment rozšířen o výrobu přikrývek s péřovou náplní. Tento program se vyrábí dodnes a závod je pro uvedené výrobky monopolním výrobcem pro celou ČSSR. Negativní vliv na rozvoj výroby měl již od padesátých let pokles pracovníků, takže provoz byl postupně snížen na dvousměnný a v roce 1967 na jednosměnný. Závod má 90 pracovníků, z toho jsou tři čtvrtiny ženy.

KRAJKA je druhým průmyslovým závodem v Perninku a je začleněn do národního podniku „Krajka“ Kraslice. Také tento závod navázal na bohatou tradici rukodělné práce, která se plně rozvinula v 19. století po celých Krušných horách a stala se známou po celém Rakousku-Uhersku právě svými umnými paličkovanými krajkami a výšivkami.

Z původních několika budov, které byly majetkem bratří Bartlových, nyní zbyla už jen jedna jediná, a to v Nádražní ulici. Ostatní byly buď zbourány, nebo přestavěny pro jiné účely (např. dnešní Domov důchodců). Závod má dnes cca 47 zaměstnanců a jeho výrobky nadále šíří slávu krušnohorských krajkářek po celé republice.

BLEX je třetím průmyslovým závodem střediskové obce a má sídlo v Horní Blatné. Vyrábí hliníkové nádobí, původními majiteli a zakladateli byli bratři Zenkerové, kteří započali výrobu s počátkem 20. století pod firemní značkou „ZEPLA“. Po druhé světové válce byl závod rovněž zkonfiskován a vedl jej národní správce Dr. Spazier. Po roce 1948 převzaly provozovnu Spojené smaltovny, n.p. závod Mars. V roce 1970 byl podnik přejmenován na „BLEX“ a dnes jej provozuje ZEZ Praha, závod Realistic Karlovy Vary. Má cca 26 pracovníků.

V místě je rovněž pobočka Okresního stavebního podniku Karlovy Vary-Dalovice, která se svými 15 pracovníky obhospodařuje okolní obce. Rovněž je tu drobná provozovna se sídlem v Horní Blatné a truhlářskými a stavebními pracemi. Družstevní ani podomácká výroba se tu nevyskytují.

V oblasti střediskové obce jsou t.č. 3 prodejny Jednoty a 6 prodejen Státního obchodu, dále 2 hotely a 3 restaurace. Jsou tu též 2 pošty a 2 pobočky státní spořitelny.

Zdravotní a sociální zařízení

Ve střediskové obci Pernink je zdravotní středisko se čtyřmi odděleními (dospělé, ženské, dětské a zubní) se týmž počtem lékařů. Středisko slouží oběma obcím střídavě v místnostech obou obcí. Je tu také lékárna s celotýdenním provozem. Ze sociálních zařízení zde jsou 2 jesle, 2 mateřské školky, 2 družiny mládeže a 2 jídelny pro žactvo s kapacitou 200 strávníků denně.

V Perninku je také Domov důchodců pro celý okres Karlovy Vary, který zahájil provoz dne 2. ledna 1979. Toto významné sociální zařízení bylo vybudováno z bývalé továrny, přestavba trvala dva roky a náklady činily 6,5 milionu Kčs. Stavbu provedl Okresní stavební podnik. Budova má dva pavilony o 26 pokojích s kapacitou 57 lůžek, je jednoposchoďová bez výtahu. Pokoje jsou dvoulůžkové, jeden je třílůžkový a jeden čtyřlůžkový. Každý pokoj má předsíňku se skříněmi a hygienickým koutkem. O obyvatele domova pečují v nepřetržitém provozu zdravotnické pracovnice v počtu jedenácti (8 sester a 3 sanitářky). Dále tu pracují 3 zaměstnanci kuchyně a 2 údržbáři, kteří jsou zároveň topiči. Kromě ošetřovatelské péče se provádí i rehabilitační tělocvik, masáže a elektrotherapie. Domov má vlastní knihovnu, která čítá cca 500 svazků. Náklady na léky na 1 obyvatele a den činí 3,09 až 3,85 Kč (stav z roku 1985).

Občanská vybavenost

V oblasti střediskové obce Pernink jsou 2 kina, 2 veřejné knihovny, 1 lékárna, 8 různých tělovýchovných zařízení, 6 prodejen potravin, 3 prodejny průmyslového zboží, 2 hotely, 2 hostince, 1 bufet, 26 různých zařízení závodní rekreace, 2 holičství, 2 sběrny prádla, 3 druhy stavební údržby a 2 kombinované provozovny.

Školství a kultura

Do této oblasti patří nesporně především činnost Sboru pro občanské záležitosti (SPOZ), který je současně jednou z komisí MNV. Provádí řadu kulturních a osvětových akcí v celé střediskové obci. SPOZ má 11 členek, předsedkyní je Magdalena Hofmannová, členka Rady MNV Pernink. Sbor pořádá svatební obřady, vítání nových občánků, organizuje akce k MDŽ, ke Dni učitelů a SNB, při slibech Pionýrů, na zahájení a zakončení školního roku a při předávání občanských průkazů mladým obyvatelům obce.

Školství

Do Perninku je soustředěna hlavní školní výuka. Nachází se zde ZÁKLADNÍ ŠKOLA pro celou spádovou oblast s počtem žáků kolem 260. V současné době zde vyučuje 20 pedagogů, z toho 11–12 dojíždí do obce. Ředitelkou školy je Milja Pelcová, zástupkyní ředitelky je Naďa Šupová.

V Horní Blatné je jednotřídní ZVLÁŠTNÍ ŠKOLA pro 20–30 žáků, která má 3 pedagogy. Ředitelkou je Eva Milinovská.

Z osvětových zařízení dlužno jmenovat expozici Okresního muzea v Horní Blatné, kde je umístěno MUZEUM TĚŽBY CÍNU. Dále je zde vytyčena NAUČNÁ STEZKA, která měří 7 km a upozorňuje na významné lokality v okolí Horní Blatné.

Pro občany německé národnosti slouží KULTURNÍ SDRUŽENÍ, založené v roce 1968. Dnes má 49 členů a pořádá různé osvětové akce a výlety jak do NDR, tak i do sousedních oblastí (Vejprty, Liberec atd.). Program tohoto sdružení se zaměřuje na poznávání socialistické současnosti naší vlasti i nejbližších sousedů. Sdružení v současnosti vede Bedřich Chmelík (+ 1987 — pozn. kron.) rukou.

Tělovýchova a sport

V Perninku byla v roce 1946 založena tělovýchovná jednota s názvem HRANIČÁŘ. Jejím předsedou se stal Josef Müller, vedoucí prodejny „Osvobození“. Jednota měla zprvu pouze oddíl kopané. Po roce 1948, kdy byla přejmenována na TJ Sokol, vedl celé tělovýchovné hnutí jako předseda Václav Volšík, tehdejší vedoucí perninské pekárny. Po něm převzal funkci předsedy Václav Kopecký, dalším předsedou byl Robert Piwko a poté Alois Drápal, který je v této funkci dodnes.

Jednota má 120 členů v pěti oddílech: kopaná, lyžování, skoky na lyžích, minikopaná a základní tělesná výchova (pouze pro ženy). Jednota má vlastní ubytovnu, 3 lyžařské vleky, můstek pro umělou hmotu a starý můstek, který dlouho sloužil sportovním účelům a na němž vyrostl i bývalý reprezentant Rudolf Höhnl. Ten bude třeba opravit a vrátit aktivnímu sportu.

Významné výsledky docílil odbor žákovské kopané pod vedením Miroslava Mitterpacha v roce 1987, který kromě jiného zvítězil v soutěži slušnosti okresního přeboru žáků.

Pro sportovní lyžování je každým rokem připravována za součinnosti členů Horské služby běžecká stopa o délce 3 a 15,5 km. Žákovské lyžování navázalo na dřívější sportovní třídu ZDŠ, kterou vedl Gabriel Koubek. Jednota má nesporné zásluhy na vybudování lyžařského vleku na Školní louce,

který byl vybudován v rámci akce „Z“ v hodnotě 450 tisíc Kč.

TJ SOKOL rovněž vyvolala akci, která vedle sportovních hodnot má i veliký společenský význam. Je to akce zvaná „SUPERPOHÁR“, v níž se jednotlivé složky Národní fronty mohou uplatnit jak sportovně, tak i využít svůj volný čas kvalitně. (Podrobnosti o tomto zajímavém a originálním klání jsou uvedeny v záznamech z roku 1986, kdy tato soutěž vznikla.)

Od roku 1977 pořádá každoročně oddíl kopané TJ SOKOL „Memoriál Milana Sedláka“, což je turnaj na počest zemřelého člena mužstva kopané.

V Horní Blatné je rovněž jednota, a to od roku 1948 pod názvem „TATRAN“. Na jejím založení měl hlavní zásluhy Jaroslav HONZÁTKO, tehdejší populární brankář oddílu kopané.

V současné době vede tělocvičnou jednotu Josef BRADA jako předseda. Jednota provozuje kopanou a aerobic, přičemž používá tělocvičnu ve Zvláštní škole H. Blatná.

horního města Pernink

Počátky Perninku jsou spojeny se jménem majitele ostrovského panství Jindřicha Šlika a s objevy stříbrné a zejména cínové rudy kolem roku 1532, kdy se již mluví o městečku. Zřízení fary při zdejším kostele již v roce 1548 svědčí o prudkém vzrůstu horního městečka, které dosáhlo dalších výsad v roce 1559, stvrzených privilegiem:

Privilegium

Ve středu po dni svatého Michala 1559 Jáchym Šlik potvrzuje měšťanům obce Peringer zřízení pivovaru, městských jatek, špitálu, dále pak svobodný užitek palivového a stavivového dřeva z panských lesů a ostatní trhová práva, dále placení pevného úroku na den svatého Jiří a svatého Havla sedm bílých pfeniků.

Jáchym Šlik zřejmě v té době dosáhl povýšení obce na město a udělení znaku, který sestává kromě městské věže (symbol povýšení na město, pozn. kron.) z hornických znamení a obrazu medvěda, jenž prý vyhrabal rudu. Medvěd je ovšem také mluvícím znamením německého jména města; české jméno vzniklo přetvořením jména prvního z obyvatel, Peringera (viz: A. Profous "Názvy míst ČSR").

POPIS ZNAKU

Štít svisle rozpoltěný, vpravo červený, vlevo zlatý (podle místní verze modrý). Uprostřed, přímo na dělící čáře, je štíhlá stříbrná věž tzv. okrouhlice, s dvěma okny vedle sebe v poněkud širším přízemí, jednou střílnou nad ním a dvěma okny vedle sebe pod cimbuřím o třech stínkách (stínky byly ozubové hranaté vyvýšeniny, za nimiž se kryli střelci, pozn. kron). Pod věží je trojhranný štítek se šlikovským erbem: štít dělený hrotem, dosahujícím až ke středu hlavy štítu, stříbrným v červeném poli a v něm dole červený kroužek. Po každé straně červeného pole je opět po jednom stříbrném kroužku. Po levé straně v červeném poli jsou nahoře zkřížená hornická kladiva stříbrná s hnědými topůrky (mlátek doleva, želízko doprava). Dole je zkřížený hornický špičák, rovněž stříbrný, s rýžovacím hrablem přirozených barev. Po levé straně ve zlatém poli šplhá na věž hnědý medvěd (Doklady: Pečeti v OA Karlovy Vary, AMP a Archiv Národního muzea Praha, Eichlerova sbírka. Literatura: J. Pelant Znaky a pečeti měst v Západních Čechách).

Vývoj jména obce

Jméno osady je současně příjmením prvního usedlíka, znamenalo člověka přistěhovalého z obce Peringen či Beringen (v Německu je nejméně 14 obcí tohoto jména). Toto poslední jméno je utvořeno z osobního jména (starohornoněmecký výraz pro medvěda byl "bero"). Ještě v roce 1625 se obec nazývá Beringer, možná už vyslovováno foneticky. Roku 1785 čteme z dokladů jména: Bärringer, Perninger, Pernink, Pering. Roku 1847 pak též i Pärringer, Bärringer a už i poprvé Bärringen, Perringen i Pernink. Roku 1854 bylo úředně stanoveno jméno jako město Pernink, německy Stadt Bärringen (Výtah z knihy A. Profouse: "Názvy míst v ČSR", III. díl, s. 343).

Od roku 1548

Je v obci ustanoven samostatný evangelický pastor (do té doby byla farnost spojena s abertamskou). Roku 1562 je vydán Městský řád. Roku 1611 bylo obnoveno privilegium města. Podle známého dokladu starosta města Wostrova viděl jsem listinu Jáchyma Šlika o privilegiích daných městu Pernink roku 1559. Vidimace se stala 29. srpna roku 1611 (vidimace je latinský výraz a znamená ověření, pozn. kron).

PO ROCE 1623

Po Jáchymu Ondřeji Šlikovi, popraveném na Staroměstském náměstí v roce 1621, převzali panství vévodové Sasko-lauenburští (do roku 1689). Došlo znovu ke spojování farností pro nedostatek katolických farářů. Stávající privilegium města, které bylo na čas vlivem událostí po Bílé Hoře pozastaveno, bylo znovu obnoveno v plné šíři saským vévodou Juliem Jindřichem v roce 1641.

Po třicetileté válce

Konkrétně v roce 1654 zbylo v Perninku pouze 340 usedlíků. Město nápadně zchudlo, rudné žíly přestaly vydávat bohatství, především pro nedostatek horníků. Ti, kdož v minulosti přišli z Čech ze Saska dobývat rudu, byli většinou protestantského vyznání a po roce 1618 odešli zpět do Saska, aby uchránili své životy a svou víru.

K tehdejšímu hladomoru, panujícímu v celých Čechách a obzvláště v Krušnohoří, slouží jako ukázka nebetyčné drahoty pamětní maketa bochníku chleba s nápisem umístěná na stěně „Zeleného domu“ v Božím Daru. Nápis zní: „Za třicetileté války tento božídárek stál 5 zlatých.“ (Autor nápisu se dopouští chyby, neboť tehdy platily zlatníky, které měly po 75 krejcarech, zatímco zlaté počala vydávat teprve Marie Terezie od roku 1750 a ty měly po 60 krejcarech; tolar pak měl 2 zlatky). Je jisté, že v tomto případě jde o symbol, ale tehdejší děsivou bídu jen potvrzuje: tehdy byly téměř všechny usedlosti vypáleny, pole se neobdělávala, zarůstala lesem. A tak zbídačelí obyvatelé hledali obživu ve všem možném, kromě jiného i v chovu a prodeji zpěvného ptactva. Poměry se poněkud změnily k lepšímu až po roce 1654, kdy saský vévoda Julius Jindřich udělil městu Pernink právo pořádat trhy.

V LETECH 1690–1787

Město Pernink vlastnila markrabata bádenská, krátce také knížata Schwarzenberkové. Počátkem 18. století bylo v Perninku mnoho požárů, kdy kromě řady dřevěných, roubených budov vyhořel do základů i dřevěný kostel. Na jeho místo byl postaven v roce 1714 nový, celokamenný kostel, jenž stojí dodnes.

Pokatolíčťování obyvatel pokračovalo do té míry, že v roce 1765 již mohl být ustaven samostatný farář. Tehdy byly také postaveny dnešní sakrální domy čp. 80 a 101 s typickými mansardovými střechami, které sloužily církevním účelům.

O ŽIVOTĚ OBYVATEL

V 18. století chybí zprávy (až na několik, které nejsou zyláštního významu). Veškerý útlum jak církevní, tak i produkt nevolnictví byl nakonec v zájmu církve i panstva: nebylo záhodno, aby obyvatelé (v podstatě otroci) jakýmkoliv způsobem zvyšovali svou životní a duchovní úroveň. Navíc v této oblasti, kde šlo odjakživa především o vyrabování bohatství z povrchu a lůna země, nebyla v duchovní sféře zakotvena žádná tradice, což se v tomto údobí temna projevilo v naprosté pasivitě.

Zprávy se počínají množit opět od počátků 19. století: v AMP, uloženém v Okresním archivu Karlovy Vary, jsou kroniky od roku 1800 do roku 1908, soudní spisy od roku 1800 do roku 1849. Celé panství převzali roku 1811 vévodové toskánští a drželi je až do roku 1945.

ZMÍNKA O MĚNĚ

Z Třicetileté války nutí kronikáře, aby uvedl i vlastnosti dalších měnových reforem, protože měly velký vliv na úroveň obyvatel. Dřívější měnové reformy z roku 1623 (tzv. Velká kalada) a z roku 1659 (Malá kalada) v podstatě snížily nominální hodnoty mincí na minimum, což postihlo především drobný pracující lid, jehož úspory představovaly pouze drobné mince. Tímto opatřením byli zcela ožebračeni, což nevyvážily ani později ražené drobné mince: groše (tj. tříkrejcary), krejcary, půlkrejcary a čtvrtkrejcary, jejichž hodnota byla neustále snižována.

Až teprve tereziánskými měnovými opatřeními byly respektovány světové ceny zlata a stříbra (poměr hodnoty byl 1:14,56), i když obsah stříbra v tolaru se poněkud snížil. Od roku 1750 se razil tolar s takovým obsahem stříbra, které odpovídalo množství stříbra ve 2 zlatých (tolar vážil 28,06 gramu a měl 23,3 gramu stříbra). Z vídeňské hřivny o váze cca 280 gramů se razilo 10 tolarů, které se rovnaly 20 zlatým. Soustava mincí v tereziánské době byla složitá: kromě tolarů a zlatek se razily půltolary a čtvrttolary. Tolar měl tehdy 120 krejcarů, zlatý 60 krejcarů. Dále existovaly dvacetikrejcary, desetikrejcary, sedmnáctikrejcary, sedmikrejcary (původně šestikrejcary), tříkrejcary (říkalo se jim malé groše), grešle (tj. 1/3 krejcaru), půlkrejcary (čili trojníky) a vídeňské peníze (čili feniky, ¼ krejcaru). Později byly malé stříbrné mince nahrazeny měděnými a jejich hodnota už neodpovídala vyznačení na minci (Čerpáno z knihy B. Spáčila: „Česká měna“, vyd. 1973).

Předchozí kapitola by měla sloužit k pochopení dalších řádků kroniky, zobrazujících různé stavy úrovně obyvatelstva. Mnoho lze vyčíst ze spisové agendy AMP od roku 1784 do roku 1917 (uloženo v kartonu č. 10 v OA KV). V 1. polovině 19. století, konkrétně v roce 1843, zde žilo ve 207 domech už téměř 1,800 obyvatel, což dokazuje, že se znovu začalo dařit práci a tím i obživě, byť to znamenalo především domácí manufakturu (paličkování apod.). Přesto však opět vinou dalších zásahů do měnové reformy, kdy bylo započato s výměnou bankovek za mince, jež mizely s trhu (tzv. bankocetle), docházelo k novým hladomorům. Vlivem devalvace lidé dostávali za svou práci stále méně a prostředky k obživě neustále stoupaly v ceně, takže docházelo k častým bouřím chudiny.

Není nutné zdůrazňovat, kdo během hladových let (1845/46) na prudkém zvyšování cen vydělával a kdo na ně doplácel. Cena 1 míry pšenice stoupla rázem z 12 zlatých 53 krejcarů na 30 zlatých 25 krejcarů, žito stouplo z 9,18 zlatých na 28,12 zlatých, ječmen z 8,8 zlatých na 22,45 zlatých, oves z 5,35 zlatých na 10,30 zlatých a brambory z 3,30 zlatých na 10 zlatých (Míra měřice, zavedená na celém území monarchie v r. 1765, její pomocí se označovala jak plocha 1,918 m² = 1/3 vídeňského jitra, tak i obsah: 1 měřice = 61,49 litru = 43,4 mázu. Jeden vídeňský máz = 1,415 litru). Bližší viz: Malý slovník jednotek měření, Mladá fronta 1982.

Po roce 1848, kdy se veřejnost dověděla o nedostatečném krytí bankovek a marně se dožadovala jejich výměny za kovové peníze, docházelo dokonce k nedostatku peněz všeobecně: malé stříbrné a měděné mince zmizely z oběhu, takže musely být vydávány papírové jednozlatkové, desetikrejcarové a šestikrejcarové peníze (Münzscheine). Lidé si s tímto nedostatkem částečně dovedli poradit, trhali zlatkové papírové peníze na půlky a čtvrtky (půlky platily 30 krejcarů, čtvrtky pak 15 krejcarů). Dokonce i jednotlivá města vydávala vlastní náhražky peněz ze znehodnoceného kovu, skla, kůže či papíru. Těmto náhražkám se říkalo „Wildscheine“ (divoké poukázky). Z Krušných hor lze uvést nouzové poukázky městečka Hroznětín z roku 1848, jež se rozšířily po celých Krušných horách (viz obrázek č. 10 knihy: „Česká měna“).

PRVNÍ DĚLNICKÉ SPOLKY

V závěrečných letech minulého století docházelo k zakládání prvních dělnických spolků podle sociálně demokratického programu, vyhlášeného roku 1868 ve Vídni. Dělnické spolky vedly neúprosný boj proti politické a hospodářské moci buržoazie, jež pokračovala ve stále větší akumulaci kapitálu. Zvyšování výroby vedlo ke krizi z nadvýroby, což vedlo k snižování mezd a propouštění dělníků. Napětí mezi podnikateli a dělníky rostlo, což vedlo k masovým stávkám často likvidovaným krvavými zásahy. Dělnictvo západních Čech se odpoutalo od vlivu buržoazie a v Karlovarsku došlo k radikálnímu rozvoji dělnického sdružování, inspirovanému solidaritou českých a německých dělníků, která brzdila vliv šovinistického hnutí německé buržoazie. V Perninku byl založen "Všeobecný dělnický vzdělávací a podpůrný spolek" v roce 1888, který organizoval 1. máj jako Svátek práce.

Dělnické boje

Na Karlovarsku pokračovaly až do vypuknutí 1. světové války. Bída byla veliká, nezaměstnanost rostla a německá buržoazie vykořisťovala dělníky. Hospodářské krize a sociální křivdy byly časté. V Horní Blatné bylo 197 mužů a 381 žen nezaměstnaných, v Perninku 200 mužů, což činilo 10% obyvatelstva. V roce 1909 byla všeobecná žebrota, mzda textiláků klesla z 60 haléřů na 24-40 haléřů, přičemž kilogram mouky stál 50 haléřů.

Vyhlášením mobilizace

26. července 1914 nastal v Rakousku-Uhersku shon. Dospělí muži odcházeli do války, zanechávající bezbranné rodiny. Následoval nedostatek mouky, chleba a pečiva, což vedlo k hladu a nedostatku. Na venkově lidé trpěli a umírali hlady. Na podzim 1917 byly okurky a plané hrušky hlavním jídlem chudých, a ti, kdo měli kozu, byli považováni za šťastné. Lidé se stravovali lesem a jeho plody a bylinky.

Současně se zhoršováním vyživovací situace se začal nápadně projevovat nedostatek surovin a dělníci byli propouštěni z práce. Nastal chaos v průmyslové výrobě, což vedlo k novým stávkám a demonstracím. Největší z nich byly jako reakce na Velkou říjnovou revoluci v roce 1917 a poté v roce 1918, kdy dělníci požadovali ustavení rad veřejného zásobování. (Zpracováno podle knihy M. Sedláka: „Historický průvodce Karlovarskem“)

K příběhu dělnického hnutí se neblaze zapsala německá sociální demokracie svým podporováním německé buržoazie během 1. světové války. Po Velké říjnové revoluci vydala rezoluci o právu německého národa na sebeurčení v rámci federativního státu svobodných národů. Tím podpořila německou buržoazii na Karlovarsku a přivedla třídní boj k národnímu konfliktu. Dělnictvo, i když revolučně naladěné, mělo ve svém čele revizionistickou sociálně demokratickou stranu, která odmítala revoluční řešení krize a snažila se vést proletariát za zájmy německé buržoazie, která se pokusila vytvořit „Deutsch-Böhmen“ a zachránit své mocenské pozice.

28. října 1918, po vyhlášení Československé republiky, byla v pohraničních německých krajích rozpoutána šovinistická kampaň proti novému českému státu. Německé dělnictvo, vedené sociální demokracií, podporovalo odtržení pohraničních oblastí a vytvoření „Republiky Deutsch-Osterreich“ s pozdějším připojením k Německu.

Navzdory těmto pokusům začaly po 1. světové válce v pohraničí snahy o očištění sociálně demokratické strany od pravicového vedení. Na karlovarském sjezdu německé sociální demokracie v říjnu 1920 byla levice přehlasována (295 ku 144 hlasů), ale na sjezdu Svazu německé sociálně demokratické mládeže v Karlových Varech 31. října 1920 rozhodla většina (83 ku 22 hlasům) o přistoupení k Komunistické internacionále.

Svaz komunistické mládeže, vzniklý v březnu 1921, měl i krajskou organizaci pro západní Čechy se sídlem v Karlových Varech. V Perninku byla ustavena místní skupina Svazu v hostinci „Hanshof“ (dnešní čp. 104). Předsedou se stal Karel Pöhlmann, zapisovatelem Anton Bauer. Skupina měla brzy 160 členů. Jednou z prvních akcí byla účast na likvidaci práce stávkokazů v roce 1922. Pöhlmann byl za tuto akci zatčen, ale díky demonstraci 5 000 občanů byl propuštěn, později však odsouzen v Chebu.

Po konferenci levice v roce 1921, která byla prvním krokem k organizování komunistického hnutí, byly zakládány komunistické skupiny včetně Perninku. Jedním ze zakládajících členů KSČ byl Anton Bauer, občan Perninku (nar. 1. dubna 1900). Jeho žena Marie (nar. 4. února 1902) byla rovněž účastnicí komunistických aktivit. Měli dceru Helenu (nar. 28. prosince 1922), která pomáhala s předáváním zpráv a informací.

SÍŤ

Komunistických organizací se postupně vytvářela tak rychle, že v roce 1922 bylo v kraji Karlovy Vary celkem 83 místních organizací, 35 závodních buněk s celkovým počtem 2 591 mužů a 484 žen.

V Perninku, který byl sídlem stranického okresu, byly brzy po roce 1922 dvě místní organizace s celkem 61 členy (47 mužů a 14 žen). V roce 1925 byl v obecním zastupitelstvu 1. náměstkem starosty komunista, Anton Bauer. Zastoupení KSČ bylo trvalé do roku 1938, kdy komunisté pravidelně zasedali v obecním zastupitelstvu, a v roce 1929 dokonce obsadili funkci starosty.

ROK 1928

Byl poznamenán vnitrostranickou krizí, která vypukla po neúspěchu Rudého dne, plánovaného jako protest proti zákazu II. Spartakiády (6. VII. 1928). Odhalení chyb tehdejšího vedení strany a jejich vyřešení na V. sjezdu KSČ v roce 1929 mělo vliv i na Karlovarsko. Oslavy 1. máje 1929, které pořádaly krajská a okresní organizace věrné Gottwaldovi, měly dokázat, že ony jsou schopny vést pracující v boji proti buržoazii. Prvomájové heslo „PROTI FAŠISMU, VÁLEČNÉMU NEBEZPEČÍ A OFENZIVĚ BURŽOAZIE“ ukazuje vážnost vnitropolitické a mezinárodní situace.

Při májové demonstraci v Perninku se kapela Rudých frontových bojovníků účastnila pochodu z Abertam a Hřebečné do Horní Blatné a zpět do Perninku, kde se konalo shromáždění. Zástupce Krajského výboru KSČ, soudruh Kuplent, promluvil k demonstrantům.

Je vrcholným právním dokumentem nového období, které nyní ve vývoji Československa nastoupilo: období rozvoje vyspělé, socialistické společnosti, za něhož budou zároveň vytvářeny předpoklady pro postupný přechod Československa ke komunismu v rámci celé světové socialistické soustavy.

Nejbližší úkoly této nové epochy stanovilo zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa ve dnech 15. – 17. listopadu 1961. Na přední místo vyzdvihl a hluboce propracoval úkol vychovávat mladou generaci v duchu komunismu, dále pak doplnil některé úkoly 3. Pětiletky, plánované na léta 1961-65.

ROK 1961

Byl tedy prvním rokem tohoto období, pro socialistické Československo v jeho vývoji tak zásadního. Pro budoucí srovnání stojí za to uvést některé statistické údaje, zaznamenané státními orgány v okrese Karlovy Vary: V tomto 1. roce 3. pětiletky byly průměrné mzdy ve zdravotnictví 1.193,- Kč, v zemědělství 1.256,- Kč, v průmyslu 1.370,- Kč a ve stavebnictví 1.662,- Kč. Motorových vozidel v okrese bylo celkem 15.351, JZD celkem 52 a obhospodařovaly přes 31 tisíc hektarů půdy. Státních statků bylo 7 a obhospodařovaly přes 25 tisíc hektarů půdy. Je přirozené, že většina těchto údajů, snad až na cifry ze zemědělství, se týká rovněž oblasti horního Krušnohoří a tedy i samotného Perninku. Tam právě došlo v tomto roce k zásadní změně v životě celé obce a širokého okolí likvidací jáchymovských dolů. Perninku se přímo týkala likvidace dolu Barbora, který doposud velkou měrou ovlivňoval život obce, ať už patronátním akcím ve škole a jinde, tak samotným osídlením obce.

Perninská škola

Měla v té době 18 pedagogů a 1 vychovatelku Družiny mládeže. Došlo ke změně na ředitelském místě: odešel dlouholetý ředitel školy Jan Kučera, na jeho místo nastoupil Karel H L U C H Ý. Ve školní kronice se dočteme, že učitelská organizace ČSM pracovala jako nejlepší organizace Národní fronty v obci. Pionýrská organizace měla 266 členů v 11 oddílech, během roku počet členů vzrostl na 289, což byl doposud nejvyšší stav členské základny.

ROK 1962

Nezačal ve škole pěkně, došlo k nebývalému výskytu chřipkové epidemie, vyvolané virem skupiny B. Takřka všichni onemocněli, žáci i dospělí. Samozřejmě, že totéž se dělo i mezi obyvatelstvem, běh života obce byl značně ochromen, škola uzavřena, rovněž v obchodech chyběli prodavači, v závodech pak pracovníci s bídou udržovali stroje v chodu.

Navíc v únoru došlo k sněhové kalamitě, výška sněhových závějí dosahovala místy až k vrcholkům telegrafních sloupů. Pernink byl na celé dva dny zcela odříznut od okolního světa, doprava nefungovala víc jak týden. Samotná škola započala s výukou opět až dne 19. února.

V jarním údobí se počaly stěhovat z Perninku a okolí hornické rodiny, které získaly jiná působiště, obvykle na Příbramsku. Tím současně i citelně klesal počet žáků, například už v pololetních prázdninách byla zrušena třída 7c pro náhlý nedostatek žáků. Na konci školního roku z celkového počtu 353 žáků propadlo pouze 6, tj. 1,6 %, což je nebývalý úspěch perninských učitelů.

V tomto roce bylo nádraží v Perninku přeměněno na zastávku, posledním náčelníkem (přednostou) stanice byl J. PAVLÍK.

Je zaznamenána i činnost kroužku Mladých požárníků, jichž bylo v tomto roce celkem 68. Měli zásluhu na likvidaci 49 požárů u železniční tratě a při záchraně lesních kultur a luk před požáry, to vše za dlouho trvajícího sucha a vedra, které řadu let místní obyvatelé nepamatovali.

Na dny 4.–8. prosince 1962 byl svolán XII. SJEZD KSČ, který se stal podnětem k rozvoji pracovní iniciativy ve všech vrstvách lidu. Rozvíjelo se socialistické soutěžení na počest tohoto sjezdu, vzniklo nové hnutí s čestným názvem „BRIGÁDA XII. SJEZDU KSČ“. Sjezd projednal především základní otázky rozvoje národního hospodářství, zaměřil úsilí společnosti na postupný přechod od extenzivního hospodářského vývoje k intenzivnímu a ke zvědečtění soustavy a metod řízení. Současně však sjezd nepoukázal na základní příčiny narůstajících ekonomických potíží, které vyplývaly z nereálného hodnocení možností národního hospodářství (citováno ze Zápisníku agitátora 1987, vyd. ÚV KSČ).

Usnesení sjezdu formulovalo v jedenácti bodech hlavní směry a cíle činnosti KSČ do roku 1970, stanovilo směrnice k vypracování perspektivy rozvoje národní-

Ho hospodářství do roku 1980 a zdůraznilo aktuální úkoly ideologické práce. Nové stanovy strany zvýrazňovaly požadavek zvyšování aktivity a iniciativy členů strany, prohlubování vnitrostranické demokracie a důsledného uplatňování demokratického centralismu.

V ROCE 1963

Se událo mnoho z iniciativy MNV: dne 23. března bylo započato s generální opravou budovy školy. Současně byly zajištěny náhradní místnosti pro učebny a kabinety. I dvě třídy byly umístěny v budově vedle školy, (bývalý fotoateliér, pak klubovna školní mládeže, cvičná kuchyně), další byly v přízemí budovy MNV, v místnostech Osvětové besedy, (v Tovární ulici, dnes provozovna komunálních služeb města Nejdku), a v klubovně ČSPO, (ulice Mladých požárníků, 1. patro požární zbrojnice). Třídy 6.- 9. byly umístěny v budově školní družiny, (rovněž v ulici Mladých požárníků, čp. 290). Plán opravy zaručoval dokončení do 31. října téhož roku, jak bylo zakotveno v hospodářské smlouvě s Okresním stavebním podnikem Karlovy Vary. Učitelský sbor, vědom si obtížných podmínek pro svou práci, s veškerou iniciativou a s častým sebezapřením plnil obětavě své pedagogické úkoly vychovávat přes 330 žáků z 13ti tříd, zaznamenává školní kronikář. 1. máj toho roku byl opět uspořádán v Perninku spolu s občany z Abertam, Horní Blatné, Potůčků a Pstruží. Byla vyzdobena řada alegorických vozů, manifestace se zúčastnila přes 3 600 občanů a žáků školy.

Školní rok 1963/64 ve stanovené lhůtě, kdy se předpokládalo, že generální oprava budovy skončí, pokračoval nadále v nevyhovujících podmínkách i po termínu. Místní národní výbor v Perninku podal proto stížnost k Výboru lidové kontroly na zdlouhavou a v principu špatnou kvalitu práce OSP. Současně škola prostřednictvím MNV podala odvolání na Okresní výbor KSČ v Karlových Varech, v němž vylíčila neudržitelné podmínky pro práci pedagogů i dětí, ohrožovaných na zdraví nevyhovujícími místnostmi. Výsledkem bylo sice urychlení této generální opravy, avšak její ukončení se protáhlo až do roku 1964. Učitelé chodili po jednotlivých rodinách, aby sami rodiče pomáhali v takových svízelných podmínkách, protože vzniklé okolnosti měly nesporný vliv i na zhoršení prospěchu.

Z jiných oblastí nebyly získány žádné prameny, rok byl normální svým průběhem a událostmi. Jediné a podstatné, co se událo, bylo jmenování Perninku VZORNOU OBCÍ KARLOVARSKA.

ROK 1964

byl tudíž ve znamení vleklých a přímo nemožných podmínek pro práci školy. Navíc pak hned zjara tání sněhu zničilo veškerou malbu ve 2. patře budovy, protože OSP provedl špatně opravu střechy. Následnou inventarizací bylo prokázáno, že během generální opravy budovy školy bylo zničeno školní zařízení za 40 tisíc Kčs.

V tomto roce došlo k velkému požáru v závodě "TRIOLA", na jeho uhašení měli velkou zásluhu perninští požárníci.

Školní rok 1964/65 byl zahájen dne 1. září 1964 už po generální opravě, avšak bez patřičné kolaudace! Vzápětí se objevily četné závady a nedostatky, které musely být odstraňovány v průběhu celého školního roku. Bylo zapsáno 304 žáků, z toho 94 do 1.–5. ročníku, 210 do 6.–9. ročníku.

V LEDNU 1965

zapadly Krušné hory natolik sněhem, že uvízla i doprava. Zachované fotografie dokazují, že závěje dosahovaly až nad okna v přízemí školy.

Dubnové tání pak opět poškodilo malbu ve 2. poschodí vlivem vadné střechy, jež byla šlendriánsky opravena. Zvýšená vlhkost v celé budově poškodila fyzikální přístroje. Voda pronikla až do 1. patra a zvedla tam nové parkety do výše jednoho metru, píše s rozhořčením školní kronikář.

Tento rok byl i rokem voleb do zastupitelských sborů všech stupňů. Předsedou MNV Pernink byl zvolen MIROSLAV KŘEČEK. Byl i rokem 3. Celostátní spartakiády, které se však škola nezúčastnila pro karanténu (infekční žloutenka).

Prvně v historii školy na konci školního roku nepropadlo víc jak 2 % žáků a z nich měla ještě řada povolenou opravnou zkoušku.

Projevovala se nespokojenost s mimoškolskou činností dětí, nebyl zájem ze strany dospělých o vedení kroužků. Vedoucími byli většinou vojáci z patronátního útvaru Hřebečná.

V předchozím a tomto roce byla postupně likvidována zoologická zahrada, která tu byla od r. 1952, (pečovali o ni občané Obst, Hybe, Kodítek a Braun), postavená na místě bývalého tanečního parketu, příslušejícího ke kavárně, umístěné v domě čp. 177, (dnes pouze obytné místnosti).

V ROCE 1966

Klesl počet tříd na národní škole na pouhé tři pro nedostatek dětí. Přesto nadále trval nedostatek učitelů, žehrá školní kronikář. Za ty, kdož byly na mateřské dovolené, se nesehnala náhrada. Školní kronika zaznamenává časté personální změny, vyplývající z toho, že je nedostatek bytů pro učitelské rodiny, které by se tu mohly usadit. V tomto roce byly již v panelové výstavbě, právě dohotovené, přiděleny 3 byty učitelům, ačkoliv potřeba byla 7 bytů. MNV získal touto výstavbou celkem 6 bytů, ostatní byty jsou podnikové.

V témže roce oslavila neokázale organizace ČSPO v Perninku své 100. výročí založení (sbor byl založen v roce 1866 a v roce 1926 jejich 66 členů slavilo své 60. výročí založení sboru dobrovolných hasičů Freiwillige Feuerwehr). Není nezajímavé, že první německé sbory na území Čech vznikly v r. 1854 v Zákupech a v r. 1861 v Liberci, zatímco první české sbory vznikly v roce 1863 v Chrudimi a ve Slaném. První český dobrovolný hasičský sbor pak vznikl v městě Velvary a to v roce 1864 (od tohoto roku se počítá vznik hasičského hnutí). Organizace ČSPO v Perninku je tedy pouze o 2 roky mladší než první sbor dobrovolných hasičů v Čechách. Je jenom na škodu, že se nezachovaly žádné doklady a kromě jedné fotografie ani jakékoliv písemné materiály. Podle výpovědí pamětníků zde byla dokonce bohatá kronika, vedená od počátků činnosti (která však se záhadně ztratila, jako mnoho dalších dokumentů z předválečných časů – pozn. Kron.). A protože tedy nejsou ani záznamy o tom, že místní organizace Svazu požární ochrany slavila sto let od založení, musí k tomu postačit alespoň jeden jediný doklad: dar, jejž věnovala místní organizaci Rada okresu ANNABERG (DDR) – vkusný lustr, předaný družební organizaci Freiwilligen Feuerwehr SCHÖNFELD.

V ROCE 1967

Došlo konečně k úpravě platů učitelů ke dni 1. IV. 1967, jak se zmiňuje školní kronika. Kronikář nadále však žehrá na nedostatek učitelů – ve městech jich je přebytek, na horách málo. Důvod prostý: chybí kultura, vhodné byty, možnost nákupu, prostě podmínky nejsou rovnocenné vnitrozemským.

Chybí i zvýhodnění míst v pohraničí, včetně vyššího platu, aby práce v pohraničí byla aspoň touto cestou ohodnocena.

Narůstající problémy ve společnosti měly svůj patřičný vliv i v horním Krušnohoří, píše školní kronikář Karel Hluchý. Oblast opouštějí takoví pracovníci, kteří sem vážili kroky, jen aby se obohatili, a nikoliv proto , aby pohraničí

Budovali. Veškerý život tu spočívá na několika nadšencích, kteří bývají často ostatním pro posměch a to pochopitelně má neblahý vliv na úroveň celého dění v této oblasti. Dochází k neobyčejným rozporům mezi egoistickými a altruistickými cíly obyvatel, což zanechává své stopy ve veškerém dění v obci i mimo ni, politické aspekty nevyjímajíc, uzavírá své stanovisko kronikář.

V LEDNU 1968

tj. koncem prvního pololetí se začala projevovat tíživá situace v hospodářství naší republiky, píše Karel Hluchý, ředitel školy v Perninku, do školní kroniky. Odrazilo se to i v politice, došlo k rozdělení funkce presidenta republiky od funkce prvního tajemníka OV KSČ, jež obě dosud zastával Antonín NOVOTNÝ. Tajemníkem byl v lednu 1968 zvolen Alexander DUBČEK, prezidentem republiky pak později byl zvolen armádní generál Ludvík SVOBODA.

Došlo ke změnám v koncepci politiky, spočívající především ve snaze po demokratizaci celého společenského dění. Tuto snahu značně zkreslily a dokonce až zdeformovaly reakční síly, které se pokoušely získat nadvládu nad celým politickým a společenským děním. V důsledku celkových změn ve státě byly odloženy volby do národních výborů, počaly probíhat přípravy k federalizaci našeho státu, došlo k odtržení pionýrské organizace od školy.

Veškeré politické události se pochopitelně dotýkaly i života v obci, kde se rovněž objevila řada takových, co si představovali demokratizaci po svém a ve svůj osobní prospěch, to vše pod rouškou zaktivnění dalších politických stran na úkor KSČ. Dění se dotýkalo i práce školy a jejích učitelů, píše Karel Hluchý ve školní kronice: „Přesto, že jsme v oblasti poněkud stranou politických požadavků, doléhají i do našich zapomenutých hor. Tolik změn, tolik požadavků a tolik odlišných i protichůdných názorů, to jsou příčiny denních rozhovorů v učitelském sboru. Jsme lidé zvyklí přemýšlet, ale některé novoty jsou nám zcela nezvyklé a nepochopitelné. Naši žáci, barometr veřejného mínění, se zdají být jaksi méně přístupní výchovnému působení, než jak jsme byli dosud zvyklí. Výchovná práce je ztížena, rodičovská veřejnost rovněž podléhá tříštění zájmů a věnuje se méně svým dětem.“ Až potud slova ze školní kroniky, slova vystihující beze zbytku situaci v obci, nejen tedy ve škole samé. Bylo přirozené, že antagonistické jevy a události narostly do takových rozměrů, že bylo nutno je řešit v zájmu dalšího vývoje lidové demokracie v našem státě. K tomu se opět vyjadřuje školní kronika jako jediný zachovalý doklad z té doby. V ní Karel Hluchý, ředitel školy,

Píše: „Po ukončení minulého školního roku se událo mnoho nezvyklého, závažného

a poučného. Vnitřní situace ve státě začala už být nepřehledná, takže dne 21. srpna došlo ke vstupu armád pěti států (SSSR, Bulharsko, Maďarsko, Německá demokratická republika, Polsko) na území našeho státu. Tato nenormální situace se tudíž projevila v přípravě na nový školní rok. Namísto soustředěné a klidné pedagogické práce je tu velmi složitá situace, v níž škola musí plnit své povinnosti učit a vychovávat mládež. To byl velmi obtížný úkol, umocněný ještě našimi specifickými podmínkami v horách, nevýhodným složením sboru atd.“ Dne 25. srpna 1968 se sešli k přípravě na zahájení školního roku tito učitelé, zmiňuje se školní kronikář: Květa Svobodová, Olga Zenkerová, Jaroslava Hluchá, Libuše Málková, Jitka Štěbetáková pro národní školu. Pro další ročníky ZDŠ: Květa Kneffelová, Naděžda Šupová, Karla Jindrová, Marta Jungwirthová, Anna Krejčová, Rudolf Šup, Josefa Durdíková, Milan Svoboda a bez třídnictví byli Eva Pavláková, František Bolek, František Šteinfeld.

Práce na národní škole nezačala dobře, píše dále kronikář: v budově, kde jsou umístěny 4 ročníky, mělo být do zahájení školního roku opraveno ústřední topení. Avšak tyto práce byly skončeny až před Vánocemi, takže národní škola musela pracovat ve velmi improvizovaných a nevyhovujících podmínkách takřka po celé obci (v průběhu pěti let už podruhé pozn. Kron.). To se pochopitelně projevilo v kvalitě práce učitelů i samozřejmě v žákovských vědomostech. Hlavní úkoly školy pro tento školní rok vycházely z akčního programu Odboru školství ONV a z usnesení při závěrečném hodnocení minulého školního roku. Klasifikace prospěchu a chování nebyla uspokojivá. Projevilo se mezi žáky mnoho zhoršení, roztěkanosti, nesoustředěnosti, malá domácí příprava a značně ztížená kontrola domácí přípravy ze strany rodičů, končí Karel Hluchý ve školní kronice: slova až příliš výmluvná pro tehdejší situaci.

Rok 1969

Měl ve svém počátku podobné vlastnosti jako rok předchozí. Příliš mnoho různých schůzí a meetingů na jedné straně a příliš málo skutků na straně druhé. Lidé si navykli raději diskutovat než pracovat, a tak počaly být ohroženy základní plány výroby a dalšího hospodářství vůbec. Společnost spěla k nové vnitřní krizi, což vyhovovalo především reakci, ze všech sil pomáhající rozdmychávat sváry a brzdit vývoj naší vlasti.

V pololetí propadlo mnohem víc žáků, než kdykoliv předtím, většina neúspěchů byla z českého jazyka. Nesporný odraz na tom mělo vysídlování německých rodin, píše se ve školní kronice: „Děti z těchto rodin se přestávají při-

pravovat na vyučování, obzvláště pak na jazykové. Jen z naší obce v tomto školním roce vysídlilo 40 rodin, z okolních obcí také…“

Mimořádný význam pro celou naši republiku a samozřejmě i pro naši obec mělo dubnové zasedání Ústředního výboru KSČ, na němž byl do funkce Prvního tajemníka OV KSČ zvolen dr. GUSTAV HUSÁK.

Život v obci, stejně jako celá naše společnost, pomalu započaly nabírat opětné hmotné i duševní statky, jak zněla veškerá předsevzetí v minulosti.

Dění postupně přecházelo do normálních kolejí, prosté antagonismů a zjevných nepřátelství, lid po krizovém údobí počal opět pomáhat ve vývoji socialismu v naší vlasti.

Konec školního roku přinesl určité zlepšení v hodnocení prospěchu i chování dětí: na národní třídě neprospělo jen 5 žáků, na druhém stupni pak 11 žáků, z toho ještě pěti byla povolena opravná zkouška.

Oprava národní školy se vlivem nedostatku materiálu protáhla: byla totiž vyrobena okna z čerstvého dřeva, takže se časem zdeformovala. Opravné práce byly přerušeny pro mráz a sníh (v listopadu!). Během vánočních prázdnin se třídy konečně přestěhovaly z provizoria do budovy.

ROK 1970

Byl ve znamení všeobecné konsolidace a současně i změn v jednotlivých oborech, především personálních. Ti, kdož se v krizovém období osvědčili a prokázali svou věrnost straně a myšlenkám socialismu, byli povoláni na vyšší funkce. V Perninku to byl kromě jiných právě ředitel školy, Karel Hluchý, který byl jmenován okresním školním inspektorem, na jeho místo nastoupil EDVÍN KEJHA. Na Místním národním výboru nedošlo k podstatným změnám, předsedou byl nadále Miroslav KŘEČEK. Rovněž při hodnocení učitelského sboru bylo konstatováno, že nikdo se neprojevil politicky negativně ani v srpnu 1968, ani po něm.

Dne 3. dubna 1970 byla uskutečněna oslava Dne učitelů, proslovy na ní měli: předseda MNV M. Křeček, ředitel školy E. Kejha, předseda SRPŠ J. Holman. K připravovanému 25. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou promluvil předseda MV NF, Alois Drápal.

Září nastoupil do školy nový ředitel, BOHUMIL BÍDA. Pro totéž údobí bylo ve škole 17 učitelů a 2 vychovatelky Družiny mládeže. Třídy byly rozděleny takto: 1. třída Václava Laurencová, 2. třída Olga Zenkerová, 3. třída Hana Drápalová, 4. třída Jaroslav Epjár, 5. třída Jitka Štěbetáková.

Pro 2. stupeň školy byly třídy přiděleny takto: Anna Krejčová, Naděžda Šupová 6. B třída, Eva Šteinfeldová 7. A třída, František Šteinfeld 7. B třída, Milja Pelcová 8. A třída, Jaromíra Nováčková 8. B třída, Karla Jindrová 9. A třída, Josefa Durdíková 9. B třída. Bez třídnictví zůstali: Rudolf Šup, Milan Svoboda, Zdeněk Jabůrek, Anna Vacínová.

Školní kronika zaznamenává i fakt, že v Okresním pedagogickém středisku v Karlových Varech pracuje z Perninku 5 učitelů: Bída, Durdíková, Šnajdr, Krejčová, Vacínová. Na podzim roku 1970 byl jmenován s. Bída předsedou Místního výboru Národní fronty.

Rok 1970 byl i posledním rokem 4. pětiletky a tak stojí za to konstatovat, jaké byly docíleny výsledky v různých odvětvích za toho období v porovnání s minulými výsledky (z roku 1961, respektive 1965) v okrese Karlovy Vary:

Měsíční mzdy – průměr

1961:

Průmysl: 1 370 Kč

Zemědělství: 1 256 Kč

Stavebnictví: 1 662 Kč

Zdravotnictví: 1 193 Kč

1965:

Průmysl: 1 426 Kč

Zemědělství: 1 394 Kč

Stavebnictví: 1 780 Kč

Zdravotnictví: 1 340 Kč

1970:

Průmysl: 1 834 Kč

Zemědělství: 1 892 Kč

Stavebnictví: 2 323 Kč

Zdravotnictví: 1 779 Kč

Růst vkladů státní spořitelny

1961: 142 tisíc Kč

1965: 211 tisíc Kč

1970: 367 tisíc Kč

Průměr za 1 obyvatele

1961: 1 154 Kč

1965: 1 656 Kč

1970: 2 844 Kč

Počet vozidel

Motocykly

1961: 7 688

1965: 8 317

1970: 8 639

Osobní auta

1961: 3 468

1965: 4 498

1970: 8 209

Nákladní auta

1961: 1 154

1965: 1 656

1970: 2 844

Telefonní stanice

1961: 15 777

1965: 23 108

1970: - (data chybí)

Televizní koncese

1961: 14 313

1965: 25 031

1970: 32 459

Růst zemědělské výroby

Výroba mléka

1960: 20 679 tisíc litrů

1970: 33 597 tisíc litrů

Průměrná dojivost

1960: 1 771 litrů

1970: 2 283 litrů

Výroba masa celkem

1960: 47 tisíc q

1970: 71,8 tisíc q

Výroba vajec

1960: 5 338 tisíc

1970: 14 384 tisíc

V roce 1960 bylo v okrese 52 JZD, které hospodařily přes 31 tisíc hektarů půdy. V roce 1970 jich bylo jen 8 s 10 350 hektary půdy. Naproti tomu Státních statků bylo v roce 1960 7 a měly 25 262 hektarů půdy. V roce 1970 jich bylo již 9 a obhospodařovaly 41 909 hektarů půdy.

ROK 1971

Byl rokem 50. VÝROČÍ ZALOŽENÍ KSČ a současně se konalo i zasedání, které uzavřelo veškeré rozpory minulého údobí; byl jim XIV. SJEZD KSČ, svolaný na dny 25. – 29. května do Prahy. Na tomto pro další vývoj strany důležitém sjezdu byly kromě jiného schváleny dokumenty a směrnice k 5. pětiletce (pro léta 1971-1975).

Dne 4. června uspořádala škola akademii na počest 50. výročí založení KSČ, současně byla instalována výstava výtvarných prací žáků.

Byla znovu založena Pionýrská organizace, u slibu dne 4. června bylo prvních 45 pionýrů a 32 jisker.

Prvně se ve školní kronice uvádí i veřejná činnost učitelů

B. Bida: místopředseda VO KSČ, lektor 3SV, poslanec MNV, předseda MV NF

L. Šnajdr: poslanec MNV, pomocník VB, člen výboru TJ Sokol

M. Bídová: poslanec MNV, předsedkyně SČSP

M. Šnajdrová: poslanec MNV

V létě vyhořela papírna v Merklíně, po předchozí papírně v Potůčkách (vyhořelé v roce 1952) už druhá papírna v této oblasti. Likvidace požáru se aktivně zúčastnil 1. Sbor ČSPO z Perninku.

Nový školní rok 1971/72 zahájil dne 1. září předseda MNV Mir. Křeček, spolu s předsedou VO KSČ M. Mělou a předsedkyní ČSŽ F. Krejčovou.

Podzimní volby do zastupitelských orgánů ve dnech 26. a 27. listopadu měly v Perninku 100% účast voličů. Bylo zvoleno 23 poslanců, novým předsedou se stal JOEŘ VALEK, tajemníkem KAREL ERBAN, jehož po půl roce nahradil FRANTIŠEK JINDRA.

V ROCE 1972

Byla zahájena stavba koridoru mezi budovou a tělocvičnou školy. Školní klub byl znovu umístněn v bývalém fotoateliéru nad cvičnou kuchyní. Do klubu se přihlásilo na 30 dětí.

V létě došlo k takové průtrži mračen, že voda vzala vše, co jí stálo v cestě. Její síla byla tak veliká, že odnesla celé hromady polen až dolů do řečiště pod Pstružím.

Ze sportovních kroužků školy byl nejúspěšnější kroužek minikopané pod vedením s. Jabůrka. Žáci zvítězili jak v okrsku, tak v okrese i v kraji a celostátně se umístili na 3. místě.

Dne 7. listopadu se uskutečnilo odhalení pomníku padlým rudoarmejcům na místním hřbitově, kterého se zúčastnilo přes 300 místních občanů.

ROK 1973

V rámci Evetnových oslav byla potřetí uspořádána akademie žáků školy. „Akce byla úspěšná, kino bylo přeplněno,“ píše se ve školní kronice.

Bylo zahájeno budování nové cvičné kuchyně v čp. 219 a pokračovalo se ve stavbě koridoru v rámci akce „2“.

Do nového školního roku 1973/74 bylo zapsáno 237 žáků. Kronika se zmiňuje o složení žactva:

Dětí z dělnických rodin: 176

Dětí rolníků: 58

Dětí ostatních rodin: 3

Kronika se rovněž zmiňuje o 2 dětech cikánského původu, Z narušených rodin, t.j. rozvedených rodičů, bylo 34 dětí. Žáci opakující ročník byli 2, žáci zpoždění z dřívějších let 38, celkový počet zpožděných žáků byl 40, tj. 16,9%.

„Rok od roku se prospěch i chování žáků zlepšuje,“ libuje si školní kronika.

Při zahájení školního roku dne 1. září hovořili k žákům předseda MNV Josef Válek, zástupci organizací NF, s. Někuta za KSČ, s. Krejčová za ČSZ, s. Mozdík za MV NF, s. Ryzka za oddělení VB, s. Steinerová za SPB. Vítání organizovala nová vedoucí PO Anna Laštovková.

Na podzim byla pokryta střecha koridoru a zavedeno topení. Jiné události či akce v obci se nezaznamenaly.

ROK 1974

Nebyl pro obec nijak významným, ostatně jako už několik roků předtím se nepodařilo získat jakékoliv informace, které by stály za publikaci. Ani školní kronika se nezmiňuje o zvláštnostech, které předtím byly na jejích stránkách uváděny, ať už se týkaly celkového dění v obci nebo jen některých odvětví. Ani archivy neprozradily nic zvláštního, co by stálo za záznam, a tak se situace kronikáře stává čím dál svízelnější. Nezbude než se v budoucnosti k těmto rokům vrátit, jinak by vypadaly na dění jako chudé, což jistě není pravdou.

ROK 1975

Byl rokem 30. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou. Avšak ještě před slavnými Májovými oslavami došlo ke svolání XV. SJEZDU KSČ na dny 12. až 16. dubna. Na tomto sjezdu kromě jiného byla schválena směrnice k hospodářskému vývoji republiky, zakotvená do 6. pětiletého plánu (na léta 1975–1980), současně celé jednání sjezdu, stejně jako jeho usnesení potvrdilo pozitivní vývoj společnosti, která se zbavila různých pozůstatků z minulosti, jak bylo dokumentováno při předchozím, tj. XIV. Sjezdu KSČ a jeho závěru, nazvaném „Poučení z krizového údobí společnosti po XIII. Sjezdu KSČ“.

V obci Pernink byly zahájeny přípravy pro výstavbu nákupního střediska, se stavbou se počítá ve volebním programu obce v rámci akce „Z“.

Školní kronika se zmiňuje o vodovodní havárii, zaviněné neodpovědným topičem, která zatopila řadu místností.

Dne 19. dubna navštívila školu exkurze, složená z účastníků celostátní konference Jednoty ds. Matematiků a fyziků, bylo jich celkem 80 a to jak z ČSSR, tak i z dalších socialistických zemí: SSSR, Polska, Maďarska a NDR. Fyzikální pracovna školy vzbudila všeobecný obdiv a uznání všech přítomných vědců.

Dne 26. května se uskutečnila prohlídka téže pracovny, tentokrát to byli profesoři a studenti fyzikální katedry Pedagogické fakulty UK z Plzně. Rovněž tato návštěva nešetřila uznáním a oceněním pedagogů perninské školy.

ROK 1976

Byl rokem voleb do zastupitelských orgánů všech stupňů, zúčastnilo se jich 99,1 % všech zapsaných voličů v Perninku, což bylo 99,3 % a pro kandidátku Národní fronty hlasovalo 98,5 % odevzdaných hlasů. Pro další období byli zvoleni: předsedou MNV František JINDRA, tajemníkem Josef VÁLIK.

Na jaře došlo k rychlému tání sněhu, spojenému s několikerou průtrží mračen, což způsobilo podobnou kalamitu, jaká byla ze stejných důvodů v roce 1952, kdy bylo nutno pumpovat vodu ze sklepů bytů. Tentokrát se tato „divoká voda“ spokojila se smetením řady hromad polen a různého řeziva do potoka, jenž se rázem změnil v prudkou řeku.

V tomto roce dochází rovněž ke změně ve funkci ředitele školy, soudruh Bida šel do důchodu a na jeho místo nastoupila Anna VESELA. Školní kronika dále konstatuje, že už delší dobu je postrádán školník, prakticky od roku 1970, kdy

tehdejší školník, Josef VALEK přestal pracovat ve škole, protože byl zvolen do funkce MNV. Počet učitelů byl 21, z toho 2 na mateřské dovolené. V KSČ bylo v té době celkem 5 pedagogů. Počet aprobovaných pro 1. až 5. ročník: 5 učitelů, pro 6. až 9. ročník: 7 učitelů, pro školu II. Cyklu: 1 učitel, bez aprobace: 5 učitelů, z toho na národní škole 2.

Počet žáků na národní škole: 80, na 6. až 9. ročníku 177, celkem tedy 257 žáků, kteří byli těchto národností: 1. až 5. ročník: české 60, slov. 11, nom. 3, jiné 6.

6. až 9. ročník: české 114, slov. 29, mad. 1, nom. 32, jiné 1.

Do školy dojíždí 124 žáků z Abertam, Horní Blatné, Potůčků a Pstruží.

V letech 1977 a 1978

se nestalo nic natolik významného, aby to muselo být zapsáno do kroniky. Byly to, jak se říká, všedné a běžné roky, které neztratily nic na intenzitě předchozích etap vývoje naší společnosti. Až teprve v dalším roce

1979-

Se život v obci změnil událostmi: 2. ledna zahájil provoz Domov důchodců. Ten den tu bylo ubytováno prvních 6 obyvatel. Budova se nachází na okraji Perninku v Nádražní ulici, byla přestavěna z bývalé továrny na krajky nákladem 6,5 milionů Kč. Má vhodné prostředí, nedaleko je les, za budovou je dostatečný prostor, který byl upraven jako dvorek a zahrádka. Vedoucím ústavu byl jmenován František HORKÝ, hospodářem pak J. KRAHULEC. Kromě 10 sester (Lidmila Košutová, Hana Šikolová, Jana Tvarohová, Marie Pehanová, Eva Singrová, Marie Hirtová, Dana Kloboučková, Jiřina Bognerová, Hana Čechová, Annelore Finková) byl vrchním kuchařem Jaroslav Zralý se svou manželkou, další kuchařkou byla s. Hoffmanová. Do kotelny a údržby nastoupili Ignác Mitterpach a Jan Vejvoda.

Na konci tohoto roku bylo v Domově 17 mužů a 38 žen, celkem 55. Během roku bylo přijato celkem 72 obyvatel, z toho 13 zemřelo a 4 byli propuštěni na vlastní žádost. Průměrný věk obyvatel Domova byl v tomto roce 78 let.

V tomto roce rovněž škola slavila své 45. výročí založení. K tomuto účelu byl školou vydán Pamětní list se seznamy všech pedagogů, kteří se tu vystřídali od roku 1934.

Zvláštní událost se stala na nádraží v Perninku, kde vyhořel motorový vlak. Likvidace se zúčastnila družstva ZO ČSPO z Perninku. Druhá podobná událost se stala v Horní Blatné v hotelu Modrá hvězda, kde usnul v pokoji ve vlastní posteli číšník s cigaretou, která zapálila nábytek. Dým původce požáru udusil.

V roce 1980 byl XVI. SJEZD KSČ, který stanovil míru výroby a ostatních norem pro další, v pořadí již 7. pětiletku. Současně se konala v Praze 3. Celostátní spartakiáda, které se zúčastnily mladé žákyně pod vedením Jany Kunstové. Školní kronika nadále konstatuje, že z 20 pedagogických pracovníků dojíždí 12, což značně ztěžuje práci pedagogů.

V Domově důchodců byl v tomto roce pohyb obyvatel tento: stav bydlících 19 mužů, 38 žen, přijato bylo celkem 18 nových obyvatel, zemřelo 15, odešel 1. Průměrný věk byl 76 let, nejstarší obyvatelce bylo 84 let, nejmladšímu 32 let.

V tomto roce došlo k jednomu z největších požárů, jaké se kdy v této oblasti udály: hořelo rašeliniště, což bylo nesnadné hasit. Požár způsobil značné škody jak na rašelině samé, tak na strojích.

ROK 1981

Byl důležitým mezníkem pro další vývoj obce, protože v rámci integrace byla k Perninku připojena obec HORNI BLATNA (o této události se tato kronika zmiňuje již v úvodní stati).

V červnových volbách do zastupitelských orgánů, kterých se v Perninku zúčastnila drtivá většina voličů (přes 98 %), byl zvolen Josef VALEK předsedou MNV, Josef MLATEČEK místopředsedou a Jiří HLAVÁČEK tajemníkem. Tento však po půl roce odešel zpět do školy jako učitel a na jeho místo byl ustanoven Vilém GIBIEC. MNV Pernink měl v tomto volebním údobí celkem 31 poslanců, z nichž 9 bylo z volebního obvodu Horní Blatná. Současně byl v těchto volbách opět zvolen poslancem ONV Robert PIWKO, který zastává tuto funkci již od r. 1964 a od roku 1976 je členem Rady ONV.

Jednou z největších akcí volebního programu (1981/86) je stavba požární zbrojnice v rámci akce „Z“. Pro tento účel byla odstraněna zřícená budova bývalého kravína (čp. 213 na Karlovarské ulici). Dalšího se nic nepodařilo uskutečnit. Navíc dosavadní velká stavba v rámci akce „Z“, která měla být hotova v roce 1980 – nákupní středisko – byla dokončena se skluzem až v tomto roce.

Nastala i změna v osobě vedoucího Domova důchodců: stala se jí Jarmila RAJTMAJEROVÁ, staniční sestrou byla Libuše WENIGOVÁ. Stojí rovněž za zmínku, že v prosinci 1981 slavila své 90. narozeniny nejstarší obyvatelka Domova, ALŽBĚTA NOVÁČKOVÁ.

Dne 28. října 1981 došlo k požáru v domě čp. 101 v Kostelní ulici, který založil obyvatel onoho domu. Současně vybuchlo i plynovodní vedení, umístěné v tomto bytě. Vzhledem k obtížnosti zásahu místních požárníků při likvidaci požáru nedošlo k žádnému zranění kromě samotného žháře, který vypadl z okna 1. patra. Místní 20 ČSPO obdržela za likvidaci tohoto požáru „Čestné uznání od nadřízených orgánů.“

ROK 1982

V lednu tohoto roku napadlo tolik sněhu, že se nad tou spoustou pozastavovali i místní obyvatelé, píše se v kronice Domova důchodců. Tento rok byl pro kronikářku Domova významný: jejich kronika, vedená staniční sestrou Libuší WENIGOVOU (před ní vedla kroniku Hana ŠIKOLOVÁ), získala při hodnocení okresních kronik ve své kategorii druhé místo.

Od tohoto roku obstarává službu lékaře MUDr. Petr LOU. Zdravotnických sester je nadále 10 (7 sester, 3 sanitářky). Náklady na léky činily na 1 obyvatele a den Kč 3,09.

Byla ustavena Brigáda socialistické práce na počest výročí ČSŽ. Činnost brigády je zaměřena především na údržbu životního prostředí (302 hodin), pracovního prostředí (1 503 hodin), v místě bydliště pak 168 hodin. V mimopracovní činnosti se uskutečnilo 107 hodin, při značení prádla 132 hodin.

Rovněž byl ustaven Výbor obyvatel DD, předsedou se stal S. LEŠ. V tomto roce byla bohatá kulturní činnost pro obyvatele (filmy, dechovky k poslechu i k tanci, recitační vystoupení). Nově byla vybavena hala a pokoje, v říjnu pak nastupuje nový šéfkuchař Jaromír ERET, manželé Zralých odcházejí do USP Radošov, tolik údaje z kroniky Domova důchodců, vedené vzorně s. WENIGOVOU.

O ROCE 1983

Můžeme psát jen černě (světlé události zůstaly kronikáři utajeny): vyhořel na Rybné seník, který tam byl nedávno předtím vystavěn péčí Státních statků, a to samovznícením sena, které se zapařilo. Současně pak v tomto roce a také na sv. Annu došlo k dvojnásobnému požáru v prostorách pevár-Lesního závodu H. Blatná, které vznikly neopatrností a zachvátily velké plochy lesní půdy. Sbor požární ochrany v obou případech účinně zasáhl a dlouho držel hlídky, aby se požáry neopakovaly, protože panovalo velké a nebývalé sucho, jaké už se dlouho neobjevilo.

ROK 1984

Se stal významným pro Pernink, protože byl ustanoven střediskovou obcí (jak se o tom už zmiňujeme v úvodních pasážích této kroniky), a to s platností od 1. ledna 1984.

Byl to významný rok rovněž pro školu, která oslavila své 50. výročí založení.

Za tu dobu se v ní vystřídalo 10 ředitelů: J. Bušek, J. Klobouček, A. Košler, po válce pak J. Kučera, S. Rohan, K. Hluchý, E. Kejha, B. Bida, A. Veselá, M. Pelcová, dále pak 69 učitelů a 118 učitelek, 15 vychovatelek Družiny mládeže, 4 skupinové vedoucí PO SSM.

V tomto roce vyhořela papírna ve Pstruží, hašení se zúčastnila i družstva Místní organizace ČSPO.

Ve dnech 23. až 25. listopadu vichřice vyvrátila či polámala v horské oblasti Krušnohoří dalších 100 tisíc m³ dřevní suroviny. Hrozilo napadení kůrovcem. Situaci zkomplikoval sníh, který v tomto roce přišel brzo a znemožnil jakékoliv akce na záchranu cenné hmoty.

Tato kronika se uzavírá událostmi, završujícími koloběh, jejž jsme nazvali historií, abychom tak rozlišili minulé od současného, tak jak bude postupně plnit stránky této kroniky. Nebylo v moci ani síle kronikáře, aby postačil zachytit rázem vše podstatné, co utvářelo historii i charakter obce a jejích obyvatel. Sled událostí je po výtce inspirativním zdrojem nejen pro současného kronikáře, ale i pro všechny další příznivce kroniky, kteří pamatují různé éry či se jim budou věnovat, studovat je. Bude-li jen a jen dobře, jestliže kronika budoucnosti doplní zachycené události ať už výpovědmi zasvěcených pamětníků či výtahy ze studia různých pramenů, aby se stala co nejplatnějším pomocníkem při poznávání té minulosti, která formovala současný náš život.

Těchto 89 ručně číslovaných listů jsou kaligrafickým přepisem podkladů, předaných Radě Místního národního výboru v Perninku k dispozici a archivování.

Zápis do této kroniky jsem skončil dne 20. srpna 1987.

ruční podpis Vít. Baroch/Bavoř (ne Bartoš) + „kronikář.“

DEVADESÁTÁ STRÁNKA

Zavádí obšírnější zpracovávání zápisů do této kroniky, především proto, že je možno shromažďovat mnohem obsáhlejší zprávy, informace a doklady o životě obce. Tuto současnost, již jsme očitými svědky a kterou nám lze tudíž mnohem snáze hodnotit, než tomu bylo u předchozích etap vývoje, vymezujeme rokem 1985 a tím současně vyznačujeme i počátek podrobných prací na této kronice obce, zahrnujících co nejúplnější znění všech dokumentů, tvořících události, jež zažíváme přímo, a které touto cestou rádi předáme dalším generacím.

Počátkem XVI. století nastala velká potřeba osídlit Krušné hory v tehdejší oblasti okresního hejtmanství Jáchymov. Zvenčí přicházeli lidé, kteří byli přivábeni pověstí o obrovském rudném bohatství, věřili, že je potká štěstí a že zbohatnou. Majitelé panství byli rádi, že les byl mýcen a na nich že vznikala horní města. Znamenalo to pro ně zvětšování vlastního majetku. Noví osídlenci museli platit poplatky za dům a okolní pozemek, desátky za hornictví, ale i za vaření piva a výčepné. Navíc občané museli odebírat slad a ječmen z panských sýpek. Později dokonce obyvatelé mohli být využíváni i k robotě.

V roce 1518 byl Jáchymov svobodným městem s vlastními právy, jež mu dal hrabě ŠLIK. Kurfiřt JAN FRIEDRICH nezůstal pozadu za hrabětem Šlikem a v roce 1529 založil Blatnou a v roce 1531 Boží dar (tato dvě místa patřila až do roku 1546 k vévodství Dolnosaskému pozn. Kron.).

Majitelé města OSTROVA KAŠPAR A JINDŘICH ŠLIKOVÉ mohli snadno pronajímat pozemky novým osídlencům, protože vlastnili obrovské území, v němž byl i PERNINK, stejně jako osady RYBNÁ a BLUDNÁ. Pro dolování byla Bludná určena roku 1532 a současně v PSTRUŽÍ vznikla drtírna. V témže roce vešel ve známost i PERNINK.

Jakým způsobem majitelé panství pronajímali půdu k zakládání horního města Perninku, není známo. Lze předpokládat, že tím pověřili své úředníky. Nájemní listiny byly vystavovány jménem hraběte JINDŘICHA ŠLIKA. Jak je všeobecně známo z pozemkových knih, hejtman či jiný úředník byl pověřen úkolem vyměřit usedlost k ní přiléhající pozemky novým osídlencům. Pronajímáním půdy si hrabě šetřil vlastní peníze, poněvadž nebyl nucen dělat podnikatele a zaměstnávat lidi.

ŠLIKOVÉ

Kašpar a Jindřich obdrželi ostrovské panství roku 1532 lénem. Roku 1557 prodali toto právo jejich bratranci JÁCHYMOVI, jemuž bylo ještě v témže roce panství přisouzeno jako dědičné, pouze doly si vymínil císař pro sebe (Jáchymovské doly pozn. Kron.). Pro perninské obyvatele byl v XVIII. Století znám jako zakladatel tento Jáchym Šlik, ovšem neprávem. Tvrzení vzešlo z toho, že jim roku 1559 propůjčil privilegia a roku 1562 pak obecní řád. (Město Pernink založil hrabě Jindřich Šlik pozn. Kron.) Po smrti Jáchyma Šlika v roce 1572 převzala panství jeho manželka LUKRECIE, rozená hraběnka Salmová, a podstoupila je z větší části roku 1578 VOLFOVI ze SCHÖNBURGU, aby mohla zaplatit dluhy. Synové tohoto Schönburga přenechali panství WOLFOVI ERNSTU Z WIRSBERGU. Po jeho smrti si Schönburgové kladli na panství nároky, protože jim Wirsberg zůstal dlužen 46 tisíc tolarů. Teprve poté, co získali panství zpět, prodali je MĚSTU OSTROVU za 71 tisíc tolarů (to se stalo roku 1590).

město WOSTROW

V témže roce vykonali už občané města Perninku (ale i jiných měst a míst) slib Radě města Ostrova namísto obvyklé přísahy, jakou skládali předchozím panstvům. Tito zástupci města Ostrova se záhy pustili do takových věcí, jaké předtím příslušely jen panskému stavu: před radou města byly uzavírány smíry, řešily se i vnitřní záležitosti jednotlivých obcí, rada města dávala patřičné příkazy jako svrchovaný pán.

Dne 15. srpna 1622 (4 roky po Bílé Hoře a rok po popravě českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze pozn. Kron.) město Ostrov uzavřelo smlouvu s děkanem magdeburské kapituly Kryštofem HÜNIGKEM, podle které prodalo celé panství kromě zámku a města za částku 110 tisíc tolarů. Ve smlouvě si pouze vyhradili, že prodej bude anulován, pokud císař uplatní nárok na panství za účast města Ostrova v revoluci roku 1618. Protože město se skutečně připojilo k povstání českých stavů, císař roku 1623 panství zkonfiskoval. V soupisu majetku je uváděn i Pernink s veškerými osádkami 54 dolů a štol, dále s daněmi 51 kop míšeňských peněz, se 192 dny roboty v roce a jednou tavírnou, vše dohromady v hodnotě 6.531 kop míšeňských peněz.

300 LET TEMNA

Po konfiskaci dal císař připsat celé panství zástavou vévodovi JULIU JINDŘICHOVI SASKÉMU to v roce 1623 600 tisíc florinů (florin dlužil totiž tomuto vévodovi za jeho válečné služby zlatý, viz stať o měně v této kronice na str. 33).

Poté mu připadlo panství jako dědičné. V držení Saského vévody panství zůstalo do roku 1689. Dcera vévody FRANZE JULIA si v roce 1690 vzala za manžela markraběte Bádenského LUDWIGA WILHELMA. Poslední tohoto rodu, markraběnka ELEONORA AUGUSTA, předala roku 1783 správu svých českých statků svému bratranci, knížeti SCHWARZENBERGOVI.

Roku 1799 připadlo panství České koruně a Ostrov se stal dědičným panstvím. V roce 1811 přešel celý majetek na arcivévodu FERDINANDA Würzburgu. Po prvním pařížském míru Ferdinand obdržel znovu svůj dědičný stát TOSKÁNSKO a současně převzal tento titul. Ostrovské panství zůstalo v držení arcivévody Toskánského až do převratu v roce 1918.

Je třeba ještě uvést, že Horní město Pernink usnesením Zemského sněmu království Českého z roku 1578 se stalo majetkem Koruny a země České stejně jako v téže době města Jáchymov, Blatná, Boží dar, Hřebečná, Abertamy, Oloví a Luby. Těmito městy si císař RUDOLF II. Nahradil ztrátu prodejem panství RABŠTEJN.

První městské privilegium vydal hrabě JÁCHYM ŠLIK. Bylo dáno ve středu po svatém Michalu roku 1559 a obsahovalo především toto:

Obyvatelům Horního města Perninku je zaručeno právo svobodné porážky a výseku dobytka, jakož i vaření a výčep piva. Dále pak zřízení lázní a koupelí, odběr palivového a stavivového dříví podle určení panského polesného, samozřejmě též i uspořádání trhů a to každou sobotu. Za tato poskytnutá privilegia obyvatelé města odevzdají jeden zlatník (čili florin, rovný 24 bílým grošům, každý groš po sedmi bílých penězích pozn. Kron.) a to za každou usedlost či každé obydlí. Polovina poplatku byla splatná vždy na den sv. Michala (29. září), druhá polovina pak v den sv. Jiří (24. dubna).

Tato privilegia byla potvrzena PURKMISTREM MĚSTA WOSTROWA dne 29. srpna r. 1611 (viz stať v této kronice na str. 31 o vidimaci). Originál této vidimace byl uschován

Až do roku 1966 v archivu Města Perninku a poté předán Okresnímu archivu v Karlových Varech. Je to pergamen s přívěšenou pečetí města Ostrova a má velikost 50 x 38,5 cm (fotokopie se nalézá na MNV Pernink pozn. Kron.)

Protože došlo mezitím k světodějným událostem, nazývaným souhrnně Povstání českých stavů (defenestrace, Bitva na Bílé hoře, poprava 27 českých pánů v červnu 1621 na Staroměstském náměstí), město ztratilo svého patrona (Jáchyma Ondřeje Šlika) i majitele (město Wostrow) a muselo se ucházet o přízeň u nového pána.

Majitelem panství se stal vévoda Saský, JULIUS JINDŘICH. Město Pernink se roku 1641 ucházelo u něho o potvrzení dosavadních privilegií. Ten však vydal nová privilegia ze dne 24. dubna 1645 a v sedmnácti bodech obsahují toto:

Všichni obyvatelé a horníci Perninku musí být poslušni.

Mohou si každý rok volit rychtáře a 12 konšelů, které potvrdí vrchnostenský úřad v Ostrově. Před tímto úřadem pak musí složit slib.

Do vybírání desátků určených panstvu (je ustanoven perkmistr (nad-důlní), pozn. Kron.) sporné věci předá úřadu v Ostrově.

O hrdelních věcech, krádežích a zpronevěrách perninský soud jednat nesmí.

Vaření a výčep piva, sladování, jakož i pečení chleba a porážení dobytka je jim povoleno s výhradou panských poplatků za várečné právo.

Lázně, jakož i masné a pekařské krámy jsou jim ponechány.

Obci je přiznána i svoboda císařského horního města, takže nemusí odvádět žádné daně okresu v Lokti.

Hornické práce jsou osvobozeny od všech cel, mýtného a poplatků, jakož i od povinnosti potřebných doprovodů panských vozů.

V oblasti Perninku nesmí být zřízen žádný nový výčep. V domech, které jsou zbudovány mimo obec, nesmí se šenkovat. Obyvatelé z Bludné, Rybné a Pstruží si musí donášet pivo z Perninku.

K týdenním trhům je povolen jeden výroční trh a to v neděli před Narozením Panny Marie (tj. před 8. září pozn. Kron.)

Povoluje se sklad soli.

Pokud se nalezne stříbro, musí být z něho zaplacen panstvu desátek.

Z každého dolu na stříbro mají perninští (tj. obec) svůj dědičný důlní podíl.

Zlepšování cest a silnic je spojeno s velkými výlohami. Proto z každého stříbrného dolu jsou určeny tři důlní podíly k úhradě výloh, půl druhého pro církev, půl druhého pro obec.

K zhotovení výdřevy dolů a štol se smí použít jen dřevo, vydané panským lesníkem na poukázku.

Obci se povoluje zřízení váhy na cín, dále pak pila a obilný mlýn. Za váhu se musí platit panstvu 1 pfennig vážného.

Jako dědičnou daň obyvatelé budou platit za každý dům nebo výrobnu 4 zlatník (čili florin, pozn. Kron.), a to jednu polovinu na den sv. Valburgy, druhou polovinu pak na den sv. Michala.

Závěrem je uvedeno, že privilegia mohou být kdykoliv rozšířena nebo i zmenšena. Úředníci vrchnosti musí tato privilegia v každém případě respektovat.

V roce 1781 bylo nařízeno, aby všechna privilegia byla předložena císaři k potvrzení (Josefu II, pozn. Kron.). Perninští tomuto příkazu vyhověli až teprve po vydání souhlasu markraběnkou Bádenskou. Roku 1784 pak obdrželi odpověď, že zůstávají podřízení stávající vrchnostenské vůli, privilegia že prozatím nebudou žádnými zemskými korunami potvrzována, oni sami že však jsou nadále podřízeni svrchovanému hornímu právu zemského vladaře, takže jejich žádost o potvrzení práv je odmítnuta. Faktem zůstalo, že právě převzetím hornických práv císařenými byly mnohé body privilegii zcela oslabeny.

Pro úplnost budiž ještě přidán výtah z obecního, nebo jak píše soudní aktuár Wenzel Junker, policejního řádu hraběte Jáchyma Šlika z roku 1562. Týká se radních a soudních procesů, dále pak věcí dědičných, závětí, práva várečného, šenkování, prodeje, řemesel. Obecní účet o příjmech a výdajích musí být každým rokem o pondělku po neděli, zvané „Vox lucunditatis“ (pátá neděle po velikonoční), předložen rychtáři, radě, pětiníkovi a tesařovi hornictva. Jsou rovněž vypočteny povinnosti purkmistra či rychtáře, soudce (který má soudit jednou za čtrnáct dní vždy ve středu od časného rána), městského fojta, radních (jichž je celkem 12), komořího, městského písaře, špitálníka. Jsou uvedeny předpisy o váze a vážných taxách, o solnici, o trhmajstrovi, polesném, tesařích, zednících, nádenících a o všech dalších patřících ke stavbě. Je uveden i řád cechu řeznického, pekařského, kovářského, řád o veřejných stravovnách, o pivovaru, dále i řád o čtvrtnících (včetně dvou), požární řád a nakonec je i uvedena přísaha pro purkmistra a radní, pro městského fojta a písaře i pro samotné občany. Tento policejní řád byl větším dílem převzat z městského práva Jáchymova z roku 1526. Mnohá ustanovení byla s ohledem na dobu a místo změněna,

jiná vypuštěna, např. rozdělení města na čtvrti pro ustanovení čtvrtníků. Titul čtvrtníka však byl zachován a na takto jmenované osoby bylo přeneseno zastupování obce a policejní dozor nad živnostmi, prostě se stali dozorci nad prodejem masa a chleba. Nové jsou přísahy pro jednotlivé zástupce úřadů. Zůstal zachován rovněž městský fojt a špitálník, byť ani nebyli zapotřebí.

Dřevo

V privilegiích hraběte Jáchyma Šlika se perninským povolovalo palivové a stavební dřevo podle pokynů polesného. Majitel panství pak dával i dřevo k vaření piva, za což obdržel z každé várky 1 říšský tolar.

Rovněž vévoda Julius Jindřich v 15. bodě svých privilegií poskytoval právo, aby pro výdřevu dolů a štol bylo vydáváno dřevo zdarma. Samozřejmě během doby se naskytla příležitost tuto výsadu omezit: v roce 1703 vydalo panstvo ustanovení, že od 25. května se musí za dřevo k pražení rudy či k jejímu tavení platit lesní daň. V roce 1705 bylo na topení určeno celkem 200 sáhů dřeva (až do vydání patentu r. 1764 měřil sáh v českých zemích 1,774 m = 3 lokty, po r. 1764 pak 1,778 m; ale tzv. vídeňský sáh v téže době měřil 1,896 m, pozn. Kron), rovněž tolik na stavební dříví pro doly. Za dřevo pro uhlíře a k vaření piva se platilo za 1 sáh 30 krejcarů (čili půl zlatky, pozn. Kron). Pro každý dům se počítalo s devíti sáhy palivového dřeva. Protože množství 200 sáhů nemohlo stačit, bylo povoleno, že mohou být zpracovány i polomy v perninském a pstruženském revíru, aby bylo čím topit.

Záhy však přišla doba, kdy se trvale naříkalo nad nedostatkem dřeva. Tak např. v roce 1708, kdy panská pila v Pstruží bezohledně plenila lesy a posílala dřevo do Saska, bylo stanoveno, že dříví na topení i k vaření piva a k výrobě dřevěného uhlí musí být perninským zcela odřeknuto. V roce 1722 les už byl podle zprávy polesného „ten tam“. Pro nedostatek dřeva byla zastavena i práce v dolech. Další zostření přinesl rok 1739. Od této doby se kvůli dřevu muselo chodit až do Ostrova, avšak mnohý horník neměl na zaplacení. Přirozeně, že cena dřeva nesmírně stoupla a tím se tak potřebné stavební materiály (nejen palivo) staly ještě nedostupnějšími. Nouze o dřevo dospěla tak daleko, že po lese nezůstalo široko daleko ani stopy, zmizel i kdejaký pařízek a všude se prostírala holina.

K tomuto faktu dává kronikář k dispozici jeden jediný základní poznatek: podle všech údajů se v prvních letech a kdoví, možná že v prvních dvou stoletích v Perninku stavělo především ze dřeva, tj. že stavby včetně kostela byly vlast-

ně stavbami roubenými (nikde není zmínka o tom, že byly hrázděné, tj. kombinace dřeva a cihly), ovšem vezmeme-li v úvahu situaci, kterou zavinilo plundrování lesů v letech 1708 až 1739, pak patent, vydaný císařským majestátem ohledně zákazu stavby dřevěných budov, byl v této oblasti pouhým formálním nařízením až proto, že nebylo kde brát potřebné stavivo. Zmínky o tom, že stavení byla až do čp. 136 vyvedena do krovů pomocí lec jakého materiálu, po roce 1750, počínajíc čp. 137 a pokračujíc až do čp. 204, byly další domy stavěny z kamene, lepeného jakousi mazaninou, která měla jen nepatrnou část vápna (tyto domy stojí dodnes). A právě použití stavebního kamene namísto dřeva, tzn. Změna stavebního principu, je jakýmsi dokladem o nedostatku stavivového dřeva v oněch letech XVIII. Století. Současně to pak vysvětluje i fakt, že v Perninku bez ohledu na číslování domů, jak to nařídil císařský patent z roku 1771, je do dnešního dne zachována převaha domů kamenných namísto dřevěných (jichž byla už tehdy menšina).

A ještě zpět k otázkám otopu: o pálení rašeliny není ve spisech ani zmínky. Veškerá rašeliniště však byla panským majetkem, tak třeba Mathhaide (nad Perninkem) nede arent ornnaide (anesni ocean), jak je zřejmé a výslovně uvedeno v Dlužní knize IV, sv. 370, r. 1792, kde je uveden jako majetník ostrovská vrchnost.

Masné krámy

Jsou uváděny poprvé v roce 1538. Strouha, vedoucí k drtírnám, které stály za kostelem sv. Anny, naháněla vodu jako zdroj energie a tím způsobovala nesmírný rámus, vedla totiž hned za jatkami a masnými krámy. Při obnově privilegií byly krámy zchátralé. V roce 1689 měly být znovu zbudovány a to z daně, kterou řezníci dlužili obci (dluh byl 20 florinů). Bohužel však ještě v roce 1712 krámy nebyly obnoveny, byť tesař Kryštof Renner měl velkou snahu získat stavbu pro sebe. V roce 1784 se krámy zcela zřítily a až pak je obec minila znovu postavit. Zda k tomu došlo, nedá se z ničeho vyvodit.

Podle 3. bodu cechovních artikulí pro řeznictvo měli tito povinnost o sobotách večer a při ostatních svatvečerech prodávat maso na jatkách (čili krámech, pozn. Kron.), nikoliv ve svých obydlích, jak byli zvyklí v průběhu celého týdne. Ovšem jakmile se v ony soboty či svatvečery počalo sezvánět a zpívat v kostele, nesměl mít žádný řezník krám otevřený a to až do neděle či svátku. Navíc bylo zakázáno prodávat jatečný dobytek mimo obec.

0 těch není ve spisech ani zmínky. Chybějí i artikule pekařského cechu, z kterých by se dala vyčíst sdělení o místech prodeje jejich zboží.

Solnice

Obec měla sklad soli, čili solnici. Tu už povolil hrabě Jáchym Šlik. Je uvedena i v privilegiích vévody Julia Jindřicha, účetní uzávěrce roku 1669/70 vynesla sůl 2 floriny. Roku 1756 bylo spravování solnice převedeno na rychtáře Gottlieba RENNERA a prodej tabáku pak roku 1785 byl převeden na čtvrtníka. Když byla roku 1797 radnice pronajata Ferdinandu SCHÜTZOVI, získal pachtýř i solnici. Roku 1816 si ji najala Johanna BAUEROVÁ z čísla 4 za 91 florinů. Sůl byla dovážena z Jáchymova v kusech nebo v kádích, dopravu prováděl vozka. Užitek z prodeje či pozdější tzv. nájemní šilink proudil do pokladny obce (městské komory).

Trhy

Hrabě Jáchym Šlik povolil hornímu městu Perninku v roce 1559 jednou za týden trh. K nim se pak přidal i výroční trh, potvrzený privilegiemi vévody Julia Jindřicha v roce 1545. Ten se měl konat vždy v neděli před dnem Narození Panny Marie, čili před dnes 8. září. V jedné kupní smlouvě je však zmínka o jiném výročním trhu a to z roku 1636 (ještě před privilegiemi vévody Julia Jindřicha), kdy se upustilo od týdenních trhů, nelze doložit.

Tržní právo bylo takové: vše, co o sobotách bylo Perninkem prováženo, kmáne či neseno, muselo být na trhu nabídnuto k prodeji a to až do té doby, dokud visela nad tržištěm červená vlajka. Cizím se zásadně nesmělo prodávat. O tom, co se smí či nesmí na trhu prodat, rozhodoval trhmajstr. Rovněž o sobotách museli řezníci nabídnout k prodeji neprodané boty buď na trhu, nebo na radnici, jinak se vystavovali pokutě 15 florinů či ztrátě svých výrobků.

Pivo

Bylo zakázáno dovážet. Bedřichu KOLBOVI z Rybné bylo v roce 1613 povoleno, aby jednou v roce si uvařil jednu várku piva v obecním pivovaru a toto pivo pak směl prodávat ve svém domě v Rybné. Měl-li větší potřebu, musel pak odebrat pivo z perninského pivovaru. Podle privilegií vévody Julia Jindřicha obyvatelé Rybné, Bludné a Pstruží museli odebírat pivo pouze z Perninku. V okruhu Perninku nesměly být zřizovány žádné nové výčepy ani v domech, jež byly postaveny mimo obec, se nesmělo čepovat. To bylo výsadním právem jen občanů Perninku.

OCHRANA řemesel

S výsadním okruhem práv bylo spojeno i to, že žádný cizí řemeslník nesměl pracovat v Perninku, ani na samotách k němu spadajících, ani v cechovních domech. Byl-li přitom přistižen, byl i se svým výrobkem přiveden před soud a tam potrestán. Stejně tak nesměl ani žádný pernínský mistr pracovat mimo výsadní okruh. Pokud se tak stalo, stihl jej tentýž osud, jaký potkal pernínského krejčího Kryštofa Adama HELMIGA v roce 1733, když pracoval u jednoho sedláka ve Velflinku. Hroznětínští krejčí mu totiž sebrali ušitou práci, navíc pak i žehličku a nůžky, svlékli jej donaha a ztýrali. Později sice museli vše opět vrátit, nicméně vrchní úřad v Ostrově potvrdil, že Helmig nemá právo ve Velflinku pracovat.

Špitál

Žádnou budovu tohoto druhu Pernink nikdy neměl. V obecním řádu hraběte Šlika se hovoří pouze o špitálníkovi. Ten měl totiž na starosti sbírky almužen pro chudé, kteří se u něho hlásili o podporu. Na spravedlivém rozdělení peněz se podílel spurkmistr. Ten obeslal v této věci všechny občany, kteří by mohli podat žádost, především však všechny radní a stařešinu hornictva. Byly opatřovány zprávy, zda dotyční chudáci nepracují, nebo zda se neživí prostřednictvím práce malých dětí. Špitálník se rovněž ujímal takových ubožáků, kteří byli sami a neměli zajištěnu žádnou péči o sebe. Rovněž směl požadovat modlení o almužnu.

Chudobinec

Jeho zřízení v Perninku se spojuje všeobecně s nařízením Josefa II. Z roku 1783. (Budova stála v Hřbitovní ulici, dnes Mladých požárníků, měla čp. 114. V současné době tam stojí nová rekreační chata, pozn. Kron.) Chudobinci jednak přicházely dary, jednak mu příslušely pokuty, které ukládal městský soud. Na přelomu XVIII. Století byly závěti často přidávány dovětky prospěch chudobince. Dělo se tak, že bylo shromážděno velké základní jmění, takže bylo z něho dokonce i půjčováno – na daně a poplatky občanů. V roce 1844 měl chudobinec jmění 2.581 florinů a 5 + 1/5 krejcarů.

Váha

Tu měl Pernink rovněž (dodnes stojí její domek na rohu u mostu, jemuž se říkalo Pivovarský, pozn. Kron). Kdokoliv obchodoval s rudou, musel ji na ní dát zvážit, ale i kupci, přivážející zboží, museli je dát zvážit mimo koření. Vážilo se pouze tzv. ostrovskými centnýři, každý po sedmi kamenech (tato váhová jednotka, zvaná ovšem cent neboli centnýř český, měla podle Hájka 61,20 kg a rovnala

Se 120 librám českým. Termín „kámen“ byla rovněž stará česká váhová jednotka a vážila 10,28 kg, při čemž se rovnala 20 librám českým, jak se dočteme v Hájkově kronice. Jestliže tedy výše uvedený ostrovský centnýř měl 7 kamenů a nikoliv 8, muselo mít toto závaží méně než kámen český, protože souhrnně jakýkoliv centnýř neměl víc jak 61,73 kg, na Frýdlantsku měli dokonce jen 51,38 kg a rovnal se 100 librám. Až mnohem později se užíval centnýř vídeňský a vážil 36,01 kg (pozn. Kron.) Jiná závaží nebyla připuštěna a pokud byla přesto použita, hrozil velký trest (zřejmě šlo o jiná závaží než onen ostrovský centnýř, pozn. Kron.) Vévoda Julius Jindřich povolil roku 1645 i vážení cínu, o tom však není v žádných spisech další zmínka, zatímco např. blatenská městská váha byla využívána občany při vybavování získaného cínu, ale také při vážení „modré barvy“ (zřejmě šlo o kobalt, pozn. Kron.)

Lázně

Perninští si směli zřídit lázně podle privilegií hraběte Jáchyma Šlika, což bylo potvrzeno i purkmistrem města Ostrov a po něm vévodou Juliem Jindřichem Saským. První lázně, o nichž je zmínka ve spisech, nalézaly se v Rybné, tam Gabriel ZETTEL totiž roku 1603 prodal svůj malý domek, zařízený jako koupelové lázně jeho předchůdcem, Hieronymem KLESLINGEM, prvním manželem WALBURGY, ženy Zettlovy. Po Kleslingově smrti dala tato Walburga r. 1596 svým švagrům mezi jinými předměty z majetku zemřelého manžela též dřevěné vany.

V Perninku samém byly též lázně (neznámo kdy zbudované, ale zřejmě brzo poté, co privilegia povolila jejich zřízení, pozn. Kron.), nacházely se v domě čp. 7 na Tržišti (nynější náměstí, jde o dům čp. 1 jako rekreační) a byly prodány dalšímu majiteli v roce 1735 spolu s dvěma vanami. Jinak se o lázních v Perninku dále nic nedovíme, zatímco v sousední Blatné existovaly dvoje lázně a měly dokonce i svá pojmenování. Stojí ještě za zmínku, že artikule cechu ševcovského předepisuje mistrům, aby jednou za 14 dní umožnili lázeň svým tovaryšům. Koupe- lová vana byla hodnocena vždycky jako bednářovo mistrovské dílo, a to hned po sudu, který měl primát.

Léčba

Za předchozí odstavec lze připojit i zmínky o „chirurgii“ (jak říká poněkud učeně autor statě, dr. Jan Endt, pozn. Kron.), čili půjde v podstatě o lazebnictví nebo také felčarství, oboje v sobě zahrnuje řadu jednoduchých chirurgických úkonů, jako je napravování vykloubenin, pouštění žilou, trhání zubů atd. Zmínky jsou však datovány až teprve z XVIII. Století, když se v záznamech ob-

jevují jména Andreas HÖGEL (r. 1710), Jan LABÁČEK ze Žatce, (přišel do Perninku v roce 1736 a vzal si tu za ženu Marii Regina STRÖEROVOU), Jakub KRAGEL (roku 1747), roce 1761 je zmínka o jedné ženě lékaře, (jméno není doloženo), kterou její muž opustil, celá rodina se musela vystěhovat z Perninku, neboť jeden městský synek za tou lékařovou ženou brousil.

Koncem XVIII. Století jsou známi ranhojiči Franz GRÜNES a Johann MÜLLER. Též byl často volán k případům „chirurg“ Franz HENRICI z Abertam, z Blatné pak i Josef FISCHER. V XIX. Století byl vyhlášeným zázračným lékařem Franz PURKART. Podle dřívějších zvyklostí se mu všeobecně říkalo doktor Bodr. Svůj diplom získal ve Vídni. Tu a tam se o něm hovořilo v různých spisech, že blatenský Bodr byl vyžádán k zákroku, obvykle kvůli honoráři za léčení.

O porodní bábě lze najít zprávy až v XVIII. Století, i když v Blatné jedna taková, (lidově se jí říkalo „Wefra“), byla známa už v XVI. Století.

Obilný mlýn

V Perninku se nenacházel, protože šlikové měli vlastní obilný mlýn už od roku 1563, (říkali mu hořejší mlýn). Pak už další zprávy chybějí. Roku 1544 pronajal HENNERICH z Konradsgrünu, (panský hejtman), Michalu REINWURTOVI tříslařský a krupařský mlýn. Za mlýnské právo musel zaplatit 15 vídeňských grošů, (čili grošů bílých, pozn. Kron.). V roce 1552 je první zmínka o pile. V roce 1633 obsadil Petr HOFMANN obilný mlýn a pilu spolu se svým švagrem Mathesem WEIGELEM. V roce 1643 mu vyplatil jeho polovinu, (450 florinů), a stal se jediným vlastníkem. V majetku rodu Hofmannů mlýn s pilou zůstal až do r. 1766, kdy přešel na Václava SCHRETTERA, zetě posledního Hofmanna, (tato budova se dodnes nachází na Velflínské ulici a má čp. 170, pozn. Kron.). Pro rozlišení se mu říkalo dolní mlýn. Spodní mlýn, (to je ten tzv. Koňský mlýn, pozn. Kron.), měl právo užívat vodu z potoka a z přítoku, tekoucích z Rybné. Proto potůček, vedoucí z Rybné k čp. 142 na Karlovarské ulici, byl rovněž sveden do mlýnské strouhy, aby posílil zdroj energie.

V 16. bodě svých privilegií vévoda Julius Jindřich povolil zřízení pily a obilného mlýna. Toho využili r. 1750 rychtář a radní obce, aby požádali markraběte bádenského Ludwiga Georga o svolení zřídit obecní pilu a obilný mlýn. Proti tomu však se postavila majitelka Dolního mlýna, Marie Terezie HOFMANNOVÁ. Celá věc se zdála být tímto odsunuta, avšak v roce 1787 znovu využil tohoto bodu privilegií mistr pekařský Johann HOFMANN, čp. 13, a požádal městský soud o povolení k stavbě mlýna. Soud s ním uzavřel dne 3. listopadu téhož roku smlouvu,

podle níž Hofmann získal povolení k stavbě mlýna za svým domem čp. 13. Vodu na pohon měl odbírat ze strouhy pro drtírny, která vedla po úpatí Šibeničního vrchu za budovami, a to až k domu čp. 1, v jehož blízkosti stála i tavírna rudy. Za toto povolení k stavbě si obec mohla bezplatně šrotovat ječmen pro vaření piva u Hofmanna, (tak zněla klausule smlouvy, pozn. Kron.).

Ostrovské panstvo však vzápětí tuto smlouvu zrušilo, a to dne 20. února 1788, protože ohrožovala jejich zisky, (měli přece onen hořejší mlýn, pozn. Kron.). Hofmann se tedy obrátil na Zemský majetkový úřad a ten mu stavbu povolil, nikoliv však už za jeho domem čp. 13, nýbrž na loučce za domem čp. 39 na Blatenské ulici, (dnes je tam rekreační chata čp. 4, pozn. Kron.). Kvůli vlastním poplatkům za stavbu i za provozování mlýna vznikl dlouhý proces, protože panstvo si veškeré poplatky nárokovalo pro sebe. Hofmannova návštěva císařského majestátu v roce 1800, kde žádal o slevu na daních, neměla úspěch.

Mlýn na prach

Že v Perninku existoval, dovíme se z daňového svitku z roku 1654. Tam je totiž jmenován výrobce střelného prachu Abraham WAGNER. Až později nalezl městský aktuár Wenzel JUNKER v městském archivu spis, kde bylo uvedeno, že se tu vyráběl prach už v roce 1649. Abraham Wagner byl v matrice citován ještě v roce 1679, protože v tom roce vdával dceru. Mlýn na střelný prach náležel panstvu. Roku 1691 jej prodalo Ondřeji PUCHHAMPELOVI i se zpustlým prostorem kolem něho za 60 florinů. Jako poslední koupil tento dům Josef HORBACH (roku 1767) a dal jej strhnout. Pozemek, který náležel k domu, přešel k čp. 86. (Mlýn stál na místě mezi dnešními rekreačními domky čp. 86 a 88 v Andělské ulici, měl původně čp. 87, dnes je tam volný prostor, pozn. Kron.). Vzpomínka na tento mlýn se udržela v označení Prašného lesa, (tj. v majetku tohoto mlýna) a v názvu loučky pod mlýnem, zvané Prašný plácek, dnes častěji se mu říká Mlýnský, (tvrdí dr. J. Endt, pozn. Kron.).

Mlýn na barvu

Víme o něm jenom to, že existoval, poněvadž byl roku 1643 prodán Hansi HEMPELOVI. Stál kdesi nad městem, (nepoužíval vodní síly, takže se skýtá domněnka, že to byl větrný mlýn, a pak v tom případě má i své oprávnění název vrchu nad obcí směrem k lokalitě, zvané MAITZGRUND, k níž se pojil i vrch, jemuž se říkalo MÜHLBERG, tj. Mlýnský vrch, pozn. Kron.). V uvedeném roce byl rozebrán a dřevo bylo upotřebeno na stavbu domu čp. 15, (tam, co je dnes obchod textilem), k čemuž Hempel obdržel stavební povolení.

Valcha

O jejím pronájmu pro účely jirchářství se dovídáme ze spisu, vydaného r. 1685. Tehdy prodal Adam TELLER z čp. 87, (čili vlastnil v té době mlýn na prach, pozn. Kron.), část louky pod valchou Janu WEISOVI z čp. 19, (dnes ještě na náměstí, bývalá výšivkárna). Louka ležela mezi drtirenskou strouhou a potokem, (tedy dnešní prostor mezi Hladovskou a Blatenskou ulicí, pozn. Kron.), a stálo to 10 florinů 7 krejcarů. Je to ta část mlýnské zahrady u horního mlýna, (nikoliv hraběcího), parcela č. 125. Jirchářem tam byl Ondřej SCHMITT z Merklína, který se usídlil v domě čp. 31, (dnes rekreační domek na Blatenské ulici). Po jeho smrti vedla dále obchod jeho vdova, a proto byla v daňovém soupisu zvána jirchářkou. Později si vzala za muže Jana HERZOGA z Horního Slavkova, rovněž jircháře.

Robota

Kromě dědičné daně (1 florin za 1 dům ročně) museli perninští též vykonávat robotu. První zmínka o tom je v konfiskačních knihách (po roce 1623). V nich je město Pernink zapsáno na 192 dní roboty, (čili přes polovinu všech dní v roce). Už koncem XVII. Století se dává vědět, že občané musí pokosit obě panské louky, usušit trávu a uložit seno do stodol. Kromě toho museli každoročně hnát na pastvu 40 až 45 mladých volků z majetku panstva a opatrovat je jako vlastní. Zda to vše vyplývalo ze skutečně prosazované roboty, není o tom zmínka. Soudní aktuár Junker ovšem míní, že práce na sklizni byla z dobré vůle občanů. Robota byla rozhodnutím císaře Josefa II. V roce 1788 zrušena. V té době spravoval české statky markraběnky bádenské kníže Schwarzenberg. Za jeden den roboty platilo panstvo 3 krejcary, (odtud ono vysvětlení, že práce byly z dobré vůle občanů). Po této době panstvo pronajalo obě panské louky obci, která je pak pronajímala dále jednotlivým občanům.

Spolky

Roku 1828, (2. července) se pokusil Adalbert MEINL získat povolení k založení střelecké kompanie, kteráž „zčásti ku slávě boží, zčásti v nouzi oporou slavného městského práva by míti měla“. Městský soud žádal předložení stanov a poté souhlasil se založením. Ke kompanii patřilo též 9 hudebníků, kapelníkem byl Gottlieb EBERHART. V roce 1829 uspořádala střelecká kompanie slavnost, z jejíhož výnosu měl být opatřen prapor. Sešlo se celkem 153 florinů darů z této slavnosti, největší dar poskytl farář. Sladovna věnovala kompanii jako zálohu 200 florinů.

Výstavba města.

I když Pernink je znám jako horní město už od roku 1532, zaručené zprávy se zachovaly až od roku 1544; z nich se dá teprve získat jistota o jeho osídlování. Podle těchto zpráv vznikly ve městě ulice, které známe i dnes, pokud bereme v úvahu pozdější výstavbu, např. Andělskou ulici, (tehdy říkali této lokalitě, že to je NOVÉ MĚSTO), jež se počala tvořit po roce 1550, Karlovarská ulice se táhla pouze k čp. 134, (dnes je to dům s konírnou Lesního závodu). Dále je třeba si i všimnout nové Nádražní ulice, která byla vytýčena až po zbudování železnice (roku 1898). Předtím tato ulice se jmenovala Bauerhansgasse. Rovněž Bludenská spadá do pozdější doby a ve Střední ulici tehdy stálo jen několik domků.

Z pozemkové knihy se dá snadno rozpoznat, že to vlastně ještě ulice ani nebyly, nýbrž jen řady domků, které se nacházely obvykle na jedné straně cesty a to na té, za níž se rozprostíral i pozemek pro usedlost. Proto také domy na Blatenské ulici se nacházely zprvu jen na západní straně, stejně tak i domy na Tržišti, (dnešní náměstí, pozn. Kron.) nebo v ulici Karla Meinla, (dnes Tovární, pozn. Kron.) Naproti tomu domy v Kostelní ulici a v Karlovarské se nacházely zase na východní straně. I na Střední ulici byly domy zprvu jen na východní straně, protože za nimi byl volný prostor. Pozemky mezi řadami domů a potokem náležely obci. Ta pak zadávala stavby v těchto místech. Obec vlastnila dále prostor z obou stran Karlovarské ulice za číslem 142, (až ke Školní louce, pozn. Kron.) Používala jej k pastvě dobytka. Tento prostor byl zastavěn až po roce 1750, (ale ještě před vydáním patentu o povinném číslování domů z roku 1771, protože čísla domů této ulice navazují na soustavu čísel předchozích, pozn. Kron.)

Také v onom (honosně zvaném) Novém městě, což je v podstatě Andělská ulice, lze si všimnout, že domy stojí jenom na východní straně. Pozemek na její západní straně byl totiž už předtím pronajat majiteli domu čp. 57 (nacházel se na Střední ulici, dnes je zbourán, pozn. Kron.). Tento stav trvá dodnes. Když po onom roce 1750 byly pronajímány prostory pro usedlosti (čp. 139 až 158 na Karlovarské ulici, jsou dnes zachovány jen některé 139, 143, 144, 145, 150, jiné byly vystavěny nové, pozn. Kron.), dělo se tak především na východní straně. V Blatenské ulici pak se pronajímaly pozemky hlavně na západní straně, tak třeba čp. 22 (zapsáno roku 1550, dnes je stavení zbouráno, bylo na levém rohu křižovatky k nádraží, místo něj je postavena rekreační stavba Voj. Lesů a statků Velichov, pozn. Kron.) nebo stavení čp. 23 (zapsáno roku 1545, je na pravém rohu téže křižovatky, má dnes číslo ev. 2, jeho rekreační domek, pozn. Kron.).

Každá usedlost, pronajatá panstvem, měla 50 loktů šířky a 100 sáhů délky. K tomu přistupoval pozemek, který buď navazoval přímo na usedlost, nebo byl častokrát i vzdálen od budovy, protože těsné propojení obou pozemků se nedalo vždy uskutečnit. Usedlosti, které pronajímala obec, nemohly mít rozměry tytéž jako pronajímané od panstva, protože takový prostor neměla nikdy k dispozici. Avšak i panstvo mohlo pronajmout v ideálních podmínkách jen omezený počet starých usedlostí, rod čp. 139 se prostíralo místo, které vlastně patřilo k čp. 67 (dnešní Kostelní ulice, pozn. Kron.).

Tito obydlení

Tu stál ještě kostel, vysvěcený r. 1538, který byl umístěn v prostoru dnešní farské koleje (za čp. 107, pozn. Kron.), dále pak fara a v blízkosti i škola (zhruba v místě dnešního domu čp. 106, pozn. Kron.), pastouška (dnes tam stojí čp. 80, pozn. Kron.), naproti pak pivovar (zbouraný koncem min. století, pozn. Kron.). Obě patřil od r. 1560 i dům čp. 116 (v ulici Ml. Požárníků, dnes zbourán, pozn. Kron.). Dile tu byla v provozu tavírna rudy a to v místech, kde dnes stojí dům čp. 204 (za benzínovou pumpou, pozn. Kron.), rovněž i drtírny rudy, které byly rovnou za kostelem. Voda náhonu tekla z jednoho kola na druhé a končila posléze v potoce. Byly tam i masné krámy a to hned u vodního náhonu.

Obydlí

Stála v blízkosti dolů, jak už je citováno v listině z r. 1568. Rovněž drtírny a plavírny drtě musely stát jednak poblíž domů, jednak u náhonu či u potoka. Ten však nemá v dobách dolování žádné jméno, říkalo se mu prostě voda; teprve od Pstruží dostal opět jméno Bystřice (tento fakt respektují např. i speciální mapy 1:75 000, vydané po r. 1918, kde Bílá Bystřice je uvedena od svého pramene u Bludné až k Perninku, dále pak už jen jako Perninský potok a to až do Pstruží, pozn. Kron.).

Nejstarší domy

Ústní podání, pramenící z XVIII. Století, označuje jako nejstarší dva domy, které byly při založení Perninku, jsou to domy čp. 67 a 70 (první stál v Kostelní ulici, druhý ve Střední, pozn. Kron.). Dr. Jan Endt, který se ve svém díle zmiňuje o těchto dvou domech, mohl ještě v r. 1932 sdělit, že dům čp. 67 je velmi starý dům. My však už víme, že na jeho místě stojí dnes pěkný rodinný domek, v němž bydlí V. Báča. Vedle něho je dům čp. 231 (J. Vačkář). V archivu je zachována zmínka o prvním prodeji domu čp. 67 z roku 1552. Dům čp. 70 však ještě nestál roku 1708, jak je uváděno, ale teprve v roce 1713. Není jmenován ani ve výkazu domů z roku 1697 (tento výkaz uvedeme až v pozdějších kapitolách, na tomto podáme jen souhrnný počet 72 domů se 489 obyvateli, pozn. Kron.).

Nelze ani doložit, že onen tzv. nejstarší dům čp. 70 stál v sousedství domu čp. 67 či čp. 71. Proto zvěst není zaručená, píše dr. Endt ve svém díle „Aus der Vergangenheit der Bergstadt Bärringen“. Nakonec je známo i o druhém citovaném domě čp. 71, že byl postaven až v XIX. Století.

Jak mohla taková zvěst vzniknout, lze dovodit takto: majitel domu čp. 66 (ve Střední ulici, pozn. Kron.), Anton SCHNEPP, dal roku 1882 odstranit poslední dřevěné roubené stěny svého domu. Přitom se narazilo na dvě dlouhé klády, jež nebyly otesány. Ty překrývaly ostění, zbudované z otesaných trámců. Neotesané klády, tvořící strop, se považovaly za známku nejstarších staveb. Takové klády se nalezly také v domě čp. 63 (rovněž na Střední ulici, dnes je dům zbourán, pozn. Kron.). Na ně byl zezadu přibit rákosový strop, který byl pravděpodobně zhotoven až ve 2. polovině XIX. Století. Dům čp. 60 už takové klády nemá, avšak zvěst, že snad i tento dům by mohl být jedním z nejstarších, je nutno brát s rezervou. Mimo to je známo, že usedlost byla pronajata v roce 1553 právě číslu 67.

Další

Z těch nejstarších jsou považovány domy, které měly pozemky nebo zahrady za sebou. Roku 1544 takových domů vzniklo 40, v dalších letech byly pronajaty pozemky pro dalších 17 usedlostí. Mnohý starý dům ztratil svůj okolní pozemek prodejem, jako třeba čp. 1 nebo 81 (ten druhý již neexistuje, píše dr. Endt, ale my víme, že ještě před 2. světovou válkou na tom místě vyrostl pěkný rodinný domek, pozn. Kron.). I další domy ztratily své okolní pozemek, čp. 82, 83, 84, 88, všechny jsou či byly na Andělské ulici, ztratil jej i dům čp. 96 v Kostelní ulici, čp. 136 na Karlovarské (dnes je zbourán, pozn. Kron.). Jiné pozemky byly děleny, takže převodem např. pozemek, který předtím patřil k čp. 3, náležel k čp. 5 (oba na náměstí, pozn. Kron.), dům čp. 31 byl postaven na bývalém pozemku čp. 32 (oba jsou v Bludenské ulici a dnes slouží jako rekreační domky, pozn. Kron.). Stejně tak byl dům čp. 89 postaven na pozemku čp. 90 (oba na Andělské ulici, ale dnes zbourány, pozn. Kron.), čp. 140 na pozemku čp. 139 (na Karlovarské ulici, ten první je zbourán, druhý slouží jako rekreační domek, pozn. Kron.), čp. 179 na pozemku čp. 181 (první je na rohu ulice Rudé armády, druhý rovněž, ale z pravé strany) a konečně čp. 188 na pozemku čp. 190 (v Tovární ulici, ten první je nyní truhlárna DP, druhý neexistuje, byl zbourán jako součást objektů firmy K. Meinl, pozn. Kron.).

V XVII. Století byla výstavba jen řídká, vzniklo pouze 17 nových domů (viz onen výkaz z roku 1697, udávající celkový počet domů od vzniku obce), až pak v dalším století XVIII. Jich vzniklo více, v první polovině jich bylo asi 30, ale v té

Druhé polovině jich už vyrostlo tolik, že počátkem XIX. Století se dalo napočítat přes 200 domů. Zajímavé je tedy porovnání se stavy z oficiálních sčítání lidu: v roce 1697 jich bylo 72, v roce 1750 asi 105, koncem téhož století už 200, v roce 1850 pak 242, z toho v Perninku 204, v Rybné 22 a XIX. Století už mnoho na rozšíření obce nepřidalo, šlo o Bludné 16; jinými slovy spíše o renovaci domů.

NÁRŮST OBYVATELŮ

S přibýváním domů se zvedal rovněž i počet obyvatelů. Roku 1697 žilo v Perninku 489 obyvatel (350 vlastníků domů, 139 nájemníků); kolik jich bylo při samotném založení obce, není známo, ale po Třicetileté válce (v roce 1654) jich tu žilo jen 304. Roku 1710 jich bylo už asi 600, roku 1765 pak 763, roku 1788 už 1 016, roku 1795 pak 1 170 a v roce 1847 zde žilo 1 733 obyvatelů. Počet tedy vzrostl především ve 2. polovině XVIII. Století. Tyto údaje vhodně navazují na výkazy z jednotlivých sčítání lidu od roku 1850, stavy jsou uvedeny ve stati této kroniky, nazvané „Obyvatelstvo“, na str. 18 (pozn. Kron.), takže tímto máme v kronice definitivně zachycen celý vývoj růstu obyvatel až do současnosti.

Ke každé usedlosti panstvo pronajalo další prostor. Měřil 100 krát 100 sáhů a mohl se napojit přímo na usedlost (ta měla rozměry do šířky rovněž 100 sáhů a do hloubky 50 loktů, pozn. Kron.). Jako to třeba bylo u čp. 134 nebo 138. Většinou však tento způsob nebyl možný, prostor přidaný k domu byl často vzdálen i čtvrt hodiny či ještě dále. Když panstvo později pronajímalo další prostory k stávajícímu domu či k chystané výstavbě, muselo tak učinit až na periferii městských pozemků, sousedících s jejich lesy. Tak třeba prostor pro dům čp. 81 byl pronajat až pod vrchem Smrčina.

Poslední pozemek panstvo prodalo roku 1736 Anně Marii BAUEROVÉ z čp. 16 (stál na dnešním náměstí, nyní je zbourán, dávno říkalo trefně „Malaräumel“, pozn. Kron.). Tomuto pozemku se ještě neuvádí dr. Endt (nelze přesně přeložit, ale jde o druh jakési lidové zdrobněliny jména; my bychom řekli: „Mančin plácek“, pozn. Kron.). Po této době nastoupil obrácený pořádek, panstvo počalo od občanů pozemky vykupovat. Pouze horní, tzv. dvorské louky v XIX. Století prodalo či je vyměnilo za jiné, stejně tak i dolní louky, zvané lesnické. Hraběnka Lukrecie

ŠLIKOVÁ si ponechala prostor kolem domu čp. 190, jejž vlastnila i při pozdějším prodeji tohoto domu. Stejně tak zakoupila i louku, která patřila k čp. 178 (dnes je to rekreační domek č. ev. 16 na prvními domy ulice Rudé armády, pozn. Kron.).

Vlastnila Volskou louku, kterou pak v roce 1575 prodala Balzeru WEIGELOVI. U Hroz- nětínské cesty (dnešní Karlovarské, pozn. Kron.) byl v roce 1547 rovněž obecní pozemek se stejným jménem. Dále pak obec měla čtyři dobytčí pastviska: za Andělskou ulicí, v Dolním Perninku (na Karlovarské pod Spáleným vrchem), třetí pak za potokem pod strání k Nejdku (nad Velflínskou ulicí) a konečně pod Zwitterbergem (dnes je to stráň pod nádražím, pozn. Kron.). Toto pastvisko získala proto, že přenechala Balzeru SCHMIDOVI z čp. 22 roku 1632 školní pozemek. Škola proto dostala jinou louku pod Loukou, jíž se říkalo Panská (dnešní lokalita Školní Louky, pozn. Kron.).

Zakládání pozemků

Na mnoha pozemcích se zpočátku nacházel les, čili vhodné stavební materiály pro obydlí, která byla většinou roubená. Ostatní dřevo nacházející se na pozemku muselo být nejdříve odstraněno, a to buď pálením, čili zdářením (takovým pozemkům říkali „im Brande“), nebo vykácením (tomuto procesu říkali „Ausschlag“) či vyklučením, tj. včetně odstranění pařezů.

Zdáření se tehdy rozeznávalo dvojí: 1. základní, tj. osídlovací a 2. zemědělský (aby pole byla zúrodněna popelem). První způsob byl zdlouhavý, neobyčejně namáhavý a nebezpečný, trval 2 až 3 roky. Postupy nemusely být vždy stejné. Někde na určitém pozemku oloupali kůru ze stromů, ty do roka uschly a byly pak skáceny a hned na místě spáleny. Jinde nejprve káceli a poté nechali kůru vyschnout. Popel ze spálených stromů promíšený s hlínou byl výborným podkladem pro setí, ale na uhličitý let vyčerpával. Proto se druhé zdáření, které bylo vždy po několika letech opakováno. Půda totiž velmi často zarostla listnatými křovinami (rádi ji nechávali zarůst zvláště olšemi, neboť se nejlépe hodily k tvorbě ornice). Ty byly vysekány a po uschnutí spáleny. Toto zdáření bylo krátkodobé a mohlo se opakovat. Když místo vychladlo, překopali motykou popel s hlínou a zasili proso, z mnoha příčin vskutku nejvhodnější obilninu pro tento účel (výtah o zdáření je z Etymologického slovníku jazyka českého, vyd. 1971, ČSAV, str. 723, heslo „zdáření“, pozn. Kron.).

Pozemky nebyly vždy té nejlepší jakosti. Půda byla nerovná, plocha znetvořena vyvýšeninami („hrby“) či rozryta dolováním („jámy“). Nacházely se na nich rovněž

ve velkém množství balvany, často byl pozemek i bažinatý. Panstvo mělo pro tyto závady pochopení, pro takový méněcenný pozemek stanovilo patřičný poplatek teprve tehdy, až byl upraven k stavebním či zemědělským účelům.

Vlastnické právo

Na pozemky zůstávalo dlouho spojeno s usedlostmi na nich stojících. Až koncem XVIII. A počátkem XIX. Století docházelo k novým tendencím změnit stávající stav. Velký počet domů byl totiž bez okolních pozemků a bez nich se nedalo existovat. Proto se začalo od starých usedlostí zkupovávat, co jen bylo možné, k založení vlastních hospodářských pozemků. Stávalo se i to, že otec rozdělil pozemek mezi děti. Tam, kde to bylo možné, rozparcelovala se obecní louka, tak např. velký prostor na stráni ke Spálenému vrchu za domy čp. 146 až 158 (Karlovarská ulice až k lesovně, dnes je to zařízení Státní tiskárny cenin čp. 210), byl rozdělen na malé parcely, třebaže od roku 1544 byl trvale pronajat majiteli domu čp. 130 (rovněž na Karlovarské ulici, dům stojí dodnes, pozn. Kron.). Podobně takto byly rozděleny prostory náležející k čp. 134 na malé díly (pro čp. 137 a 138, dnes zbourány, pozn. Kron.). Dědictvím se rozpadl prostor u čp. 87 (byl to onen mlýn na prach v Andělské ulici, dnes zbourán, čp. 48, 49 a 50, pozn. Kron.) a to na dva díly, dnes tam stojí domy.

(Hned z počátku této kapitoly je třeba uvést, že v němčině tento pojem: GERICHT obsahuje oba významy, jak je známe z češtiny: jednak soudnictví jako takové, jednak správu obce. Proto také tehdejší rychtář a radní měli vlastně obě pravomoci naproti dnešnímu systému odděleného soudnictví od správy obce, pozn. Kron.) Na titulní stránce pozemkové knihy města lze nalézt podpisy rychtáře Mertense ROTHA a jeho radních, čili porotců tvořících první RADU MĚSTA, zvolenou roku 1543. Zprvu jsou uváděni jen čtyři radní, později se objevují ještě další dva, celkem tedy šest radních. Říká dr. J. Endt ve svém díle.

Prostřednictvím OBECNÍHO ŘÁDU, daného hrabětem Jáchymem ŠLIKEM v roce 1562, byl tento počet stanoven již na dvanáct. Dále pak kromě rychtáře a radních byli voleni ještě dva ČTVRTNÍCI (název je odvozen od městské čtvrti, jíž byli představenými), zvaní také OBECNÍMI STARŠÍMI, ti měli zastupovat občanstvo.

Volby

K volbám mohlo dojít kdykoliv a v kterémkoliv roce, ovšem nikdy se z této vůle nestal zvyk, již proto, že volba nového soudního orgánu stála hodně peněz. Bylo totiž nutné podniknout spoustu cest do Ostrova za vrchností, dále pak i úřední komise často docházely z Ostrova do Perninku. Po úředním jednání se podával slavnostní oběd, museli být zaopatřováni koně úředníků, kočí předkládali své požadavky na zaplacení mezd a cestovních výdajů, protože kočáry i furberky byly v majetku občanů, kteří měli v povinnosti poskytnout přípřež i s vozem (pozn. Kron.). O samotných volbách horníci nepracovali, vyfárali nahoru a dostali zdarma piva, kolik stačili vypít. Dále bylo zapotřebí zajistit ubytování v mnoha domech, aby bylo možno umístit všechny účastníky aktu. Proto místní konšelé hleděli výlohy co možná snížit, nebo se jim rovnou vyhnout.

Od roku 1800

Už nenajdeme 12 konšelů, jak stvrdila privilegia daná vévodou Juliem Jindřichem roku 1645, ale místo nich už jen 2 soudní přísedící. Bylo dáno k dispozici občanský výbor o 12 členech. V roce 1803 však byl i ten snížen na pouhé 3. Perninští chtěli mít opět 12 členů, jak to měli v Hroznětíně a Ostrově, ale jejich požadavek nebyl vyhověn, protože mezitím došlo ke zrušení výboru zákonem. Občané se tedy obrátili na vyšší zemský úřad, který svolil dekretem z 16. září 1808, že může být provedena volba 12 členů výboru. Ta byla uskutečněna pomocí hlasovacích lístků a zvolení členové občanského výboru složili dne 7. prosince téhož roku přísahu.

Inaugurace

Po nástupu nového soudu šli všichni do kostela na mši „Veni Sancte Spiritus“. Do průvodu se zapojili dosavadní rychtář a radní, stejně jako nový rychtář s radními, panská komise a horníci. Po mši pak šli z kostela rovnou do určeného soukromého domu, protože obec až do roku 1797 neměla svou radnici. Nicméně dům čp. 1 (dnešní radnice) se používal už dříve jako shromáždiště k podobným účelům. Zde byli předvoláni dosavadní měšťanostové, pověření funkcemi, tj. rychtář a ostatní radní, aby mohli být vyvázáni ze svých povinností. Současně starý představený soudu, tj. rychtář, předal klíče od soudní truhlice, kde byl uschován městský archiv a městské pečetě. K archivu byl přiložen i seznam inventáře.

Proti odstupujícím rychtáři i radním mohly být vzneseny žaloby či stížnosti proti jejich dosavadní činnosti. Tyto kroky mohl provést kdokoliv z obce.

Avšak dříve než byli nově zvolení radní se svým rychtářem vzati do přísahy, museli se ostatní občané vzdálit. Po odpřisáhnutí byla obec povolána zpět a vrchní komisař pak všem přítomným důtklivě připomněl poslušnost vůči novému soudnímu orgánu. Vzápětí po tomto aktu komise, vyslaná vrchností, provedla další opatření: tak třeba zajistila předvolání sládka nebo cínaře do Ostrova, aby tam složili přísahu. Rada města pak dostala pokyn k stanovení dozorců nad prodejem chleba a masa, aby každý kupující dostal za svůj peníz správnou váhu, maso nebylo prodáváno zdražené a chléb a housky nebyly pečeny malé.

Přísaha

Rychtář přísahal, že vůči vrchnosti zachová v každé době poslušnost, věrnost, upřímnost a čestnost, že jakékoliv rozepře zlikviduje, každého, ať chudého či bohatého, cizího nebo domácího, obzvláště pak vdovy a starce, vyslyší a bude chránit. Rovněž slíbil, že bude střežit úřední tajemství a vyvaruje se všeho, co by bylo proti dobru vrchnosti či obce. Podobně tak přísahal i soudní písař, obzvláště že bude mlčenlivý a vše, co bude zaprotokolováno, zveřejní jedině na příkaz rychtáře, nikdy nebude jednat ku škodě vrchnosti či obce. Samozřejmě i radní, starší obce a čtvrtníci složili podobnou přísahu do rukou komise.

Prvním známým rychtářem, jak je uvedeno na titulní straně pozemkové knihy, byl Merten Rotha, který sloužil od roku 1543 s přestávkami až do roku 1552. Po něm následovala řada jmen až do roku 1850, kdy byl rychtářem a současně i purkmistrem Adalbert Zenker.

Poplatky

Rychtářský úřad byl bez platu, rovněž ani radní nedostávali za své služby žádné odškodnění. Existovaly však taxy, které byly určeny pro rychtáře a radní: za zapsání domu do pozemkové knihy dostal rychtář 10 krejcarů, radní (jako svědek) a soudní písař rovněž tolik. Za žalobu, kterou nerozhodl sám rychtář, ale celá rada, se platilo 45 krejcarů. Za každý dlužní úpis, označený pečetí, dostal rychtář 10 krejcarů a soudní písař rovněž tolik. Za protokol, který byl sepsán s těmi, kdož se prohřešili proti šestému přikázání, včetně sdělení správnímu úřadu, dostal rychtář 1 florin, rada pak 2 floriny, soudní písař 45 krejcarů. Tento příjem odpadl / odpadlý po vydání dekretu o výjimce u vraždy dítěte.

O výročním trhu obdržel rychtář 30 krejcarů, za papír 6 krejcarů, soudní písař za práci 30 krejcarů, za papír rovněž 30 krejcarů. Za zápis platby dostali rychtář a soudní písař po 3 krejcarech, za kupní listiny po 6 krejcarech. Za závěť podepsanou svědky obdržel rychtář 1 florin 40 krejcarů.

Rada se soudním písařem

Za kvitanci o zaplacení domu dostávali rychtář a radní 30 krejcarů. Za každý jeden zlatý výpomoci stvrzený kvitancí patřily rychtáři 3 krejcary. Pokud byl rychtář zároveň hornickým přísedícím, dostával tzv. třetí pfennig od důlního mistra. Za služby jako hornický písař bylo určeno čtvrtletně 30 krejcarů.

Rychtář byl osvobozen od všech dávek jakéhokoliv druhu, včetně daně z tabáku, královské daně a povinnosti dopravovat materiál panstvu. Za vybírání daní pro panstvo a jejich odvod na ostrovský úřad dostával odškodné. Kníže Schwarzenberg poskytoval v roce 1793 rychtářovi za každý odvedený zlatý (florin) 2 krejcary a za cestu do Ostrova (o sv. Jiřím a sv. Havlu) 50 krejcarů. Perninští občané platili celkovou daně v hodnotě 216 florinů a 13,5 krejcarů. Rychtář z této částky obdržel 432 krejcarů, tedy 7 florinů a 12 krejcarů (florin měl 60 krejcarů).

Taxy a poplatky

Taxy, které náležely soudu, platily strany. V pozemkové knize se nacházejí zápisy o potvrzených doplatcích, půjčkách a zápisných. Za jednání rady se platilo 48 krejcarů, za zprávu vrchnímu úřadu 34 krejcary. Tyto taxy, vybírané během roku, byly děleny mezi rychtáře a radu.

Soudní pravomoc

Soud měl nižší pravomoci, například zaručoval ochranu věřitele proti dlužníkům. Pokud dlužník neměl nemovitý majetek, soud pomohl věřiteli získat náhradu v podobě domu či pozemku, pokud dlužník neplatil. Dlužník mohl být také vsazen do vězení, ale věřitel musel za něj hradit jídlo nebo platit denně 4 bílé pfenningy.

Soud rozhodoval o zraněních, která se nevztahovala k hrdelnímu soudu a nebyla trestána tělesnými tresty (mrskání) nebo popravami. Při poranění ze rvaček bylo často požadováno odškodnění na léčení pro poškozeného, včetně peněz na zaplacení ranhojiče. Také se soud zabýval hanlivými slovy a písněmi, které byly slyšeny veřejností na ulicích i uvnitř domů. V některých případech, pokud došlo ke smíření, bylo vyřešeno bez rozsudku, kdy se protivníci smířili a prohlásili, že je od sebe dělí pouze láska a dobro.

Tresty

Tresty v Perninku zahrnovaly různé formy, včetně vězení na různě dlouhé období (např. 1 den, 4 dny, 8 dní). Například, pokud služka utekla od své zaměstnavatelky, byla odsouzena k 24 hodinám vězení a čtyřem ranám prutem. Místo fyzického trestu byla často uvalena forma půstu a byla rovněž vypovězena z města. Pokud však obviněná měla platné domovské právo, mohlo být rozhodnutí zrušeno.

Soudní úřad měl také povinnost uvést nového majitele do sídla získaného soudním řízením. To často vedlo k nepříjemnostem, jako byly zabarikádované dveře, nadávky a dokonce kamenování rychtáře.

Soud se rovněž podílel na panských soudních šetřeních a vyhotovoval protokoly o přestupcích proti desateru, přičemž panský soud následně rozhodoval o trestech. Tresty zahrnovaly nejen peněžní, ale i pracovní tresty, jako například vykopání studny v zámecké zahradě.

Hrdelní právo

V privilegích vévody Julia Jindřicha byly hrdelní věci, krádeže a podvody Perninskému soudu odepřeny. Tresty smrti vyhlašoval Apelační soud v Praze. Například Johann Adam Lessig byl odsouzen k smrti a popraven v roce 1704 na šibeničním vrchu v Perninku. Rychtář Gottfried Eberhart měl za úkol nad ním veřejně zlomit hůl a předat ho katu, přičemž tento úkon byl odměněn částkou 3 floriny 10 krejcarů. Popravy se v Perninku konaly i dříve; v roce 1569 byl k smrti odsouzen Johann Glossmann za loupežnou vraždu a v roce 1578 Katharina, vdova po Michalu Schmidovi, za vraždu svého dítěte.

Historické zajímavosti

Lidově se louka a les nad Andělskou ulicí nazývají „Madeléna“, protože se říká, že tam Johann Adam Lessig zavraždil Magdalenu Schneppovou.

Pranýř

Pranýř, jako veřejný nástroj trestu, byl v mnoha městech a obcích umístěn obvykle na tržišti, ale v Perninku se dochovala jediná zpráva o pranýři z roku 1753. V této zprávě je zmíněno, že panský úřad nařídil, aby perninský rychtář umístil jednu ženu (její jméno se nedochovalo) na pranýř a zajistil ji v poutech.

Šatlava

Šatlava, obecní vězení, bylo umístěno v budově, která dnes již neexistuje. Její umístění bylo určeno pokyny z roku 1817, které přikazovaly postavit dům čp. 205 mezi šatlavou a domem čp. 104, což naznačuje, že šatlava stála v dnešní zahradě tohoto domu. Budova byla podpírána ze všech stran v roce 1779, ale později se zřítila, čemuž pomohl blesk. Soudní sluha, který v ní bydlel, se zachránil útěkem.

Rychtář a rada obce se pokusili získat dříví na obnovu šatlavy, protože ji považovali za nezbytnou a nechtěli vězení zřídit v obytném domě. Stáří šatlavy bylo tehdy odhadováno na více než 200 let.

Šatlava sloužila k vykonávání trestů, přičemž v některých případech byli vězni během svátků, jako byly Vánoce, dočasně propouštěni domů. Například Johann Adam Lessig zde byl umístěn v letech 1702 až 1704. V roce 1735 bylo třeba zbudovat před šatlavou můstek kvůli vodě, která pocházela ze štol. Voda se objevila znovu v roce 1773 u domu Anny Marie Ströerové (dnes zbouraný dům na svahu nad dnešní školní družinou). V roce 1716 byla voda přivedena z vrchu nad novým kostelem a tekla zahradou čp. 105, což vedlo k podepření můstku za čp. 108. V roce 1811 byl obecnímu pastýři přidělen náhradní byt v šatlavě, čímž se uvolnilo místo pro soudní záležitosti. Tento přístavek, postavený pod obloukem radnice, stojí dodnes.

Radnice

Před rokem 1797 obec neměla vlastní radnici. V roce 1560 byla obsazena budova čp. 116, která byla brzy převedena do majetku Lukrecie Šlikové. Až roku 1797 byl zakoupen dům čp. 1, který se stal radnicí. Nová budova měla také generovat příjmy, a proto bylo navrženo zřídit v ní hospodu a zájezdní hostinec. Tomuto plánu se ale panstvo postavilo na odpor, obávající se poklesu spotřeby.

Právo várečné a hostince

V Perninku měli právo várečné jak jednotlivci, tak i samotná obec, zatímco panstvo nikdy nedosáhlo práva čepovat vlastní pivo. Z tohoto důvodu nemohlo zřídit v Perninku hostinec, což vedlo k pokusům vznést námitky u krajského soudu v Lokti. Výsledkem však bylo jen to, že obec nemohla mít vlastní hostinec, ale mohla ho pronajmout jednotlivcům. Například Kryštofem HUTHEM a později Ferdinand Schütz převzali nájemní smlouvy na provoz hostince. Schütz kromě toho získal zahradu zvanou Volská louka, musel pěstovat býka a měl právo prodávat sůl.

Budova radnice, která se stala centrem obecního života, postupně procházela stavebními úpravami. V roce 1815 stále neměla kamenný komín, přestože od roku 1789 bylo nařízeno, že všechny dřevěné komíny musí být vyměněny za kamenné. V roce 1811 bylo zřízeno obydlí v přístavku pod obloukem radnice. V roce 1858 byla přestavěna část budovy s dřevěnými kravskými chlévy na hostinskou místnost a novou zděnou stáj. Občané, kteří měli právo várečné, darovali obci budovu se sálem, kde je dnes umístěno kino.

Archiv

Archiv města Perninku byl také uložen v radnici. Do roku 1797 se úřední knihy a spisy stěhovaly z jednoho domu rychtáře do druhého. Pečlivě se dbalo na jejich uchování, protože mnohé z těchto dokumentů měly vysokou hodnotu. Když docházelo ke změně rychtáře, byl vždy pořízen soupis úředních knih a spisů. Takový soupis například vznikl v roce 1763, kdy panská komise, která obnovovala složení soudu, předala obecní registr z let 1619 až 1754 Michalu Pfobovi z domu čp. 123.

Požární řád

V roce 1562 vydal hrabě Jáchym Šlik obecný řád, který obsahoval také požární předpisy. Každý majitel domu musel pečlivě dbát na prevenci požáru ve svém domě. Pokud vypukl požár a majitel nebo jeho zaměstnanci ho nezpozorovali, následovala pokuta ve výši 3 říšských tolarů. Dokud zněl poplašný zvon, museli všichni občané nosit vodu na hašení a ochranu

svého krovu. Současně každý občan musel dávat pozor na cizí živly, protože ti často vnikali do domů, aby tam založili požár. Utrpěl-li někdo zranění při hašení požáru, musel mu být vyplacen poplatek za léčení včetně mzdy.

Vévoda Julius Jindřich příkazoval ve 12. bodu cechovního řádu spojeným cechům, aby dodali městskému stavebnímu úřadu v Perninku šest kožených věder na vodu a aby je udržovali v použitelném stavu, vadná vědra aby vyměňovali za nová. V XVIII. Století se Josef II. Velmi věnoval otázkám hašení požárů. V roce 1785 byl vydán Všeobecný řád, zemím bylo přitom nařízeno, aby vydaly bližší návod k požárním opatřením, především v tom, aby každý dům v městech, na tržištích i ve vesnicích byl vybaven určitým počtem kožených věder nebo vysmolených slaměných košů, (pletených na způsob dnešních ošatek pozn. Kron.) Už dříve bylo nařízeno, že každý dům v městě musí mít žebřík na střechu, dále pak háky a další nutná zařízení, (sekery apod.), Kromě toho bylo nutno shromáždit stříkačky (na kolech či na nosítkách) na jednom místě všeobecně přístupném. Na tato vybavení musel městský komoří několikrát v roce dohlédnout, zda jsou v pořádku. V roce 1811 bylo znovu předneseno nařízení z roku 1785. Komoří SCHMUCK dostal příkaz zajistit pro město chybějící přístroje. Stříkačku však nebylo možno sehnat. Roku 1820 několik radních navštívilo v Plzni Pavla PERNERA, zvonaře se žádostí o vyrobení stříkačky. Perner napsal obci dne 19. srpna téhož roku, že už stříkačku vyrobil, vyhání v trvalém proudu vodu 45 loktů do výše. Dále psal, že stříkačka má dva mosazné násosníky a je opatřena konopnou hadicí o 20 loktech délky. Její cena byla 1 000 florinů vídeňské měny, (počítáno v šajnech, které nastoupily v roce 1813 za bankocetle, jejich poměr byl vůči stříbrné konvenční měně 100:381 zlatých vídeňské měny pozn. Kron.) Rok nato byla stříkačka zaplacena z účtů sladovny, což sládek Anton LAUBER převedl na účet obce dne 5. srpna 1822.

O ohních

Se čas od času zachovaly zprávy. 27. května 1736 vypukl oheň během mše v domě

Kryštofa Adama HELMIGA, (čp. 120 nyní tam stojí hasičská zbrojnice pozn. Kron.) Dům byl zbudován nedávno před požárem. Ve světnici chytily tři trámy a od nich pak celý strop, (rákosový, byl přibit na trámy pozn. Kron.), dále velké i malé postele, prádlo a šaty. Kořistí plamenů se stala rovněž veškerá hotová krejčovská práce. Helmig musel všechno tohle hradit. Vinou plamenů se ze zámožného krejčovského mistra mžikem stal žebrák. Na začátku 20. století tento dům vyhořel podruhé, (teprve pak tam postavili tu zbrojnici pozn. Kron.)

V roce 1712 nenasytný oheň zničil domy čp. 85 a 86 (na Andělské ulici), oba patřily rodině GERZOVÉ. Dne 31. prosince 1804 zpozorovali vojáci Josef KRÄMITA a Jorg Adam FRITSCH mezi 1. a 2. hodinou v noci oheň v domě Johanna PFOBA (čp. 123, dnes už neexistuje, stál v řadě s nynějším „Perninským dvorem“ pozn. Kron.) Jelikož byli jejich křikem probuzeni lidé, obdrželi od městské komory 2 zlaté. I občané Blatné přispěchali na pomoc. Pro velký mráz, který museli snášet, dostali k snídani kromě chleba i pálenku za 4 floriny 22 krejcarů. Vzhledem k mrazivému počasí byly vyplaceny na přípřež a ostatní výdaje ještě 3 floriny 35 krejcarů.

Předtím byl zachvácen ohněm dům čp. 19, (bývalá výšivkárna, nyní obytný dům pozn. Kron.), tehdá patřil Anton HOFMANN / HOFMANNOVI. Protože jej nemínil znovu vybudovat, prodal jej svému zeťovi a snaše Kristianu a Sofii BAUEROVÝM. Ti pak žádali panstvo o dřevo, jež bylo povoleno, a o poskytnutí půjčky z děpoltovického kostela. Půjčenou částku Sofia Bauerová v roce 1774 vrátila.

V roce 1771 byl zničen dům Johanna Pfoba (čp. 31). V roce 1851 vyhořel i dům čp. 6, a to už podruhé (první požár byl v roce 1788). Majitelem byl J. TAUSCH, dnes jej vlastní Jindřich MACH.

A nyní po historické vsuvce, která v mnohém obohatila dosavadní znalosti o horním městě Perninku, vraťme se opět do současnosti, tj. do roku psaného číslem

Byl to rok po všech stránkách plodný a zapsal se zcela rozhodně do dějin nejen naší obce, ale především do vývoje naší socialistické společnosti. Především to byl rok, který byl zvýrazněn dvěma událostmi:

XVII. sjezdem Komunistické strany Československa, na němž naše společnost přijala řadu nových a inspirujících opatření k přebudování celého hospodářského mechanismu, a volbami do Lidových správních orgánů všech stupňů jako nositele i vykonavatele vůle lidu.

Veškerá činnost Rady MNV a samozřejmě i Plenární zasedání se zabývala především přípravami na volby, které byly stanoveny na dny 23. a 24. května.

Až do voleb rada MNV se zabývala těmito záležitostmi

9.Ledna Rada č.1/86: projednání hodnocení plnění JPKVČ v roce 1985, zabezpečení XXIX. Plen. Zasedání, které bylo stanoveno na 25. února 1986, pro jednání účasti poslanců na těchto plen. Zasedáních. Plnění plánu JPKVČ bylo kladně hodnoceno.

23.Ledna Rada č..2/86: Zabývala se otázkami sjízdnosti komunikací, které nejsou obstarávány od OSS v dostatečné míře. Dále se rada věnovala hodnocení činnosti Občanského výboru v H. Blatné a práce Agitačního střediska.

6.Února Rada č.3/86: projednána zpráva o činnosti komise VLK, Zajištěny hovory s nájemníky, projednáno i zabezpečení XXX. PZ / plenární zasedání v H. Blatné.

20.Února Rada č.4/86: Zajištěna celoobecní oslava MDŽ, projednány zprávy OHH a DP MNV o hospodaření za rok 1985, stejně tak i zpráva fin. Komise o hospodaření MNV v uplynulém roce, dále opatření k výzdobě obce u příležitosti průjezdu pelotonu 39. ročníku Závodu míru. Byly schváleny volební okrsky pro nastávající volby a složení okrskové volební komise pro Pernink a Horní Blatnou.

6.Března Rada č.5/86: provedena příprava veřejné volební schůze, zajištěna celoobecní směna, která se bude konat 26. dubna. Předseda KOVP s. Repka přednesl zprávu o kriminalitě mládeže.

20.Března Rada č.6/86: projednána zpráva o činnosti Osv. Besedy, dále zpráva…

o provozu podniku Oprava K. Vary, která zajišťuje v místě sběrné opravy. Konstatováno, že KS Nejdek nepokrývají v obci potřebné služby.

3.Dubna rada č. 7/86: Předseda MNV informoval o přípravě akce „Z“ (výstavba požární zbrojnice). Projednány zprávy o průběhu 1. polovině školního roku, dále pak zpráva o činnosti JSBVO. Rada se seznámila s postupem přípravných prací na vnitřních úpravách budovy čp. 1 MAV.

17.Dubna rada č. 8/86: Projednána příprava místních májových oslav, dále zpráva o bezpečnostní situaci v obci, poté i příprava a zajištění volebních dnů.

8.Května rada č. 9/86: Projednána zpráva o akci „březen, měsíc požární ochrany“. Zástupce GVV, mjr. Job, informoval o postupu příprav k výstavbě požární zbrojnice. Projednána i zpráva o bytové politice.

22.Května rada č. 10/86: Projednána zpráva o životním prostředí v obci, návazně hovořeno o regulaci potoka Bílá Bystřice a o údržbě zeleně v obou částech obce. Projednána i zpráva o činnosti obou místních knihoven.

Do téže doby, tj. do nových voleb, byla uskutečněna tato plenární zasedání MNV:

25. února XXIX. PZ v sále kina Pernink: Přítomno 20 poslanců (ze stavu 31) a 80 občanů. V úvodu byl přednesen slavnostní projev a provedeno kulturní pásmo pionýrů k 38. výročí Vítězného února. Byly schváleny zprávy o činnosti Rady, o práci OBH, o činnosti DP MNV a komise VLK. Rovněž byl schválen počet poslanců pro volební období 1986/90 na 40. V diskusi se projevil velký zájem o akce JPKVČ a o opatření k vytápění panelových domů ODH.
26. dubna XXX. PZ v sále kina H. Blatná: Přítomno 20 poslanců a 30 občanů. Zasedání bylo zaměřeno k Mezinárodnímu roku míru. Byla schválena činnost Rady MNV a závěrečný účet MNV za rok 1985.

Veřejná předvolební schůze voličů za společné organizace MNV a MV NF byla uskutečněna dne 5. května. Přítomno 94 občanů. Byli představeni kandidáti NF na poslance do MNV a ONV. Zhodnocení plnění volebního programu za období 1981/85 provedl předseda MNV Josef Válek. Se závěry okresní a krajské konference KSČ seznámil přítomné Robert Piwko / PIWKO.

VOLBY

Ve dnech 23. a 24. května byly uskutečněny volby do zastupitelských orgánů všech stupňů. Výsledek voleb a výčet poslanců, jakož i složení Rady MNV a jednotlivých komisí je uveden již ve stati této kroniky, nazvané „Politický a veřejný život“, str. 21.

Plenární zasedání MNV se konalo 9. června 1986 v Perninku, Zúčastnilo se ho

38 poslanců (2 byli omluvení) a 65 občanů.

Po státních hymnách byla provedena procedura, obvyklá při uvádění nových poslanců, t. j. slib, který byl složen přítomnými poslanci do rukou předsedkyně Místního výboru Národní fronty, Věry ZAHRÁDKOVÉ. Novým předsedou MNV byl zvolen Robert PIWKO. Ten pak podal zprávu o volebním programu na období 1986/90 s tím, že volební program je otevřený a během volebního období bude doplňován o aktuální otázky výstavby obce.

Bývalý předseda MNV Josef Válek poděkoval poslancům MNV, kteří pomohli při plnění volebního programu minulého volebního období. Při té příležitosti bylo předáno čestné uznání bývalému předsedovi MNV Josefu Válkovi, dále pak knižní odměny těmto soudruhům: Ryvolovi, Jindrovi, Konečnému a soudružce Fajfrlíkové. Občanský výbor z Horní Blatné převzal čestné uznání za 1. místo v soutěži o výzdobu obce při průjezdu pelotonu 39. ročníku Závodu míru dne 19. května 1986.

VOLEBNÍ PROGRAM 1986/90

Je významným dokumentem, kterým se naplňují úkoly vyplývající z politiky KSČ, říká se v jeho úvodu. Při tvorbě VP NF se vychází ze závěrů XVII. Sjezdu KSČ, především v sledování efektivnosti, hospodárnosti a sladění společenských a místních potřeb a zájmů. Program se stává významným prostředkem realizace závěrů XVII. Sjezdu KSČ, čteme dále v preambuli tohoto dokumentu k volbám roku 1986.

1./ Oblast hospodářská a sociální:

2./ Oblast životního prostředí:

Zabezpečení ochrany životního prostředí v obci, zainteresování složek SF na pomoc zemědělství a lesnímu hospodářství. Prostřednictvím komise OVP zaměření na postih jednání, ohrožujícího nebo poškozujícího společenské zájmy. Při přistižení pacha-

Horní Blatná, Pro ulici Nádražní bude sjednána odborná prověrka stávajícího zdroje a poté sjednána se ZVAK K. Vary otázka rozšíření vodojemu.

7./ Akce „Z“ neinvestiční část:

Bude dbáno na pravidelnou údržbu a úklid veřejných prostranství, které jsou převzaty do trvalé péče společenských organizací NF.

V Perninku to jsou tito garanti: 20 SSM PO SSM ČSŽ park na křižovatce u SNB, pomoc u hrobu RA, čekárny ČSAD, hrob RA, parčík na náměstí, park u zdravotního střediska, TJ Sokol park v Blatenské ulici, SPO čištění ulic po zimním období, Svazarm dopravní značení.

V Horní Blatné jsou garanty údržby a péče o veřejné prostranství:

PO SSM pietní místo na hřbitově

ČSŽ park po levé straně náměstí

ČSČK park po pravé straně náměstí

TJ Tatran horní část parku

SPO čištění ulic

PS OSH dopravní značení

Organizace SF se budou podílet na sběru druhotných surovin. Budou pravidelně vypisovány soutěže ve sběru mezi jednotlivými organizacemi. V rámci školy bude vyhlašována soutěž o nejlepšího pionýra a nejlepší třídu ve sběru druhotných surovin. Bude realizován návrh na vybudování řízené skládky v k. ú. Horní Blatná, odvoz popelových nádob bude zajišťovat TS Jáchymov.

Rovněž bude projednán rozsah oprav potoka „Bílá Bystřice“ se správcem toku POVODÍ OHŘE na jednotlivá léta volebního období 1986/90.

Bude provedeno oplocení dětského koutku v Horní Blatné, další etapa opravy rozhledny na Blatenském vrchu, opravy chodníků v Perninku.

V zájmu dalšího masového rozvoje tělovýchovy, sportu a turistiky budou vybudována nenáročná tělovýchovná zařízení v lese za budovou MNV Pernink, bude dokončen areál zdraví u hřiště. Dosavadní zařízení budou udržována nejméně 200 hodinami ročně v obou částech obce.

8./ Akce „Z“ investiční část:

Zbudování požární zbrojnice v Perninku na pozemku čp. 213 Karlovarská ulice nákladem 2 mil. Kč, SPO Pernink ročně odpracuje 700 brigádnických hodin. Zahájení

stavby roku 1986. Ostatní organizace NF odpracují hodiny podle potřeby.

Výstavba vleku v Perninku viz úsek obchodu a cestovního ruchu. V Horní Blatné příprava podmínek pro vybudování vleku a sjezdovky.

Vybudování čističky odpadních vod pro turistickou ubytovnu Horní Blatná, projekt provede Drobná provozovna MNV nákladem 120 tis. Kč.

Zabezpečení realizace výstavby Sběrných druhotných surovin v Tovární ulici do roku 1989 ve spolupráci s ONV a Sběrnými surovinami Plzeň.

Vybudování střelnice Svazarmu za použití dotace ONV, patronát nad stavbou má Svazarm. Počet brigádnických hodin podle potřeby.

Výstavba Domu pionýrů a mládeže v domě čp. 62.

V případě ukončení těchto tří základních akcí, t. j. požární zbrojnice, lyžařského vleku a střelnice, bude provedena rekonstrukce staré požární zbrojnice na Dům Svazarmu.

Volební program NF obsahuje rovněž úkoly v oblasti ideově výchovné činnosti, především na úseku školství a kultury, jakož i na úseku branné výchovy. V oblasti politicko-organizátorské je činnost MNV specifikována, dále pak i spolupráce s orgány bezpečnosti, prokuratury a soudu, je upřesněn i podíl organizací NF jako hlavních organizátorů plnění volebního programu.

Obec se zapojí do soutěže „Za socialistické Karlovarsko“ i do celostátní soutěže měst soustředěného cestovního ruchu a rekreace.

Závody v obou obcích se zapojí do resortních soutěží.

Volební program NF na léta 1986/90 je programem otevřeným. Spojuje místní zájmy s celookresními, s cílem zabezpečit realizaci náročných úkolů XVII. Sjezdu KSČ a 8. pětiletého plánu rozvoje a tím vytvářet občanům stále lepší podmínky pro spokojený život.

Nový Místní Národní Výbor: Po volbách zahájily lidosprávní orgány činnost:

Rada 5/11/86 19. června: Projednána zpráva o činnosti SPOZ, o zajištění ukončení školního roku 1985/86, podána zpráva o zajištění sklizně sena z těžko přístupných ploch v obci. Projednán a schválen plán práce rady MNV a Plenárních zasedání MNV na 2. pololetí 1986. Schváleny termíny konání schůzí rady MNV každý třetí týden. Stanoveno, aby bývalý předseda MNV, Josef Válek, který zastával i funkci kronikáře obce (a byl za ni honorován), byl pozván na 10. července do rady MNV a aby před-

ložil shromážděné materiály pro kroniku.

Rada 6. 12/86 dne 10. července: Do rady byl předvolán býv. Předseda MNV, Josef Válek. Podal informaci o stavu kroniky, že do jednoho měsíce je možno předložit návrh zápisu pro rok 1985, který bude po schválení zanesen do kroniky. S. Doležel připomněl, aby podklady byly předány do 13 hodin dne 20. srpna t. r. soudruhům Piwkovi, Mlatečkovi, Vysokému.

Rada MNV schválila aktivisty pro jednotlivé komise MNV, vzala na vědomí zprávy o činnosti štábu CO obce a komise JSBVO. Byla podána průběžná zpráva o stavu senoseče z těžko přístupných ploch v katastru obce.

Rada 6. 3/86 dne 14. srpna: Projednána zpráva OBH o naplňování usnesení rady ONV 6.118/85 o využití bytového fondu, dále termínová připravenost hovorů nájemníků ve 2. pol. 1986, zpráva o přípravě voleb do Občanského výboru, dále projednána zpráva o přípravě zahájení nového školního roku 1986/87.

Rada č. 14/86 dne 4. září: Podána informace o sklizni sena z těžko přístupných ploch, celkem dodáno 83 q sena. (Pro stávající pětileté volební období má středisková obec Pernink soutěžní úkol dodat ročně 100 q sena.) Byla projednána zpráva o zajištění topného období 1986/87 v domech OBH, stanoveny úkoly pro II. Plenární zasedání, provedeny některé změny ve složení komisí.

II. plenární zasedání MNV dne 15. září v Perninku

Přítomno: 34 poslanců (1 omluven, 5 neomluveno), 42 občanů.

Na pořadu jednání byla zpráva o plnění rozpočtu MNV za 1. pololetí 1986, dále zpráva o plnění akcí volebního programu NF za 1. pololetí 1986, zpráva o rozpracování závěrů XVII. Sjezdu KSČ na podmínky naší střediskové obce.

Rada 6. 15/86 dne 25. září: Projednána příprava … říjnových směn a příprava veřejné schůze MNV a MV NF, dále pak zpráva o zajištění služeb v obci, zpráva komise MH, zpráva o vyřizování připomínek, stížností, oznámení a podnětů občanů. Projednán zákon ČSR 6.143/61 a zákon ČSR 8.129/74 o úpravách daně domovní a o místních poplatcích.

Rada 6. 16/86 dne 16. října: Projednána zpráva o stavu mechanizace DP MNV pro nastávající období a o připravenosti lyžařského vleku. Podána zpráva o přípravě oslav 69. výročí VŘSR. Projednána příprava inventarizace, schváleny dílčí inventarizační komise a ústřední inventarizační komise. Provedena příprava III. PZ.

III. plenární zasedání MNV dne 20. října 1986 v Perninku společně s MV NF:

Přítomno: 36 poslanců a 72 občanů.

Na pořadu jednání byly následující body

Zpráva o činnosti rady MNV.

Zpráva o úpravě daně domovní a místních poplatků.

Organizační záležitosti.

Rada MNV dne 6. listopadu 1986 (17/86)

Byly projednány připomínky z III. Plenárního zasedání.

Zpráva ředitele Holého (OBI) se zabývala zajištěním topného období 1986/87 v panelových domech OBH. Situace v zásobování uhlím byla konstatována jako kritická.

Přednesena byla také zpráva o zabezpečení IV. Plenárního zasedání a příprava plánu JPKV na rok 1987.

Rada MNV dne 27. listopadu 1986 (18/86)

Byla projednána zpráva finanční komise o přípravě inventarizace v MNV a jeho zařízeních.

Zprávu o činnosti SPOZ přednesla s. Hofmannová.

Tajemník s. Gibiec představil výhled rozpočtu MNV na rok 1987, stejně jako rozpočet na období 1988 až 1990. Tajemníkovi MNV bylo uloženo zaslat požadavky na mimořádné dotace odborům ONV.

Zpráva o činnosti Osvětových besed a Místních lidových knihoven byla projednána.

Místopředseda Josef Mlateček podal informaci o stavu podkladů pro kroniku obce. Konstatoval, že bývalý předseda MNV, Josef Válek, nesplnil svůj závazek předložit návrh zápisu do kroniky za rok 1985, a to ani po stanovené lhůtě 20. srpna 1986.

IV. plenární zasedání MNV dne 27. listopadu 1986 v Perninku:

Přítomno: 28 poslanců, 54 občanů.

Na tomto zasedání byly projednány tyto body

Zimní opatření v zařízeních MNV.

Plán práce rady a plenárního zasedání na 1. pololetí 1987.

Plán práce komise VLK MNV.

Bylo schváleno rozdělení poslaneckých obvodů a rozpočet MNV na rok 1987 včetně hlavních ukazatelů i pro období 1988 až 1990.

Rada MNV dne 18. prosince 1986 (19/86)

Projednána byla zpráva o plnění volebních akcí za rok 1986.

Schválen byl návrh plánu JPKVČ na rok 1987.

Bylo projednáno plnění investičních akcí v rámci akce „Z“ na rok 1987 a stav obchodní sítě v obou částech obce.

Schváleno bylo pět stránek textu o lidosprávním dění v roce 1985, vypracovaných s. Mlatečkem pro kroniku.

Místní výbor NF

V Perninku se v roce 1986 zabýval ve své činnosti především úkoly, souvisejícímu s přípravou a uskutečněním voleb do zastupitelských orgánů všech stupňů, Současně se dařilo prohlubovat spolupráci s MXV a členskými organizacemi Národní fronty a podniky v obou obcích. V roce 1986, který byl vyhlášen MEZINÁRODNÍ ROK MÍRU,

Se Místní výbor NF všechny organizace NF podílely na organizování mirových akci. Výbor uskutečnil v tomto roce 6 schůzí předsednictva a 2 pléna, podílel se rovněž na dvou veřejných schůzích MNV A NF.

Aktiv pro práci s mládeží

Byl ustaven dne 16, října t.r. při MV NF. Jeho úkolem bude koordinování činnosti jednotlivých kroužků, metodická a organizační pomoc včetně sdružování finansních prostředků na zajišťování větších akcí pro mládež. Vznik aktivu byl všemi přítomnými (10 účastníků, vedoucích mládežnických kroužků jednotlivých organizasi NF), přivítán jako velmi potřebný. Byla dosažena dohoda o využívání tělocvičny Z3 Pernink jednotlivými kroužky v odpoledních a večerních hodinách, V obci Pernink pracují tyto kroužky nebo oddíly mládeže:

ZŠ Pernink

Mladí turisté I. - 14 členů

Mladí turisté II. - 12 členů

Hraničář - 8 členů

Přírodovědci - 12 členů

Filatelisté - 16 členů

Fotokroužek - 10 členů

Dovedné ruce - 16 členů

Mladí požárníci (ČSPO) - 16 členů

Střelecký kroužek (Svazarm) - 15 členů

Modelářský kroužek (TJ Sokol) - 10 členů

Lyžaři běžci/skokani - 40 členů

Kopaná (žáci starší) - 12 členů

Kopaná (žáci mladší) - 15 členů

V obci je celkem zapojeno do práce s mládeží 15 vedoucích, 196 dětí, soustředěných ve 14 kroužcích a 4 organizacích.

Akce „Z“

Plnění úkolů v obou obcích investiční část

Lyžařský vlek: Hodnota díla 392 tis Kč, finanční náklady 271 tis Kč, věcné náklady 201 tis Kč, osobní náklady 79 tis Kč. Brigádnických hodin bylo odpracováno 2,807, z toho zdarma 1,177.

Čistička odpadních vod Turistická ubytovna H. Blatná: Hodnota díla 208 tis Kč, finanční náklady 271 tis Kč, věcné náklady 102 tis Kč, osobní náklady 70 tis Kč. Brigádnických hodin odpracováno zdarma 215.

Požární zbrojnice: Hodnota díla 45 tis Kč, věcné náklady 45 tis Kč, osobní náklady 0. Brigádnických hodin odpracováno zdarma 326.

Neinvestiční část akce „Z“

Údržba veřejných zařízení 31,421 hodin v hodnotě á 7,50 Kč

Z toho mládež: 12,103 hodin

Údržba a opravy OBH 3,218 hodin á 12,50 Kč

Údržba zeleně 10,890 hodin á 10 Kč

Z toho mládež 1,242 hodin

Celkem 45,529 hodin, toho mládež 13,344 hodin.

Šlo zejména o úklid parků, čistění silnic, výzdoba na 1. máje, výzdoba pro Závod míru, úprava hřbitovů, opravy komunikací a dopravního značení, oprava vodovodu v Blatenské ulici. Akcí se zúčastnily především organizace NF a to: SOKOL, SVAZARM, SPO, ČSŽ, SSM a PO při ZŠ (všechny tyto organizace jsou z Perninku), dále pak SPO, TATRAN, ČSŽ (tyto organizace jsou z Horní Blatné).

Společenskými organizacemi byl po celý rok prováděn sběr druhotných surovin a to zejména kovového šrotu. Organizace svazarmu, SPO, TATRAN a SSM sebraly celkem 30 tun.

V roce 1986 bylo započato s akcí, která má nevídaný význam i ohlas: z iniciativy TJ Sokol Pernink byl založen

SUPER POHÁR,

jehož se zúčastnila jednotlivá družstva organizací NF. Soutěžilo se v disciplínách, jež stanovovala a zajišťovala jednotlivá družstva podle své volby, každé družstvo jednu disciplínu: štafeta na lyžích, odbíjená, chůze na štafliích, nohejbal, požárnická štafeta, minikopaná, branná soutěž (střelba granát), stolní tenis.

Soutěžilo se po celý rok a tak se tato akce stala vhodným prostředkem i k řešení osobního volna.

V prvním ročníku Poháru zvítězili LYŽAŘI TJ SOKOL (62 bodů), druzí byli FOTBALISTÉ TJ SOKOL (57 bodů), třetí pak POŽÁRNÍCI (49 bodů). Následovali: SSM FORTUNA (48), SVAZARM (45), OSP (40) a SSM EXPRES (36).

Pro další ročníky bylo rozhodnuto, že každý rok se vystřídají organizace NF jako garanti soutěže. V roce 1987 to bude SVAZARM PERNINK, z jeho iniciativy bude založen „SUPERPOHÁR MLÁDEŽE“, a to ve sjezdu a běhu na lyžích, střelbě a plavání. Účastnit se bude moci kdokoliv z mládeže včetně rekreantů, startovat se bude jako jednotlivci.

Z ČINNOSTI jednotlivých organizací Národní fronty

ČSPO: Proti minulému roku byl stav členstva zvýšen o 4 muže a 1 ženu, snížen o 4 členy (úmrtí), takže nynější stav je 85 členů. Požární družstva vyjela dvakrát k zásahu. V obou případech byla pohotovost rychlá a účinná. Byly uspořádány 2 taneční zábavy a tradiční fotbalový zápas hasiči: SVAZARM s výsledkem 2:2. Byly provedeny preventivní prohlídky 68 bytů, zjištěno bylo 21 závad.

SVAZARM Pernink: Organizace uzavřela dohodu s Lesním závodem H. Blatná o převzetí 2 ha lesa do vlastní péče. V socialistické soutěži, pořádané OV Svazarmu, místní organizace se umístila na 2. místě (v předchozím roku byla v okrese šestá). Byl jí udělen titul VZORNÁ ORGANIZACE 3. STUPNĚ.

VÝZNAMNÉ AKCE

Dne 9. května byla uspořádána v rámci oslav 41. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou střelecká soutěž pro mládež, pořádaná Svazarmem, Základní školou a MNV. Výsledky jednotlivých kategorií:

Mladší žáci: 1. David Jindra 86, 2. Jaroslav Ledvina 74, 3. Josef Vačkář 71

Starší žáci: 1. Antonín Dorazin 88, 2. Petr Groh 80, 3. Martin Kvöch 71

Mladší žákyně: 1. Věra Riedlová 79, 2. Petra Rutterlová 68, 3. Marie Vačkářová 60

Starší žákyně: 1. Ivana Hudcová 75, 2. Karin Hrubá 71, 3. Iva Urbanová 69

Dne 19. května vedla částí našeho okresu trasa XII. Etapy 39. ročníku ZÁVODU MÍRU Praha, a to z Karl Marxstadtu do Karlových Varů. Trasa procházela i našimi oběma obcemi Pernink a Horní Blatnou. Občané vkusně vyzdobili celou trasu, kudy peleton projížděl, a to se značným přispěním MNV. Občanský výbor v Blatné obdržel na výzdobu obce částku od ONV.

Ve dnech 24. a 25. června se Mladí požárníci zúčastnili soutěže požárních družstev ve Staré Roli. Starší žáci obsadili 8. místo z 15 družstev z celého okresu, mladší žáci dokonce 3. místo.

Dne 31. května se družstvo ZO SPO zúčastnilo soutěže požárníků (mužů) v Pozorce a obsadilo 1. místo.

Pro zkvalitnění letní činnosti pionýrů dostala Pionýrská skupina Mladých strážců hranic při ZŠ příspěvek od KV SSM Plzeň ve výši 60 tis. Kč na zakoupení stanů, spacích pytlů a lehátek.

Listopadu se konal na místním hřbitově pietní akt položení věnců ke hrobům umučených rudoarmějců a politických vězňů, spojený s lampionovým průvodem, jehož se zúčastnilo na 200 dětí i dospělých. Proslov u hrobů měl Vítězslav Bartoš.

ROK 1986 můžeme směle nazvat rokem slunečným, rokem pěkného počasí. Vždyť poslední mráz na jaře byl dne 14. dubna, o Velikonocích bylo už jen 5 cm sněhu a na 1. máje se počasí přímo rozzářilo světlem i teplem, což přispělo k výborné náladě všech účastníků Prvomájového průvodu, který se konal v Perninku. Proti roku 1985, který byl celkově označován přinejmenším za chladný, tento rok svým pěkným počasím nahradil veškeré nedostatky roku minulého.

V průběhu roku bylo celkem 112 slunečných dnů. První pořádná bouřka byla 27. května, první nejvíce za posledních dvacet let. Borůvky uzrály už 3. července a po nich ihned i zahradní jahody, kterým se tu spolu s rybízem daří, a to dne 6. července. Silné mrazy v lednu a únoru (pod 30° C) naštěstí nezanechaly žádné pozůstatky pro další měsíce. Rovněž se urodilo mnoho hub, včetně takových, které se dlouho neobjevily: pýchavka obrovská apod., ale i „praváci“ (jak tu říkají hřiby smrkové / Boletus edulis), kterých bylo málem na koše, a s nimi velké množství ryzců.

Teploty 1986

Ráno 23. října napadl první sníh jako předzvěst tuhé zimy, ale stačil ještě roztát. První obnova sněhu byla až 13. prosince. Koncem roku bylo už 20 cm sněhu, který zůstal ležet.

Tento díl zápisu, obsahující počátky historie Horního města Pernink, čerpané z knihy Johanna Endta „Aus der Vergangenheit der Bergstadt Bärringen“ a zpracované pro KRONIKU PERNINSKOU spolu s událostmi roku 1986, byl kronikářem odevzdán ke schválení Radě MNV dne 14. září 1987 a schválen pak pro uvedení do kroniky touže Radou MNV dne 17. září 1987.

A tím se i napravuje rest, jenž vznikl z různých důvodů, a až nyní je tedy zcela odstraněn s pocitem dobře vykonané práce všech, kdož projevili nebývalý zájem o kroniku obce, která jak je vidno má tak bohatou minulost. Věřme, že ani současnost nezůstane v ničem pozadu a bude nadále plnit stránky kroniky událostmi, jež budou obohacením i chloubou života obce. Zápis proveden 12. října 1987.

Tajemník MNV

Předseda ŠaKK

Kronikář

Předseda MNV

Jakmile Perninčané zbudovali roku 1538 vlastní kostel, nebyli už závislí na docházce do jiných míst, vlastního pastora však měli až od roku 1548. Do té doby musel nedělní bohoslužby obstarávat učitel.

Jako PRVNÍ učitel,

jak je zapsáno v listinách, byl znám teprve Jindřich KOLLER, který začal působit kolem roku 1568, před ním však určitě byli ještě jiní v pozemkové knize jsou zápisy, které dělávali právě učitelé, různých rukopisů. Po Kollerovi se stal učitelem od roku 1596 Mikoláš ULLMANN, dva roky nato Samuel SCHWARZENBACH, syn tamního pastora, (viz seznam pastorů v předchozí kapitole pozn.kron.). Roku 1600 však už Schwarzenbach nežije, protože vdova po něm, Anna, je uváděna jako svědkyně při křtu, Po něm následoval Georg FRIEDRICH a to prokazatelně od roku 1608. Roku 1624 koupil od svého švagra Hanse DRÖSLERA dům čp. 119, ještě téhož roku jej však prodal manželce pastora SCHWARZENBACHA, (rovněž už vdově). Friedrich zemřel roku 1643, avšak před svou smrtí už nebyl činný jako učitel: v roce 1640 totiž rychtář a rada města povolali do Perninku jako učitele Daniela BUTTENDORFERA z Božího Daru. Ten je prvně uveden v pozemkové knize i jako soudní písař dne 22. července 1640. Dne 10.listopadu 1641 je jmenován „Inserviens Ecclesiae et Scholae“ (což

znamenalo v překladu: sluha církve a školy pozn. Kron.) Působil až do 19. května 1652, kdy byl odvolán. Sám napsal do matriky: „Hic habet finem cum baptismale ludi moderatoris Danielis Buttendorfii“, (zde je konec s křtěním učitelem lidu Danielem Buttendorferem pozn. Kron.) Následoval ho David (1) BUTTENDORFER, jenž byl však rovněž odvolán v roce 1663. 20. srpna téhož roku byl uveden do funkce učitele Kristián DITTERICH, jenž současně zajišťoval bohoslužby v kostele. Předtím působil v Abertamech a byl tam brán jako „haereticus malae famae“, kacíř nevalné pověsti pozn. Kron.) Sotva v Perninku zahájil kázání, chystali se ho zatknout a uvrhnout do okovů, byl však včas varován, takže mohl utéci. Mladší BUT- TENDORFER, (čili David pozn, kron,) se pak vrátil zpět z exilu, jak sám prohlásil: „Dne 30. května 1664, Já, David Buttendorfer, sluha církve a školy, byl jsem zde, v Pernigeru, na základě milostivého dekretu jeho výsosti vévody saského opět instalován,“ Dne 3. srpna 1676 spadl v Johannu do vody a utopil se. Tehdá však už nebyl učitelem. Poslední zápis jeho rukou v křestní matrice je z roku 1671. dne 8. května 1672 byl naposledy činný jako soudní písař.

Dne 31. května 1672 nastoupil na toto místo Jan Jiří NÜTZELT a od 12. července téhož roku Jiří FICKER. Ten pak byl v roce 1674 jmenován i učitelem. Od 3. března 1682 vedl nové zápisy v pozemkové knize Georg KRAUS, který byl jmenován do funkce písaře dne 20. února a 14. června pak se stal i učitelem. Dne 1. května 1689 koupil dům čp. 99 i s okolními pozemky za 36 florinů. Vdova po něm, Regina, prodala usedlost dne 6. ledna 1692 svému švagrovi Janu Pavlovi KRAUSOVI.

Další učitel a soudní písař Jan Jindřich Šebastián DRUCKENRODT je uveden de úřadu dne 1. května 1691. O sv. Havlu, (16. října) 1693 byl přijat jako nový učitel Johann Kryštof SCHÜTZ, zprvu na zkoušku na jeden rok, neboť tak si to přálo panstvo. Obec nebyla s jeho výkonem spokojena, nicméně zůstal ve svém postavení, jak lze zjistit z toho, že 24. listopadu 1694 křtí svého syna Antona Ferdinanda a 2. prosince podává žalobu proti bezpráví, jež je na něm činěno. Pohřben byl 25. května 1697. 14. července téhož roku se objevuje jeho nástupce Jan Jakub BAUER (AGRICOLA). Vyznačoval se neobyčejně krásným a lehko čitelným rukopisem. Roku 1705 byl jmenován sbormistrem chrámového zpěvu, varhaníkem, markraběcím a městským písařem a učitelem. Po 11 letech mu nebyla vyplácena mzda ani palivo, deputát a vedlejší příjmy. Už hned z počátku si stěžoval, že od nástupu do služeb po sedm čtvrti roku nedostal hotově ani krejcar. Jeho žena zemřela 25.října 1711 ve stáří 66 let, 46 týdnů a 2 dnů. Jeho dcera se vdala 23. listopadu 1710.

Bude mít žádoucí vlohy nejen učitelské, ale i hudební, protože na kúru bylo třeba zpívat písně, jež se děti musí naučit ve škole,

Dne 4. srpna 1783 vrchní panský inspektor z Ostrova příkázal obci, aby podala zprávu, zda Parthl hodlá dávat preceptorovi příspěvek na mzdu. Parthl mu nabídl dne 30. března stravu, postel a polovinu školného. Obec však požadovala, aby místo poloviny školného, (což byla pohyblivá částka podle počtu dětí pozn, kron) mu platil pravidelně 12 florinů, které bude čerpat z poplatků, jež mu dávají jako mzdu ti, kdož se u něho učí hudbě. Parthl byl s tím srozuměn s podmínkou, že už od něho nebudou vyžadovat písařské úkony. A skutečně: roku 1783 byl přijat Wenzel JUNKER jako samostatný písař. Po jeho odchodu byl do této funkce ustanoven Jan STRÖER z čp. 22.

Parthl získal časem špatné zkušenosti přijetím školního pomocníka: nikdy totiž neměl pro sebe ani pro něho dostatek peněz a obec mu žádný příplatek neposkytovala. Přesto byl preceptor nutný, protože roku 1790 bylo zapsáno 224 dětí školou povinných. Až roku 1798 určil krajský úřad v Lokti, že v Perninku je třeba dvou učitelů. Jako druhý učitel byl ustanoven Jan MÜLLER. Ten se po smrti Parthla ucházel o jeho místo, (roku 1798), dostal je však Florián SCHÖNHERR z Chodova.

Koncem roku 1800 odešel Müller do Sejfú. Dne 2. ledna 1801 byl ustanoven jako druhý učitel Jan OTT, (byl později v Boru u Tachova). Po něm následoval Václav FELDKIRCHNER, v roce 1804 se stal prvním učitelem v Měděnci. Jeho místo v Perninku získal Hieronymus TEUFEL z Oldřišova. S dekretem z 26. ledna 1809 přišel do Perninku jako druhý učitel Jan KNÖCHL a 21. dubna 1814 byl jmenován prvním učitelem. Roku 1815 byl ustanoven jako druhý učitel Josef STRÖHER, který zemřel 21. září 1826. Dne 1. února 1827 jej nahradil Karel WETTENGEL. Dne 12. února 1833 byl jmenován druhým učitelem Josef BERNDT.

ŠKOLNÍ BUDOVA

stála v blízkosti kostela a fary. Roku 1653 se zcela zřítila. Předtím už byla zadána stavba zásluhou představených církve Ondřeje SCHMIDTA a Michaela PFOBA tesařskému mistru Kryštofu RENNEROVI. Fara však nebyla zapotřebí, vždyť tu nebyl v té době žádný duchovní, (jak lze dovodit událostí okolo poloviny století v církevních opatřeních pozn. Kron.), a tak fara mohla být zatím využita jako školní budova. V pozemkové knize se říká o domu čp. 105 v roce 1673, že stál naproti škole, ("negst bey der Schul lügent"). V této školní budově se prováděla soudní vyšetřování a to od roku 1685, (dům čp. 1 tehdá ještě obci nepatřil, byť už občas sloužil jako shromaždiště pro obec díky hostinskému uspořádání – pozn.kron.).

Scházeli se tam k jednání i rychtář s farářem. Ještě roku 1722 domy čp. 119 a čp. 122 ležely vedle školy, čp. 105 naproti škole.

Budova fary se mohla používat jako škola až do ustavení vlastní farnosti: když roku 1765 Pernink získal vlastního faráře, byl tento dům určen pro něho jako obydlí. A tak tehdejší učitel Franz PARTH měl vlastně štěstí, protože měl svůj dům (čp. 195 v dnešní Tovární ulici pozn. Kron.) a navíc byl ochoten v něm i vyučovat, což mu ostrovský úřad povolil. Pro Parthla to bylo totiž výhodné, byl tím osvobozen od daní a poplatků. Když však vypověděl obci svou učitelskou smlouvu (roku 1792), bylo třeba se postarat o novou školní budovu. Obec získala koupí dne 21. listopadu 1792 dům čp. 101, ovšem ještě před koupí se už pomýšlelo na to, aby byla opatřena jiná budova. Pokládali za lepší, když se jako škola opět uzpůsobí fara a aby se zbudovala fara nová. Za tím účelem byly ode všech domů vybrány peníze, ale od úmyslu stavět se znovu najednou upustilo. Až teprve když se poznalo, že dům čp. 101 nemůže obstát jako škola (vrchní školní úřad poukázal na to, že budova neodpovídá stavebním předpisům o vybavení škol), byl uznán fakt, že stavba nové školy je přece nutná.

Nová školní BUDOVA

Obec však se nemohla finančně příliš zatížit, proto pomýšleli přiřadit k prostředkům na stavbu i výtěžek z prodeje staré budovy školy (čili z té, co sloužila už jako fara pozn. Kron.), přinejmenším tím chtěli zaplatit náklady za materiál. Stavba si vyžádala částku 1 266 florinů 54 krejcarů. Z této částky zaplatila ostrovská vrchnost jako patron školy řemeslníky (619 florinů 38 krejcarů), obec … 644 florinů 15 krejcarů. Stavbu řídil ostrovský mistr tesař HÖHL podle vlastních plánů. V plnění úkolů už tehdy se občanstvo ukázalo liknavé, především v dovozu materiálu: ještě 7. května 1789 je musel vrchní úřad upomínat, aby splnili, k čemu se zavázali s počátkem stavby. V den sv. Alžběty, čili 19. listopadu 1789, byly děti zavedeny do nové školy. Přídavná zpráva říká, že tehdy to byla jedna z nejkrásnějších škol z celého loketského kraje. Budovu vysvětil krajský děkan, farář Kreisi měl v kostele slavnostní projev a pak v samotné škole promluvil ke všem shromážděným školní komisař.

Dům stál zaručeně na místě dnešního čp. 106, který je dodnes pamětníky označován jako stará škola (ve vztahu k té dnešní z osmdesátých let XX. Století pozn. Kron.). V roce 1791 se o škole říkalo, že stojí jen tři sáhy od obecního kravína, čímž byla míněna pastouška (nynější dům čp. 80). V předběžném rozpočtu byl prostor uváděn jako pro školu způsobilý. Na přední straně byl pozemek ohrazen.

Do výše 4 střevíců, na zadní straně rovněž tak (střevíc stopa = 0,3 m). K vytápění každé školní místnosti ostrovské panstvo poskytovalo 6 sáhů dřeva; bylo přidělováno v celých kmenech, věcí obce bylo kmeny rozřezat a rozštípat a dopravit je do školy. V pozdější době dostával učitel 2 sáhy dřeva i od obce. Brzo se však ukázalo, že budova nebyla dobře postavena, byly totiž záhy nutné opravy, navíc roku 1799 musela být zbudována komora pro nového učitele Floriána Schönherra, aby měl kde bydlet a kam si uložit své věci. Kromě toho se stavba počala jevit jako nevhodná a škodlivá zdraví dětí. Stěny se totiž tak potily, že po nich tekla čurkem voda. Musely být proto dodatečně obkládány cihlami. Okna i okenice byly roku 1803 tak špatné, že děti velmi trpěly zimou a žádné odpomoci nebylo. V roce 1817 byla už školní budova zcela zchátralá (za pouhých dvacet osm let pozn. Kron.). Podle líčení školního dozorce Leopolda Schindlera byla blízko zřícení (zřejmě krovy, kdežto zdi pravděpodobně přetrvaly, protože byly z lomového kamene pozn. Kron.). V roce 1880 byla budova přestavěna na dvoupatrovou (v podstatě na dnešní stav, odmyslíme-li si různé prvky nynějšího zmodernizování pozn. Kron.). Ve druhém poschodí bylo zřízeno i obydlí pro učitele (pro úplnost: současná školní budova, která je postavena na místě bývalé budovy čp. 118, má necelých 100 let, ve stejné době upravila obec i dům čp. 106 na bydlení pozn. Kron.).

O příjmech učitele

V nejstarších dobách nevíme nic, je pouze známo, že měl k dispozici školní loučku (říkalo se jí „Räumel“ nebo „plácek“). Tuto loučku však obec předala roku 1632 Balzerovi SCHMIDTOVI z čp. 22 a dostala za to výměnou široký prostor, jejž používala k pastvě dobytka. Loučka totiž ležela v blízkosti domu čp. 22, takže Balzer (Balthazar pozn. Kron.) Schmidt udělal rovněž dobrou výměnu. Obec vymezila škole školní louku, ležící pod Panskou loukou a nad Koňským mlýnem. Název se zachoval dodnes jako část obce, možno říci její čtvrť. Louka měla po všechna léta sloužit jedině škole (vždyť i učitel byl z valné většiny závislý na produkci trávy a sena pro své krávy, jež mu zajišťovaly obživu – pozn. Kron.). Avšak už roku 1641 chtělo panstvo tuto louku přivtělit ke své, říkalo se jí též Lesnická, právě pro její blízkost k lesovně na kraji obce. Perninčané však vznesli ostré námitky proti takové akci a tak louka přece jen zůstala zachována škole. V majetku školy byla rovněž malá zahrada, navazující od severu na zahrádku farskou. Dále měla škola i zahradu na trávu, zvanou kantorská, která ležela na Střední ulici (mezi dnešním čp. 75 a takzvanou OUNZ).

V penězích

Učitel v roce 1699 dostával následující částky (uvádím jako příklad, kolik dostával před tímto rokem, pozn. Kron.):

Roční příjem učitele (1699)

Mzdu vyplácela obec z dávek, které vybírala, jak je doloženo jednou smlouvou z roku 1678: podle ní musel kupující zaplatit i další náležitosti, jako jsou panské daně, plat faráři a mzdu učitele. Částky pro učitele byly zaznamenány jako výdaje na kostel i ve farních výkazech.

Mzdu učitele vyplácela obec čtvrtletně (v známých Crucis, Reminiscere, Trinitatis, Luciae, pozn. Kron.), ale často se stávalo, že musel na své peníze čekat (špatné důlní výtěžky, málo vařeného piva atd., pozn. Kron.), a tak maso a ostatní potraviny, které bral na dluh, musel později platit vyššími částkami (s úroky, pozn. Kron.), jak si jednou písemně postěžoval učitel Jan Jakub Agricola.

Jistější byl plat učitele jako soudního písaře: pramenil totiž z dávek pro něj, které byly pevně stanoveny (za koupi, za zaplacení sumy atd.). Nemalý příjem měl i z psaní kmotrovských pamětních listů. Jeden z takových se zachoval a má v kronice své místo, i když nebyl nijak zvlášť starý:

„Pane Ježíši Kriste, tvá drahá krev ať je vždy pro rodiče k dobru, ať se z něj radují. Pomoz Nejsvětější Trojice. Amen. Tvá třetí kmotra Eva Regina Purkartová, Pernink dne 30. prosince, narozeno ve znamení Blíženců 1809.“

Na druhé straně tohoto pamětního listu je napsáno jinou rukou: „Francisca.“

za svatbu 45 krejcarů (totéž, co od obce za týden vyučování, pozn. Kron.), za křest včetně psaní pamětních listů 30 až 42 krejcarů, za velký pohřeb 1 fl 7½ krejcaru, za střední 40 až 45 krejcarů, a za malý 24 až 30 krejcarů.

Za služby v kostele

Učitel byl často nazýván kostelníkem, například Parthl v jednom dopise. V období Pašijí si učitel přišel na 114 florinů 42 krejcarů, což zahrnovalo celý roční příjem včetně všech dalších příjmů. V roce 1765 byly jeho roční příjmy 91 florinů 45 krejcarů.

Na Nový rok se obvykle konala sbírka na učitele, která v roce 1765 vynesla 7 florinů 18 krejcarů. Každé obydlí muselo přispět 3 krejcary, takže počet obytných domů v Perninku byl přibližně 146, což odpovídá i jiným pramenům.

Školné v roce 1790 činilo 73 florinů 40 krejcarů za 46 školních týdnů od 80 dětí. Platba školného se lišila, některé děti platily 1 krejcar týdně, jiné polovinu krejcaru. Na začátku 19. století byly v těžkých obdobích vydávány drahotní příplatky a pořádány sbírky na plat i pro druhého učitele.

O vnitřním životě školy

O vnitřním životě školy je známo málo. Roku 1694 si rodiče stěžovali, že učitel nedovolí zpívat jiné písně než „Z nitra mého srdce“ a „Děkuji Ti, milý Pane“. Učitel KÜHLBRUNNER byl kritizován za zanedbávání hudby a za to, že děti vůbec nic nenaučil. Parthl naopak kladl důraz na hudební výchovu, děti se učily hrát na různé nástroje. Někteří absolventi školy se stali muzikanty v cizině díky průpravě, kterou získali v Perninku u Parthla. Učitel Knöchl byl známý svou důsledností ohledně čistoty dětí: držel se § 2 školního zákona, který předepisoval, že děti, které přicházely do školy bosé, musely mít nohy umyté.

Počet dětí

V roce 1789 bylo školou povinných 100 dětí, které skutečně školu navštěvovaly. V roce 1790 se udává, že v Perninku, Rybné a Bludné bylo 224 dětí (126 chlapců a 98 dívek), z nichž skutečně školu navštěvovalo 136 (81 chlapců a 55 dívek). Tyto děti platily poplatky za základní vyučování (čtení, psaní a počítání). Ostatní děti se k výuce nedostaly, zahrnovaly 4 vojenské děti (2 chlapce a 2 dívky) a 124 chudých dětí (75 chlapců a 49 dívek). V roce 1795 bylo ve výkazech uvedeno 205 dětí školou povinných, v roce 1798 pak 208.

O vztahu ku škole

Ize uvést kromě jiného tento příklad: Anton a Franzisca EIGLEROVI založili dvě nadace po 40 florinách, Z úroků měly být hrazeny školní knihy a psací potřeby pro chudé děti, Další příklad: aby se zvýšila píle dětí, vyplatila obec v roce 1796 1 florin 9 krejcarů, které rozdělili školní inspektoři mezi nejlepší žáky.

Že snahy k pozdvižení vzdělání od časů Marie Terezie nebyly marné, lze pochopit

I z toho, že počet těch, kdož uměli číst i psát, byl vyšší než dříve, V roce 1735

Existovalo v Perninku 14 mužů, kteří přicházeli v úvahu jako radní: všichni byli

Tázáni, zda umějí číst a psát 6 z nich bylo znalých obého, dva poněkud a pět bylo neznalých, Jeden uměl číst jen tištěné písmo, psané nikoliv. V roce 1743 z 12 radních umělo jen 6 poněkud psát a číst, 1 ovládal oboje a 5 vůbec nic, V době od roku 1801 až do roku 1809 se znalost písma velmi rozšířila, protože v dlužní knize VII je dokázáno podpisy, že už 70 % zainteresovaných dlužníků i věřitelů dovedlo psát a 30 % nikoliv, (místo podpisů uvedli jen tři křížky).

Lze si povšimnout, že ani někteří obchodníci, zvláště krajkáři, neuměli psát, tito lidé však měli vynikající paměť a ovládali neobvyklým způsobem počty v havě, (pomocí memo technických pomůcek).

Hole, zvané kerbholz.

Dokud se všeobecně neovládalo čtení a psaní, pomáhali si občané při záznamech pomocí vrubů do holí, (v horním Krušnohoří se jim říkalo „Kerbholz“, což lze nepřesně přeložit jako „vrubové dřevo pozn. Kron.) Na takových holích, (myšleno spíš jako kůl, nikoliv takového tvaru, jak jsme u holí zvyklí pozn. Kron.) byly vytesávány platby, půjčky a všechno ostatní, co vázlo a bylo třeba zaplatit v různých lhůtách, eventuálně i s procentními přirážkami, (v českém prostředí se podobnému způsobu záznamů říkalo „chodit na sekeru“, protože podobným způsobem jako v Krušnohoří se dělaly vruby do různých dřevěných hranolů či trámů pozn. Kron.) Takto se vedly dluhy např. v roce 1552, splátky byly vyřezávány týden co týden, Podobně tak byly vyznačovány i jiné úkony, např. příjem mléka a másla, které dostával otec výminkem od syna, Ještě v roce 1775 používali HOFMANNOVÉ z čp. 13 vrubová dřeva a na nich značili, co všechno odevzdávali otci výminkem, Stojí ještě za zmínku, že jiné dluhy, tzv. přechodné a rozhodně nikoliv velké, se psaly křídou na zeď, (čili na „futro“, jak se dodnes říká v českém prostředí pozn. Kron.)

I když Pernink děkuje za svůj vznik především hornictví, o provozu dolů je toho zachováno poměrně málo, zprávy jsou jen útržkovité a většinou bylo nutno je vyvodit z jiných informací a pramenů, Nicméně i takové příležitostné zprávy dokumentují, že v polovině XVI. Století bylo hornictví v plném provozu. Svědčí o tom různé zápisy v pozemkové knize.

Najdeme tu zmínku o ZWITTERBERGU – ležel západně od města, jak lze vyvodit podle poloh spojovaných pozemků. Polohu tohoto vrchu nelze dnes přesně označit, tento název se už nepoužívá, ani pamětníci nemohou potvrdit jeho polohu, ale se vší pravděpodobností to byl vrch, který má dnes označení jako SCHUPPENBERG (pozn. Kron.) Tehdejší označení se týká především té části vrchu, která dosahuje od nynějšího nádraží až k hranici Horní Blatné. Podle autora, jenž sepsal stať o hornictví v knize „Heimatbuch“, vydané r. 1924, k onomu vrchu vedl jakýsi příčný most přes údolí; je to zřejmě ta cesta, jež dodnes vede směrem k vodárně a kapli P. Marie ze staré Blatenské na západ. Most vedl údajně ke Zwitterskému dolu, směřovala tam však ještě jedna cesta, ta měla své východiště od čp. 23 (čili dnešní Nádražní ulice pozn. Kron.) Podél této cesty měl pronajatý pozemek Urban RICHTER z čp. 23, čili po levé straně. Na pravé straně cesty ležel pozemek, patřící k čp. 62. Je však ještě jedna cesta, vedoucí na ZWITTER směrem k tzv. DOLNÍMU TAHU (tak se nazývaly dvě lokality pod oním Zwitterbergem, totiž Horní a Dolní tah, o jednom z nich se říkalo, že má rudnou žílu na půl hodiny dlouhou pozn. Kron.) U onoho mostu ležel pozemek čp. 46 a to směrem k severu, ten však později přešel do vlastnictví čp. 18. Byl naproti HLUBOKÉ ŠTOLE, čili proti vchodu do cínového dolu NANEBEVZETÍ PANNY MARIE. Mimo to je v pozemkové knize zmínka o ČERNÉ CHODBĚ na vrchu GLASBERGU. V jeho blízkosti ležel prostor, patřící k čp. 139. Po celé západní straně obce byly zřízeny doly.

Dolovalo se

Ovšem i na východní straně. Tam byl totiž důl na vismut a to na ALTENBERGU. Nad ním leží pozemek, patřící k čp. 101, později byl ovšem v majetku jiných osídlenců. Sousedství k témuž dole dělal i pozemek, patřící k čp. 123, ten hraničil s Panskou loukou (samozřejmě horní pozn. Kron.) a končil u čp. 66. U téhož vismutového dolu ležel pozemek, který náležel k domu čp. 96. Pod ním pak byl

Pozemek, sloužící za ryžovnu, který patřil k čp. 112 a za ním další v majetku čp. 118. Na východní straně obce ležela též štola SV. JIŘÍ neboli ŠLIKOVA. V některých dokumentech bývá též nazývána HRABĚCÍ. Je o ní zmínka v roce 1563: Blazius SCHNEPP koupil tehdy dům čp. 13. V neděli, zvané „Invocabit“ (vzývání pozn. Kron.) měl zaplatit závdavkem 50 florinů, z toho pak důl sám měl obdržet 8 florinů. Příjem této sumy potvrdil šichtmistr Hraběcí štoly Hans POHMANN dne 19. dubna 1653. Tato štola je v josefinském katastrálním rozdělení vedena jako propadlá štola sv. Jiří nebo Šlikova. Měla východiště u čp. 122. Toto bylo známo v celé obci ještě roku 1784, nikoliv však už to, kudy procházela v podzemí. V uvedeném roce se totiž právě na den 30. října chystalo převzetí dolu do obecní správy. V protokole se tvrdilo, že štola snad vede pod kostelem a že má svůj východ u HAASOVA domu, (to byl ten, kde dnes stojí požární zbrojnice čp. 120, čili mezi potokem a čp. 119). My však už víme, že štola ústila za domem čp. 122, když totiž Hansu Schneppovi byla roku 1623 pronajata usedlost čp. 122 včetně zahrádky (od obce pozn. Kron.), byly hranice uvedeny takto: od sklepa ženy Bartela STRÖERA Justiny v čp. 118, až ke sklepu Evy DENNEROVÉ čp. 125, dále pak k vodě ve štole Altenbergu. Tuto štolou je míněna štola SV. JIŘÍ. Podle údajů (uvádí-li se „od sklepa ke sklepu“) je hranice usedlosti a zahrádky na východě vymezena ulicí Karlovarskou, zatímco

Ostatní určení hranic stanovuje mez na západě, naproti potoku.

Dům čp. 118

Je dnes budova školní družiny, (bývalá pokračovací škola rukavičkářská pozn. Kron.), ale původní čp. 118 stálo poněkud blíže silnice a měl tam i svůj vchod (sdělení podal Anton Schnepp v roce 1920). K tomuto upřesnění přistupuje další sdělení a to Karla Hahna, mistra řeznického z čp. 171, (dům dnes neexistuje, jsou na jeho místě postaveny garáže, sousedící s budovou SNB pozn. Kron.). Jeho otec totiž získal dům čp. 122 a dal obnovit horní štít proti domu čp. 121. Když byl zedník hotov, zeď se náhle probořila. Pohled dovnitř ukázal, že pod zdí byla štola. Několik balvanů vážících přes centnýř tam bylo shozeno k vyrovnání prohlubně. Když počátkem XX. Století majitel domu Johann HAHN hodlal znovu zbudovat dům, jenž mezitím podlehl ohni, jeho otec jej naléhavě nabádal, aby strhl i horní štít a poukazoval přitom na výsledek, který nastal při vyzdívání za Karla Hahna. Fakt, že štít se skutečně zřítil do prohlubně, bylo potvrzeno rovněž i Antonem Schneppem.

Zesnulý Václav NEUBURGER nazýval tuto štolu také KOSTELNÍ ŠTOLOU a věděl, že má za čp. 122 východ. V Schallerově „Topografii Království českého“ II.77 je zmínka

o štole jako „blíže u kostela druhdy vyražená štola Šlikova“. Probíhala tedy v blízkosti kostela. Každopádně voda, která vytryskla v den Božího těla roku 1735 na povrch a napáchala velké škody v obci, byla z této štoly: stalo se to u domu čp. 117, který náležel Marii STRÖHEROVÉ, (zmínka o této události, uvedená roku 1920, říká, že na domě je znamení na důkaz, kterým směrem byla štola ražena, avšak ovšem dům neexistuje pozn. Kron.) v roce 1730 ostrovské panstvo poukázalo obci, která mínila převzít Šlikovu štolu a dát ji do pořádku pro znovuuvedení do provozu, 15 kmenů důlního dřeva a 30 kusů trámů, (bylo to v době nedostatku dřevní hmoty pozn. Kron.) L

Další doly: V XVII. Století jsou známy doly: Důl Mertens KÖHLERA, zvaný „Strassberger“, založený v roce 1611, důl SV. JANA z roku 1667, DŮL HORNÍHO TAHU na Finsterwaldu z roku 1665, dále doly na Altenbergu a Trusnici z roku 1700, ZWITTERBERGU se v roce 1676 říká také ZUGBERG. V XVIII. Století, jak se dovídáme z listin, byl rovněž zřízen důl SV. MATOUŠE a to v roce 1737. V josefinském katastrálním rozdělení jsou uvedeny štoly a horní díla: ALTENBERGSKÁ s haldami, (za čp. 283, dříve tam stál dům čp. 51), jež byla vyměřena Františku SCHNEPPOVI, stavějícím dům čp. 200, patřily k tomu i haldy, zvané LAMBOIHALL. Dále se mluví o STARÉM HORNÍM TAHU a jeho propadlých štolách, (pozn. Parcela 842), o propadlé štole SV. ONDŘEJE, (pravděpodobně parcela 935), za domem čp. 218 je stará propadlá MĚDĚNÁ ŠTOLA, u horní Panské louky jsou ALTENBERGSKÉ DOLY, vedla k nim též cesta z abertamské silnice k dolu TŘÍ KORUN, dodnes je možno tuto cestu použít. Ještě v roce 1800 byly zřetelné větrací šachty nad parcelou 530, které patřily obecní ŠTOLE SV. ANNY, dále se v různých listinách uvádějí tzv. ZWITTERBINGE, ČERNÉ CHODBY, ŠTOLA SV. XAVERA, SV. ANTONÍNA a hlubinný důl PÖLZEROVOU ŠTOLOU, hlubinný důl NANEBEVZETÍ PANNY MARIE.

V jednotlivých spisech jsou ještě zmínky o jiných dolech: železnorudný důl

BOŽÍ POŽEHNÁNÍ ležel vedle Louky hraběcího lesníka Kryštofa REINELTA. Roku 1763 tam byl nájemcem Kryštof GERZ. Štolu SV. ONDŘEJE zbudoval roku 1764 Josef STRÖER se svými tovaryši. K dolu NANEBEVZETÍ PANNY MARIE patřil též i důl PRAOTEC JAKOB, dále pak i SVATÝ VÁCLAV. O dolech SV. JANA je zmínka z roku 1789. Cínové naleziště ARCHANDĚL GABRIEL bylo poprvé uvedeno do provozu roku 1779. DŮL EDELFÖLZER je uváděn v souvislosti s dolem PRAOTEC JAKOB. Roku 1789 byl zbudován důl FILLIPPI. DŮL NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE vystavěli roku 1770 Kilian PROB a Jakub STRÖHER. V tomtéž roce byla dána do provozu štola BOŽÍ NADĚJE. DŮL BOŽÍ

POMOC byl zapsán roku 1750, na cínovém dole VŠECH SVATÝCH obstarával Kristián Hofman r. 1768 kovářské práce. Důl byl zbudován cizími řemeslníky.

Náklady a dluhy.

Že v XVI. Století se doly pilně budovaly, lze poznat z příležitostných zápisů do pozemkových knih. Podle nich byl v roce 1550 Hans GIRSIG povinen zaplatit Bastiánu FUNKOVI, mincmistrovi ze Schneebergu, 6 centnýřů cínu, každý v ceně 12 florinů, za půjčení peněz na stavbu dolu. Platit měl vždy na Martina (11. listopadu) a za Svatodušní svátky, a to buď 8 florinů nebo půl centnýře cínu, samozřejmě až do doby úplného splacení dluhu. Hans KLINGER dlužil roku 1548 témuž mincmistrovi peníze, musel splatit v roce 1549 ke dni sv. Jana 4 floriny a na Martina 1 centnýř cínu. I Kašpar TOST byl v roce 1548 dlužen mincmistrovi peníze, musel odevzdat na Martina 2 centnýře cínu nebo 24 florinů. Kašpar a Jakub WENZELOVÉ dlužili témuž věřiteli 8 centnýřů cínu. První centnýř cínu dluh převzali po svém otci, chtěli dát na Martina r. 1548. Když nemohli dostát této povinnosti, převzal za ně záruku jejich ručitel Herten WETRACH. Friedrich BURGER se vyrovnal se zástupcem mincmistra Hansem TUNTSCHEM, (bydlel v Blatné), částkou 28 florinů, které ještě vázly na domě, když jej koupil. Dluh zřejmě pocházel z důlní činnosti. Vdova po Franzu RÖHRENBOHREROVI dlužila Michelu JUDINOVI určitou částku, chtěla ji zaplatit cínem, jejž měla v zásobě, zbytek doufala, že hradí z toho, co vyzíská dolováním. Když výtěžek z dolu nestačil, musel sloužit jim jako záruka. Wolf SCHULTES založil Mertena ROTHA 60 florinů a jako záruku si zajistil právo na zisk z cínu. Když roku 1561 provedli vyúčtování, zůstal Roth dlužen 3 centnýře a 14 liber, splatných v dalším roce. Roku 1552 musel Matz LEUSCHNER zaplatit Jorgu WAGNEROVI dluh třemi a čtvrt centnýři cínu. Týž Michel LEUPOLD byl dlužen roku 1596 Sebastianu KÖPPELOVI část výtěžku svého cínového dolu. Proto oba uzavřeli před Radou města Ostrova smlouvu, podle níž Leupold předává stavební pozemek i s okolím za 55 florinů, krávu za 10 florinů a 2 kozy za 3 a půl florinu. Jeho dluh, jejž vyrovnal tímto převodem, činil 68 a půl florinu. Georg WENZEL si roku 1562 půjčil od mlynáře Blazia SCHNEPPA 17 florinů na činnost tavírny a zavázal se, že z hutě neodveze ani neprodá jedinou libru cínu, dokud dluh nebude splacen. Michel MEILER byl dlužen roku 1562 Mosesu KRAUSOVI z Blatné 10 florinů (za půl centnýře cínu). Bartel HELMIG z čp. 13 dlužil Sebastianu SCHÜLLEROVI za cín 158 florinů. Musel tedy předat věřiteli dům i usedlost včetně louky a drtičny. Ze všech takových zápisů lze soudit, že téměř každý majitel domu v Perninku doloval cín.

Kuxy, kuksy, kukusy

Toto jsou tři různé tvary jednoho výrazu: kuks byl podíl na důlním podniku, dříve i na pivovarském apod.). Tvar „kukus“ je starší podoba tohoto výrazu – zřejmě převzatá z němčiny, třebaže Němci tento výraz vykládají právě z českého „kus“ (čerpáno z Etymologického slovníku jazyka českého, vyd. ČSAV 1971 pozn. Kron.)

Roku 1696 to stálo občana města Perninku ročně 4 floriny, když se chtěl přidat k dolování v obecní štole. Ty 4 floriny znamenaly, že se podílel na nákladech, ale i na výtěžku za vydolovaný cín. Jan SCHUTZ z čp. 1 byl v roce 1667 podílníkem na cínovém dole sv. Jana, podle záznamů v matrice tam ještě roku 1702 pracoval jako truhlář. Roku 1688 dva podílníci na Hraběcí štole, Kryštof SCHUTZ a Ondřej BENEDIX, dostali se při stavbě plavírny, (čili prádla), až k domu čp. 129, který byl v majetku Georga REINWARTHA, přičemž poškodili jeho zeď a rovněž nový sklípek vzal za své. Reinwarthův soused z čp. 131, Kašpar RENNER, byl též podílníkem na témže dole jako Schütz a Benedix. Jedním z nejagilnějších podnikatelů byl Václav JUNKER: vlastnil na dole sv. Václava 51 kuksů a měl během dvou let zhruba 350 florinů obratu. Byl principálem tamnějších podílníků. V roce 1779 je vydán seznam členů cechu (dolu) sv. Václava, (čili podílníků) a to ke kvartálu „CRUCIS“ (první čtvrtina roku pozn. Kron.):

Tolik tedy každý podílník vložil o kvartálu do nákladů na dolování v dole sv. Václava, (osoby, uvedené jako „pan“ jsou nehorničtí podílníci). Výdaje na dolování činily v tomtéž kvartálu 45 florinů 2 krejcary a 1 pfenig, takže důstatek byl dluh 5 florinů 8 krejcarů a 1 pfenig, nějž se snižoval výtěžek za získaný cín. Vyúčtování téhož roku o kvartálech Reminiscere a Trinitatis, (2. a 3. čtvrtina

Roku) už vykázaly ztrátu celkem 58 florinů a 16 krejcarů, o kterou se snižoval výtěžek cínu v tomtéž období.

V roce 1785 bylo zcela jiné sestavení podílníků na témže dole:

Podle tohoto seznamu je zřejmé, že obec převzala financování dolu, aby jej udržela v provozu a zachránila před zavřením pro ztrátovost.

Další zmínky

O kuksech: roku 1738 prodal Johann Andreas STRÖHER 6 kuksů za 6 florinů. Vdova po Martinovi HOFMANNOVI prodala roku 1743 své kuksy Valentinu REINWARTHOVI za 35 florinů. Ten pak přešel dolovat na Zwitterberg a proto tyto kuksy prodal LANGOVI. Roku 1763 vložil Kryštof CERZ do kuksů 150 florinů. V roce 1764 byl Josef STRÖER majitelem kuksů na štole sv. Ondřeje. Johann Matthäus BAUER z čp. 4 byl horníkem a současně i majitelem kuksů na dole sv. Jiří.

Hledání dalších dolů

Roku 1763 Kryštof ZENKER z Abertam a tři občané z Rybné, Johann Kryštof HOFMANN z čp. 9, Ondřej HOFMANN z čp. 5 a Gottfried SCHMÖLZER z čp. 8 pomýšleli otevřít železnorudný důl mezi Perninkem a Rybnou. Důl tam ovšem byl už v dřívějších dobách. Je o něm zmínka v pozemkové knize, když hraběnka Lukrecie ŠLIKOVÁ prodala Pavlu ZTENEROVI dům čp. 116 postomicam, podle Thortgohen halher schicht kukus Auffn Eysenstein, so er Ihrer gnaden geweret, und zu kauffen hatt geben“, (za 14 a půl kuksu na železnou rudu, které Její milosti nabídl a poté prodal). Tento důl připomíná i název cesty, odbočující pod perninskou lesovnou ze silnice a vedoucí nahoru po hřebenu do Rybné, říkalo se jí „Eisensteinweg“, (říkalo se jí rovněž „Carlhütte“ pozn. Kron.)

V ROCE 1784 byla horlivě přetřásána otázka zbudování obecních dolů vyhledáním nových důlních míst, ale důlní porotce z Jáchymova se proti hledání železné rudy postavil. Úřad měl totiž obavy, že na nových výskytištích by mohly být bohaté nálezy, které by

pak připadly obci a nikoliv panstvu. A tak z tohoto předsevzetí pomoci perninskému hornictví sešlo.

Existovali i neznámí podílníci jednotlivých důlních cechů: např. lidé z Budyšína, kteří se roku 1737 připojili svými kuksy na výtěžek dolu Nanebevzetí Panny Marie, je o nich zmínka ještě v roce 1769. Další byli z Halle a ti skutečně pracovali na dole; roku 1736 jim totiž pekař Schütz dodával chléb. Podílníci z Jeny byli už známi: Johann Gottfried TYMPE, profesor teologie a orientálních jazyků, Paul KRAUSE, saský výmarsko-eisenašský rada, Georg Friedrich HEYDENREICH, továrník na punčochy, ti všichni patřili od 6. března 1754 k podílníkům na perninském dolování.

ORCENÍ RUDY

Jako nejstarší a nejznámější stoupa (Němci ji nazývali Pochwerk), uvádí se ta, která stála od roku 1547 nad obcí na Bystřici. V tomto roce byla pronajata hrabětem Jindřichem ŠLIKEM Jorgu EGHNEROVI a po něm roku 1549 Simonu SCHMIDTOVI a Jáchymovi.

Dvě stoupaly stály pod starým kostelem, vysvěceným roku 1538. Třetí dveře musely být pro velký rámus trvale zatlučeny, byly to ty proti potoku. Strouha stoupy vedla za masnými krámy, voda padala z jednoho kola na druhé. Roku 1573 se uvádí v listinách stoupa KOLBENOVA na Altenbergu, roku 1563 stoupa Bastiena ROTHENSE, roku 1597 pak stoupa KLINGEROVA. Stoupa Bartela HELMIGA byla prodána roku 1505 i s domem čp. 13. Roku 1608 byla zbudována nová stoupa pod Perninkem, (už se tehdy nazývala „BERINGER“ pozn. Kron.) na Panské louce. Od roku 1613 už jde o celou drtičnu, (Pechmühle), už několik stoup pohromadě: její majitel Abraham LÖBEL zaměstnával „mlynáře“ Joachima LORZE, který se v tomto roce ubytoval v čp. 76. Když v roce 1643 byl nad Perninkem prodán a zrušen mlýn na barvu, pozemek byl využit pro drtičnu. Stoupa Samuela MÜLLERA ležela v roce 1645 pod domem čp. 53. (dům čp. 54 tehdy ještě nestál.) Roku 1672 ležel dům čp. 53 mezi stoupami Simona MÜLLERA a Hanse LEISCHNERA, (ta byla v zahradě pod čp. 37.) V daňové roli z roku 1654 je uvedena 1 stoupa Kašpara EIGLERA, 3 stoupy Simona MÜLLERA, 1 stoupa Kryštofa EIGLERA. Rovněž v letech 1672, 1706 a 1708 jsou zmínky o stoupách Eiglerů. Vedla k nim strouha, která šla mezi potokem a blatenskou silnicí, (strouha je patrná dodnes, začíná nad samým Perninkem pozn. Kron.) Roku 1737 patřily Eiglerovy stoupy členům cechu horníků z Halle.

Na dole sv. Václava, když byl ještě bohatý na rudu, byly okolo roku 1780 zbudovány 14 nové stoupy, z nichž jedna měla 6 palic. Důl Nanebevzetí P. Marie měl 5 stoup, v roce 1785 se hovoří o 1 horní a 4 dolních. Za nejlepších časů hornictví bylo v Perninku 72 stoup.

Drcení započalo vždy 14 dní před Svatodušními svátky (Pfingsten) a trvalo až do sv. Bartoloměje (24. srpna). Palice nemlátily ani o nedělích a svátcích. Jen o samotných Svatodušních svátcích, na neděli Nejsv. Trojice a o Božím těle ustalo drcení (německý výraz zní: puchern).

TAVENÍ RUDY

Tavírna stála v blízkosti radnice, byla k ní připojena i stoupa; vedla k nim strouha, která se táhla za domy po úpatí šibeničáku. Postavili ji už v roce 1581, obě stavby patřily panstvu až do roku 1781, kdy se staly majetkem státu.

K tavení bylo třeba dřevěného uhlí, dávky stanovoval perkmistr, který rovněž zprostředkoval souhlas od panstva k množství dříví. V roce 1731 to bylo 30 sáhů, stejně tak v roce 1747. V roce 1735 pro nedostatek dřeva se nemohla tavit rada. Tavení bylo prováděno v létě a zimě a to: 12. července, 25. srpna, 29. listopadu a 2. prosince.

Výrobu potřebného dřevěného uhlí obstarávali uhlíři. V roce 1614 to byli Blasel ULLMANN, Michel ULLMANN; roku 1620 Jakub PILZ, roku 1675 Kryštof ULLMANN. V listinách je zmínka i o tom, že roku 1700 uhlíř Johann PENCKERT z Bludné uhořel padělek do miliře. Pálení uhlí v milířích bylo provozováno ještě v XIX. Století, i když už žádné doly nebyly v provozu.

Důlní zisky

Podle knihy hraběte Kašpara ŠTERNBERKA „Nástin dějin českého hornictví“ (díl I, 446), byl Pernink v roce 1547 odtržen od císaře a přivtělen k jáchymovskému hornímu úřadu. Roku 1557 císař si nárokoval právo na doly, i když panství bylo dědičně přiděleno Jáchymu Šlikovi. Patřily k nim i doly v Perninku. Zájem císařův byl evidentní, protože z nich proudil důlní desátek. Toto právo platilo až do roku 1643, kdy nový majitel panství, saský vévoda, docílil, že desátek z dolů příslušel opět panstvu.

Horní úřad v Jáchymově udal, že v roce 1643 bylo v Perninku vytaveno 15 centnýřů cínu, roku 1644 pak 18, rok nato už 25 a roku 1646 27 centnýřů, dohromady za čtyři roky 85 centnýřů cínu (přes 5 a ¼ tuny pozn. Kron.) Každou dvacátou libru,

(čili 6 liber z centnýře, který měl 60 kg) bylo nutno odevzdat jako desátek, což tedy dělalo z oněch 85 centnýřů cínu 4,25 centnýře (263,5 kg pozn. Kron.), v penězích pak 172 říšských tolarů, 7 florinů a 50 krejcarů, což bylo za lability konců Třicetileté války nesmírné množství peněz. Byl se za ně dostalo málo (viz poznámka na str. 32 této kroniky). V roce 1596, kdy už se měna stabilizovala a chléb stál asi 9 krejcarů, činil desátek panstvu 2 centnýře, 97 liber, 30 lotů v ceně 150 florinů, takže panstvo získalo bezpracně hodnotu 900 bochníků chleba. V roce 1710 získalo 1,5 centnýře za 76 florinů 50 krejcarů, v roce 1722 bylo konstatováno, že během šesti let panstvo obdrželo 13 centnýřů, 56 liber a 28 lotů cínu jako desátek. Roku 1755 obsahoval desátek jen 32 liber po 30 krejcarech, roku 1760 75 liber, roku 1763 už zase více: 1 centnýř, 5 liber, 22 lotů; v roce 1765 92 liber, 16 lotů, roku 1767 byl desátek ze šesti centnýřů vytaveného cínu 30 liber, roku 1768 pak jen 3 a 1/8 libry. (Pro úplnost uvádíme znovu použité váhy: centnýř měl 60,6 kg (120 liber), libra měla 0,51375 kg (32 lotů), každý lot po 16,06 g).

Železná ruda byla odváděna jinak: panstvu náležela každá desátá fúra vydolované rudy (čili rovněž desátek pozn. Kron.). Roku 1696 takový desátek obsahoval celkem 19 florinů 30 krejcarů. Mnohdy byl desátek za železnou rudu odváděn v cínu, jindy bylo nutné cín prodat a výtěžek odvést panstvu, aby se nemuselo zabývat tavením železné rudy.

O desátcích byla vedena desátková kniha. Na konci roku, vždy o závěru kvartálu Lučie (tj. 13. prosince), bylo provedeno pravidelné důlní vyúčtování. Všem horníkům, kteří tavili cín, byla oznámena částka, vypočtená podle množství čistého kovu jako desátek. Výkaz byl označen pečetí rychtáře a rady města jako správný a byl nakonec postoupen hornímu úřadu k odevzdání na panské písařství do Ostrova.

Panstvo se občas pokoušelo zvyšovat výši desátku, např. roku 1735, ale marně. Také kostel dostával cínový desátek a to půl libry z každého vytaveného centnýře. Roku 1738 bylo předáno faráři 63 liber cínu.

CENA CÍNU se měnila: roku 1647 stál 1 centnýř 27 říšských tolarů, tj. 54 florinů, později 51 florinů. V roce 1722 už stál cín 30 říšských tolarů, v roce 1743 40 florinů, roku 1755 už zase 50 florinů, roku 1760 48 florinů, roku 1762 52 florinů, roku 1763 pak 58 florinů.

Taviči cínu

byli známi: Hans STEGL z r. 1598, Matthes SIEGL (měl v r. 1678 požadavek na dům čp. 98, za nějž dostal hotově 21 florinů. Přestěhoval se pak do domu čp. 85). Dne 17. srpna 1689 složil tavičský slib:

„Já, Matthes Siegi, slibuji Bohu všemohoucímu, jakožto i Nejjasnějšímu etc, svému milostivému knížeti a pánu etc, tento vlastní slib: že budu přispívat tomu nejlepšímu, svou službou v cínu tavení hojnost činiti, jakožto užitek díla svou prací v nejlepší píli opatrovati, z téhož ani zisku či podvodu provozovati, či jiném totéž dovolovati, nižádného zřetele či užitku, daru či přízně, přátelství či nepřátelství sledovati, avšak každému, což jest právem spravedlivé, podle jeho možnosti vydati. Tak mi dopomáhej Bůh, požehnaná Matka Boží a všichni milí svatí. Amen.“

O neštěstích při dolování se rovněž mnoho nezachovalo: r. 1650 přišel o život 16letý Johann SCHORFLER následkem udušení důlním plynem, Hans PURKENSTEIN též našel smrt ve svém dole r. 1671. Johann Heinrich FLADERER, stár 8 let, 5 měsíců a 4 dny, utopil se v zaplavené šachtě, Josef EIGLER spadl nenadále horní polovinou těla do tavící pece a okamžitě zemřel. Kryštof WEISS, stár 25 let, přišel o život v dole r. 1731. V r. 1766 měl Johann KRAUS nehodu v dole, jež ho rovněž stála život.

Pečeť perninského horního soudu měla 2 om v průměru: stojící medvěd hledí vlevo a drží v pracce prsten. Pod tím je vyryto „BA“ (Berg Amt), vpravo od medvěda je pak stejně velké písmeno „S“ (Siegel). Nápis kolem emblému zní: BAERINGER a zaplňuje horní polovinu okraje.

O horním porotci jsou zmínky jen řídké, ovšem pokud údaj z r. 1727 je správný, tj. že bylo odjakživa zvykem, aby rychtář zastával současně i funkci horního porotce (čili s právem soudit spory v hornictví pozn. Kron.), pak můžeme pochopit ono mlčení v písemných zprávách. Za rychtáře Antona Ferdinanda SCHÜTZE (1725–1732) byl horním porotcem Johann Georg GÜNNEL, protože Schütz nebyl horník, nýbrž řezník, do funkce tedy musel být dosazen odborník. Horní porotce musel objíždět jednotlivé šachty a proto dostával za svou práci třetí pfenig a každého výtěžku cínu i z počtu drcení a tavení. První dva pfenigy připadly perkmistrovi (to byl předseda hornického cechu pozn. Kron.). Během tří let pobral perkmistr naráz: za vytavený cín 196 florinů, za drcení a plavení rudy 100 florinů, z uhlí měl asi 50 florinů.

Rudy 12 florinů, za vydané potvrzenky 20 fl., dohromady 378 florinů, Z této částky dělal třetí pfenig 30 florinů, Jako porotci jsou ještě známi Gottlich HOFMANN před rokem 1750, Leopold FLADERER r. 1769 a poslední byl josef SCHUTZ,

ŘADA Písařů,

Známých listin, byli jak soudními tak i horními písaři jako třeba Johann Georg KRAUS, který složil dne 17. srpna 1689 slib tohoto znění:

Já,

Johann Georg Kraus, slibuji tímto Bohu všemohoucímu a požehnané Matce Boží Marii a všem milým svatým, jakožto i svému Milostivému knížeti a pánu Juliu Franzovi, vévodovi saskému, engerskému a westfálskému etc., jelikož jsem od vysokoknížecího úřadu zde v Peringeru ustanoven soudním a horním písařem, že v těchto svěřených službách od milostivé vrchnosti chci být věrným, ochotným a spolehlivým, že budu Jejich potřeby sledovati a příjmy podle spravedlivých měřítek vybírati a spolu s perkmistrem na to hleděti, aby cínový desátek pilně byl zapsán do registru, správně a bez úskoku cechem zanášen a knížecímu vrchnímu úřadu řádně předáván, Že budu jako nikdy jindy celé obci pomáhati, na blaho hleděti a jemu přispívati, ve všem každému, co nebude proti milostivé vrchnosti, že budu takto věrný, pilný a upřímný, jak má příslušet odpřisáhlému služebníku tak mi dopomáhej Bůh, požehnaná Matka Boží a všichni milí svatí, Amen,

Šichtmistři

V tehdejší době měl tento výraz jiný smysl než dnes, (jako vedoucí směny pozn. Kron.), už proto, že v dole se pracovalo jen na jednu směnu, ovšem od kuropění do noci, Šichtmistr byl tedy vlastně nejvyšším představitelem na dole, čili byl roven dnešnímu důlnímu, jemu podléhalo v podstatě vše, co bylo spojeno s dobýváním rudy, včetně obstarávání chleba pro horníky namísto mzdy. V listinách je zaznamenána řada šichtmistrů a to v období od r. 1563 až do r. 1790 tak např. r. 1563 jím byl na Hraběcí štole Hans PORMAN, r. 1593 na téže štole Wolf BÖHM, (známka, že přišel z Čech pozn. Kron.) Je též zmínka o Kryštofu SCHUTZOVI a to z r. 1709, dále o Martini HUTSCHENRETTEROVI z r. 1724, o LEBLOVI, (chybí křestní jméno, což není náhodou: Lebl byl považován za cizince a tak pro něho neměli jméno pozn. Kron.), z r. 1735 a 1764 o Franzovi Karlu ACKERMANSOVI, který byl obecním šichtmistrem. Roku 1766 jím byl MÖRSCHL, rovněž byl cizincem, (takže bez křestního jména). Roku 1787 na dole sv. Václava byl šichtmistrem Wenzel JUNKER, ve stejné době pak byl v téže funkci na dole sv. Jana v Kaffu Johann Anton EIGLER.

ŠTAJGŘI

Tento odborný výraz je už známější, znamenal jinou funkci než byla šichtmistrova, Byl totiž přímým vedoucím, tj. dozorcem, který měl na starosti rubání. Jako štajgři jsou v listinách citováni: Valentin BUSCH z r. 1601, Hans Kristian FISCHER z dolu na Troasnině r. 1691, Kryštof SCHÜTZ před r. 1769. Dále jsou často zapsáni Tobiáš SCHUBERT na Vřesovišti, Johann Andreas STRÖHER, Franz RENNER, Anton FLADERER, Johann Georg SCHNEPP a jiní.

Šichtmistr Läbl v roce 1738 zastával i duchovní úřad, V roce 1735 přišel ze Saska, přijali jej do práce podnikatelé z Halle, kteří provozovali důl Nanebevzetí P. Marie. Měl byt přidělen přímo na dole (Zechenhaus). Tam jej jednou navštívil jeden z jeho dvou synů, (oba byli magistry čili učiteli v církevních zařízeních, jeden v Drážďanech, druhý ve Wittenbergu) a zdržel se u něho okolo velikonoc pár týdnů. Povídalo se, že kázal svému otci. Zřejmým důsledkem návštěvy syna bylo, že Läbl oznámil, že začne přijímat do práce dělníky protestantského vyznání a že je načase, aby též v Perninku se objevily protestantské knihy a písně. Avšak ani rychtář, ani další funkcionáři, (perkmistr, štajgři, horní písař), nevěděli nic o těchto knihách či dokonce o tom, že by některý z Perninčanů byl tajným luteránem. Proto snadno vydali později svědectví, že Läbl neměl pod svou správou na dole žádného saského luterána, ale pouze 19 Perninčanů, (zmínka dokumentuje tvrdý vliv protireformace).

Účet

Z roku 1743, který se zachoval, vykazoval výdaje za drcení a tavení 32,5 centnýřů cínu. Ten tehdy stál 40 florinů, (libra cínu stála 24 krejcarů pozn. Kron.)

Výdaje za huť

(Zřejmě špatná čísla v kronice, pozn. při digitalizaci, bude lepší vložit screen)

Uhlí se rozumělo dřevěné a bylo třeba do směsi hlíny k vyplňování nístějí. Jinak se samozřejmě topilo dřívím, (v účtu nebylo uváděno). Kasičkou se rozuměla částka, jež se dávala stranou pro účely podpory horníkům. Za tavení se platilo zvlášť, poněvadž tavič byl obvykle panským zřízencem. Za toto vytavení 1 centnýře cínu v hodnotě 40 florinů musel tedy horník zaplatit 1 florin 45 krejcarů. Za drcení a plavení rudniny platili zvlášť horníkům, zaměstnaným ve stoupovnách a prádle.

Výdaje za úpravu rudniny drcením

Dohromady tedy výlohy za zpracování 32,5 centnýřů cínovcové rudy činily 16 florinů 53 krejcarů a 1 p.

O váženosti

Hornického stavu svědčí mnohá zmínka v listinách, ale málokterý se dobral i zámožnosti: stalo se to např. v Perninku jedinému a to Petru HOFMANNOVI, který zakoupil nějakou louku pod dolejším mlýnem. Práce horníků jako majitelů dolů se postupně různým zadlužováním a propadáním dolů věřitelům měnila na námezdnou a to ještě k tomu špatně placenou; právě za časů šichtmistrování Löbla si na něho horníci stěžovali, že je sice zásobuje chlebem, pálenkou, ale nikdy že jim nedá hotové peníze. Pokud se tak přesto stane, pak dostanou vždy o mnoho méně na hotovosti, než kolik jim přísluší. Vždyť v r. 1739 mnozí horníci vydělali jen 30 krejcarů týdně a z toho měli uživit celou rodinu, (povšimněme si předchozího účta: 2 bochníky chleba stály 17 krejcarů pozn. kron.) Další důkazy odírání horníků jako námezdní síly jsou zřetelné ze záznamů o podnikání: královský šichtmistr z dolu Nanebevzetí P. Marie Kryštof Gottlieb MÜLLER a královský důlní téhož dolu Johann Georg SCHNEPP v r. 1790 odebírali chléb pro horníky od blatenského mlynáře Josefa KERBA za nižší cenu než byla obvyklá s tím, že mu horníci odpracují při senoseči 6 dnů na loukách. Horníkům však titíž podnikatelé účtovali místo mzdy chléb za vyšší ceny. Stejně tak to prováděli i v dalším roce 1791. Tak zvaná práce na chléb či za obilí se postupně prováděla čím dál častěji a to už od začátku 18. století: r. 1740 poskytl pekař bílého pečiva Martin HOFMANN Valentinu REINWARTHOVI celý náklad chleba pro jeho horníky za půl centnýře cínu (24 florinů). Roku 1757 vázly na domech a pozemcích jednotlivých horníků dluhy za odebraný chléb.

U mlynáře ze Pstruží Johanna Michaela SCHREITERA, r. 1773 udělal Ignaz HOFMANN u Michaela LEIBOLDA fojtova dluh ve výši 35 fl. 40 kr. Když Leibold se obrátil na perninský soud kvůli zaplacení, hájil se Hofmann tím, že to byla dávka pro horníky, nikoliv pro něho samého.

HORNÍCI při slavnostech

Snadno lze si domyslet i to, že horníci se často objevovali při slavnostních příležitostech a to v plné parádě, jako třeba o církevních slavnostech. Byli přítomni nejen o Vzkříšení a v průvodech Božího těla, nýbrž dávali se na pochod obcí též o Novém roce, na den Jména Ježíš (5. ledna), na svátek Tří králů, na Boží hod velikonoční, Svatodušních svátcích, o svátku sv. Anny a o Vánocích. Jejich častá účast při slavnostech je zřejmá z obecních účtů (jako třeba v r. 1780 a 1792), kde figurují výdaje za olej do kahanců pro horníky, či v r. 1759 při účasti na Božím těle. Prokázat účast horníků při procesích lze dokázat už v r. 1683: na sv. Annu tohoto roku šli s rozsvícenými kahanci s hroznětínským procesím do Sedlce u Karl. Varů, je tam též kostel sv. Anny, kde byla uctívána gotická soška světice z r. 1506. Byli však přítomni i jiným slavnostem jako korporace: v r. 1780 krášlili svou přítomností jmeniny ostrovské princezny (byla to dcera markraběnky Eleonory Augusty Bádenské – pozn. Kron.). Také tenkrát obdrželi peníze na olej do kahanců z příjmů města Perninku. Je zřejmé, že byli i při vítání komise přijíždějící z Ostrova či při vítání nového faráře (r. 1765). A určitě byli přítomni při obecních a soudních inauguracích, protože vždy byli vedeni ve vyúčtování těchto akcí.

POVINNÁ holdování panstvu

Samozřejmě se účastnili i holdů, skládaných panstvu. Jeden takový hold dědičnému pánu se konal v roce 1666 (27.–30. prosince), když panství přebíral po svém otci vévodovi saském Juliu Jindřichovi jeho syn Julius Franz. Místo holdu byl ostrovský zámek. Když vévoda přijel do Ostrova podruhé, tentokrát se svou manželkou Marií Hedwigou Augustou (stalo se to 15. dubna 1668), byli při uvítání zastoupeni i perninští horníci: radní, protože byli současně členy horního soudu, měli slavnostní pláště a kapuce, rovněž tak i dalších 22 horníků, nesoucích rozsvícené kahance. Uvítání byli účastni i střelci v počtu 15 (není blíže uvedeno, o jaký druh střelců šlo, jen to, že měli jako zbraně „Obergewehre“ a „Untergewehre“, předovky a zadovky – pozn. Kron.). Třetí den návštěvy panstva, t. j. 17. dubna, byl kněžně předán dar města Perninku prostřednictvím městského rychtáře Johanna GEORGA, perkmistra Gabriela EBERHARDTA: cínový pohár s víkem, na němž byla vymodelována postava horníka, celý výtvor vážil 38 liber pražské váhy, (čili té, kterou používáme při označování váhy ve všech případech: 0,51375 kg), která byla zrušena císařským patentem

z r. 1764 a nahražena librou vídeňskou s hodnotou 0,56006 kg pozn, kron,) Předání daru se událo za přítomnosti celého dvora a řady důstojníků a různých kavalírů. Jako protidárek dostalo poselstvo Perninku 1 sud piva o 5ti vědrech, (vědro čili Eimer 62 litrů, Horníci tedy dostali 310 litrů piva pozn, kron,) Rovněž po více než stu letech je v listinách uváděna účast horníků při podobné příležitostí a to roce 1787. Na den sv. Václava tohoto roku večer o osmé hodině uspořádali rychtář a konšelé s dalšími občany z Perninku povinné vzdání úcty panstvu průvodem a postavením špalíru spolu s troubením a bubnováním. Bylo jich přes sto, všichni v hornickém oblečení a se zapálenými knoty kahanců. Shromáždění se konalo v zámeckém parku v Ostrově, Kníže SCWARZENBERG, který přebíral správu nad panstvím, byl obklopen družinou, mezi nimi byli i dva princové stávajícího vládnoucího bádenského rodu. Aktuár Wenzel JUNKER předal při této příležitosti knížeti dopis s prosbou o pomoc zničenému hornickému cechu a o podporu v obživě Perninčanů. S okázalým darem v podobě dvou kremických dukátů a půl druha sudu piva pro mužstvo, jež tvořilo špalír, byl Junker milostivě propuštěn z audience, že víc nedostali kromě slibů, je zřejmé z toho, že rok nato se horníci objevili před knížetem v Ostrově znovu.

Dostali opět jen půl druha sudu piva, to bylo vše z panské milosti.

Je známo, že horníci rovněž ministrovali v některých obecních účtech lze totiž nalézt položku: horníkům za celoroční ministrování u oltáře 1 florin, Bylo to v létech 1796, 1800, 1803, 1807, 1810, tedy v dobách, kdy panoval všeobecně velký hlad a bída.

VÝROBKY z cínu

Stojí za to, aby se v kronice řeklo něco i o samotném cínu. Ještě v 2. polovině 10. století se vyskytovaly v jednotlivých domácnostech cínové příbory a před touto dobou se jiné nádobí než cínové nepoužívalo. (v chudých domácnostech nejvýše dřevěné pozn. Kron.) Cínové příbory byly obvykle vystaveny na cínové polici. Němci jí říkali „Zinnbrett, z toho vzniklo lidové „Ziebrat“, což se používalo i tehdy, když už dávno na polici nebylo cínové, ale porcelánové nádobí či majolika pozn. Kron,) Z cínu byly přirozeně zhotovovány i jiné předměty, např. krucifixy, nádoby na svěcenou vodu, dózy na šňupavý tabák, svítilny a obzvláště pak malé lampičky na pověšení pod obrazy svatých. Ze svatebních výbav i ze soupisů pozůstalostí po zemřelých Ize se lecos dovědět i o ceně cínového náčiní, jako třeba v r. 1815 je v listinách zmínka o cínové dóze na tabák, která měla cenu 31 krejcarů, cínová lžíce za 19 kr., cínová lampa na olej stála 2 floriny 5 krejcarů.

Roku 1809 bylo uvedeno v seznamu výbavy přinesené nevěstou do domu: půl tuctu cínových talířů (5 f1 24 kr), tucet cínových lžic (1 f1 15 kr); v jednom blíže neuvedeném domě v Perninku bylo v r. 1833 z cínového náčiní: 2 svítilny (24 kr), 1 mísa (30 kr), 1 cukřenka (13 kr), 6 lžic (12 kr), 6 kávových lžiček (6 kr), 1 kropenica (6 kr), 1 servírovací lžíce (kr), 1 lžíce na smetanu (3 kr), 1 noční lampička (12 kr).

Neméně bohatý byl dům Antona HUTHA v r. 1782 byl vybaven tímto náčiním: 6 talířů, 3 mísy, 1 mísa hluboká, 2 tucty lžic, vše z cínu, Wenzel JUNKER, známý podnikatel, vlastnil 12 talířů a 1 polévkovou mísu z cínu.

Z cínu se toho nejvíce objevilo v pozůstalosti po Josefě MEINLOVÉ z roku 1821:

1 pár velkých a 1 pár malých kávových konvic, 3 kusy cukřenek, 1 kropenka, 1 slánka, 1 polévková mísa, 2 páry svítilen, 1 noční lampička s řetězy, 2 olejové lampičky, 1 miska na mýdlo, 4 větší a 4 menší misky na křen, 3 velmi veliké mísy na polévku, 24 talířů, 1 mísa na pečeni, 1 umývadlo s konvicí, 1 velká konvice na pivo, 1 velká konvice na kávu, 1 velká salátová mísa, 1 velký hrnec se lžící, 1 čajový cedník, 1 servírovací lžíce, 1 konvice na kávu s dřevěným držadlem, 1 krucifix, 1 butelka velikosti žejdlíku (myšlen vídeňský žejdlík Seitel 0,35 litru, kdežto český žejdlík měl přesně 0,5 litru pozn. Kron.), 1 dětská hračka, 2 poháry, 1 kalich, 1 velká konev na kávu, 1 ruční pánev, 1 malý nočník.

Úpadek hornictví

Během Třicetileté války bylo hornictví v Krušnohoří těžce poškozeno. Plundrující vojáci táhli nahoru údolím od Merklína, jiní zase přicházeli od Nejdku, pobrali co se dalo a co neodnesli, to zničili. Navíc mnozí horníci už hned po r. 1624 odešli, protože zůstali věrní své luteránské víře. Které šachty utrpěly nejvíc, není známo, vždyť kdo psal záznamy. 1 pastor odešel do exilu a učitel začal působit až po válce.

Podrobnější zprávy o stagnujícím hornictví jsou z 18. století: v roce 1735 byla vznesena na vrchní úřad obžaloba, že hornictví musí být zastaveno, protože je závislé na důlním dřevu, ale i na dřevěném uhlí, kterého byl velký nedostatek (důsledek plundrování lesů panstvem odvozu řeziva do Saska, jak už je uvedeno několikrát v této kronice pozn. kron.). Dokreslující fakt je ten, že David Andreas WETKERT z Abertam se v kupní smlouvě z r. 1738 zavazuje, že dřevo ze svého nabytého pozemku, které tam bylo ještě na stojato, přenechá pouze perninským dolům, pokud bude toto dřevo prodávat. Tuto podmínku prosadil perninský soud v čele s rychtářem.

Svízel s nedostatkem dříví nebrala konce. V r. 1739 vrchnost nařídila, že dřevo bude nadále poskytováno pouze na základě jejího povolení, do té doby se povolování dělo pouze prostřednictvím panského lesníka. To už totiž byly stráně kol Perninku zcela holé, jak dokládá jiná zpráva, kterou jsme rovněž uvedli v této kronice.

Roku 1765

dostalo hornictví v Perninku novou vzpruhu, byly utvořeny tzv. Cechy - pokusy o záchranu jeho existence prostřednictvím zakládání společnosti, (nikoliv nepodobných dnešním družstvům pozn. Kron.), do nichž přinesli kapitál (a tím též i možnost zaměstnání pro perninské horníky, zájemci o cín a další kovy, pocházející z Budyšína, (není zachováno, kteří to byli), a z Jeny: Johann Gottfried TYMPE, profesor teologie a orientálních jazyků, Paul KRAUSE, saský a výmarsko-eisenašský rada, Georg Friedrich HEIDENREICH, výrobce punčoch a prádla, dále pak kantor Johann Friedrich GÖSSELIUS jako zplnomocněnec na štole Nanebevzetí P. Marie, (k níž patřil i důl „Praotec Jakub“, sv. Václav a Pustý les); k nim se se svými prostředky přidalo i 22 perninských navrátilců, kteří v tomto roce počali sami obnovovat doly. Není známo, kolik se jich podařilo uvést znovu do chodu, ale zřejmě jich bylo větší množství, než se předpokládalo, protože za rok vytěžili celkem 32 centnýřů cínu v ceně 1,816 floriánů 41 krejcarů a 2 pfenigů. Přesto však nadále bojovali s těžkostmi, nicméně přitom dokázali na štole sv. Anny vytěžit 39 a půl kuksu, na dole Nanebevzetí P. Marie dokonce 52 a půl kuksu, důvod k tomuto činu se nikde neuvádí. Museli přitom platit formany, kteří vezli chléb z Pstruží horníkům, sám mlynář Václav KORIB požadoval za dodaný chléb na tehdejší poměry velkou cifru 676 florinů, sám nemínil investovat ani za dopravu obilí. Roku 1767 už Korb nečekal, až dostane dlužnou částku a uvalil na doly právo konfiskace a to jak na samotné šachty, tak i na pražírnu a vypírárnu, na 5 stoup a veškeré důlní, dopravní a drtírenské náčiní, na zásoby dřevěného uhlí i cínové rudy v jamách i na haldách, dříví použité i nepoužité nevyjímaje. Získal za to všechno 668 florinů tím, že doly prodal obci Perninku. Jedna stoupovna byla proměněna ve sladovnu, stála za čp. 182 hned proti potoku, prádelnu se stoupami poblíž čp. 1 získal Johann WOHNER z čp. 195.

Nářky nad úpadkem hornictví

už neumlkly. R. 1782 a 1783 bylo zapsáno v různých listinách, že doly jsou už zcela zničeny: ani jeden důl totiž už nebyl v provozu, činily se pokusy převzít doly obcí Pernink, aby se zachovaly aspoň pracovní možnosti. Nejprve se pomýšlelo

Na znovuotevření štoly sv. Jiří (neboli Šlikovu pozn. Kron.), pak se však zájem obrátil na horní Mühlberg, (nad dnešní Školní loukou pozn. Kron.) a na železnorudný důl na Rybné, pokusy však vždy skončily hned v počátcích. Až v r. 1785 se konečně počalo kutat na dole sv. Václava a na Černé chodbě (ta byla též na Mühlbergu), včetně horní štoly sv. Xavera, na střední a hluboké štole sv. Anny na úpatí Mühlbergu, (nad Panskou loukou dodnes tam jsou patrné obrysy hald.) Obec uzavřela smlouvu s Wenzelem JUNKEREM, který byl nejen podnikavý, ale i zámožný. Ten prodal obojí svůj důl včetně pozemků k němu patřících i materiálu. Obec převezla i dluh 201 florinů 13 krejcarů, který měl být splácen získaným cinem a to po 4 florinech z každého centnýře. Ve smlouvě byla podmínka, stanovená Junkerem: kdyby obec mínila své kuksy prodat, pak by musela polovinu výtěžku proplatit jemu, dále pak kdyby nechtěla pokračovat v dolování, doly by připadly opět Junkerovi. Ten podle téže smlouvy musí být tak dlouho principálem cechu, dokud obec nebo jiná společnost bude dolovat a dokud on sám bude plnit všechny povinnosti vůči cechu. Junker udělal vše pro řádný chod provozu, zůstal šichtmistrem až do své smrti (3. listopadu 1787). Jak dlouho byly doly v provozu po skončení Junkerova vedení, není známo. V r. 1817 byl Johann HAISER z Abertam představeným s p. Marií, že brzo přestal, vyplývá z toho, že brzo se pomýšlelo na zavedeni jiného druhu práce, než dosavadního hornictví. Sám městský soud v r. 1816 pochyboval, že obyvatelstvu může být ještě hornictvím pomoženo, (nezapomeňme na trvající hladomor pozn. Kron.)

Přeměna Obživy

Nicméně přece jen se poměry za čas poněkud zlepšily, neboť jako na zavolání, (kdoví, zda ne doslova pozn. Kron.) přišli do Perninku řemeslníci, kteří jakoby rázem dali obživnout nadějím na obživu. Byli to kartounkáři – výrobci potiskovaného bavlněného sukna (na způsob dnešního modrotisku pozn. Kron.). Tak např. jím byl Franz STÖCKL z čp. 163 na Karlovarské ulici, (přišel sem z Chomutova), Adalbert SCHNEIDER přišel z Děpoltovic a dostal přidělen dům čp. 62 k obývání, (čili nájemce pozn. Kron.). Jedním z podnikavých kartounkářů byl Johann Paul HOFMUCKL, ten bydlel v domě čp. 144 na Karlovarské ulici. Jiní si zajistili obydlí v Rybné, jako třeba Ignác KREISL z Mariánské, který sem přišel v r. 1837 a Josef ZEBISCH z Děpoltovic r. 1840. V roce 1838 byl v listinách pevně citován i výšivkářský továrník a podnikatel Prokop POPPENBERGER, a v r. 1840 pak (plným titulem) Zemský zplnomocněný krajkářský a výšivkářský továrník Adalbert MEINL, (syn zde už citovaných Karla a Josefy Meinlových), známý svým mecenášstvím, a dále pak obchodník s krajkami v roce 1841 Josef GRÜNES.

Už v době, když hornictví v Perninku ještě dosti vynášelo, započalo se podomácku s paličkováním krajek. První zpráva o tom, že tento druh uměleckého řemesla byl v perninské oblasti značně rozšířen, dává matrika z r. 1611, v níž je Kaspar VEIGELT z Rybné označen jako obchodník krajkami. Měl dva syny, Ondřeje a Matouše, žena toho druhého byla kolem r. 1638 a ještě v r. 1646 nazývána přezdívkou „Forten Exia“, (Německý výraz „Borte“ je totožný s výrazem „Spitze“, liší se snad pouze od sebe různou pracovní metodikou pozn. Kron.). Toto lidové označení (Eva: středohorní němčina používala namísto „v“ „u“.), které bylo uvedeno v pozemkové knize, znamenalo, že buď ona sama nebo její muž provozovali obchod krajkami. V Rybné se objevuje i nevlastní syn Ondřeje WEIGELTA jako obchodník, jmenoval se Moritz PURKART. Jeho otčím byl na daleké cestě a měl se vrátit neznámo kdy. Též se o něm ví, že při prodeji domu Johannu WILTOVI z Blatné požadoval závdavek 30 centnýřů modré barvy, také vymáhal v r. 1641 na Felixovi GRIMMOVI 72 a půl centnýře téže barvy za prodej domu. V daňové roli v r. 1654 byl uveden jako koňský handlíř. Byl to zřejmě jeden z mála podnikavců v Perninku, protože obchodoval snad se vším: s modrou barvou i s krajkami. Byl to bohatý muž, tenhle PURKART, sám si cenil svůj majetek na 1,800 florinů.

Prodej krajek

Konal se samozřejmě mimo Pernink, chodilo se s nimi na cesty, jak dokazuje zpráva z Blatné, že Kryštof LÖBEL, obchodník bílými výšivkami (čili krajkami) slíbil v r. 1620 zaplatit dluh tím, co získá na své cestě. Hans DRECHSLER z Blatné převzal v r. 1631 od Kristiny GEYEROVÉ z Bludné bílé zboží, krajky a porty za 150 říšských tolarů a slíbil, že se s ní vyrovná po zakončení lipského novoročního trhu r. 1632, kam odešel zboží prodat. S krajkami cestoval r. 1648 blatenský Simon SCHRÄER a s ním abertamský Johann KERL. Zboží získali od Matyáše KLÖSTERLEINA z Tisové. Během prodeje ztratil Simon SCHRÄER zboží, peníze a nakonec i vlastní život po smrtelném zásahu střelou při přepadu loupežníky.

V DAŇOVÉ roli z roku 1654

je důkaz, že v Perninku byly vyráběny krajky — v daňové roli je zapsáno 11 žen, krajkářek a zároveň majitelek domů:

V Perninku však mohly paličkovat i jiné ženy a samozřejmě i jejich dcery. Paličkovalo se rovněž v Bludné — v téže daňové roli z r. 1654:

Počátkem 18. století

Jsou zprávy o paličkování v Perninku skromné: v r. 1740 je v pozemkové knize uvedena Veronika REINELTOVÁ z čp. 67, protože paličkováním vyrovnala dlužnou částku 5 florinů, jíž byla povinna Johannu Kryštofu PURKARTOVI, synovi Moritze PURKARTA. Samozřejmě platila vyrobenými krajkami. Roku 1741 se dovídáme o Sofii PUTTENDÖRFEROVÉ, dceři Davida PUTTENDÖRFERA z čp. 7, jako o paličkářce: tato rodina si nestála špatně, přesto však Sofie se naučila paličkovat, aby si mohla přivydělat, ale i proto, že ji tato práce bavila. Bohatší zprávy jsou z 2. poloviny století. Když k nim přidáme ještě dvě zprávy z r. 1806 a 1808, poznáme, že vztah paličkářek k obchodníkům je už týž, jak je znám i v pozdějších dobách, t. j. vztah vykořisťovaných k vykořisťovatelům.

Obchodníci jako podnikatelé

Obchodník dodal paličkářce vzor. Byla to předloha pro krajku na tenkém kartonu. V místech, kde se měly zapíchnout jehly, byla už předloha proděravělá špendlíkem nebo šidlem. Někdy nakreslili vzor jen inkoustem. Když byla předloha hotova, obchodník ji rozstřihal, dělal je vždy po dvou najednou, a to tak, aby vzor na obou koncích pasoval dohromady. Tuto předlohu obchodník dodával zdarma. Krajkářka měla za úkol paličkovat podle vzoru, pokud to šlo. Obchodník dodával rovněž i nitě, a to buď jemné nebo hrubé. Když krajkářka měla hotový celý kus (9 loktů délky), odstřihla jej a odnesla obchodníkovi. Tam dostala sumu, která jí byla nabídnuta při předávání předlohy. Musela však zaplatit spotřebované nitě, ty jí totiž byly od celkové sumy odpočítány. A tak se často stávalo, že krajkářka, když potřebovala

i těch pár krejcarů, jimiž by měla zaplatit materiál, nechala účet za nitě stát k příštímu proplacení. Poté obvykle znovu potřebovala i onen pár krejcarů a tak částka za nitě stále se zvětšovala, což bylo pro obchodníky dokonce výhodné, (mohli totiž regulovat ceny krajek). Dlužné částky za nitě se časem rozrostly až na 100, ba dokonce na 300 zlatých. Také se stávalo, že krajkářka poté, co udělala dluh, neodevzdala své krajky známému obchodníkovi, ale předala je jinam, jemuž nebyla zavázána. To pak skončilo u soudu a vrchní úřad v Ostrově byl obvykle na straně obchodníků: rozhodl, že krajkářka musí své krajky tak dlouho předávat svému věřiteli, dokud nebude její dluh vyrovnán. Často se stávalo, že obchodníci dávali předem hotové peníze jako zálohy, poněvadž byli o to žádáni krajkářkami. Takovýmto způsobem se krajkářky stávaly závislými na obchodnících: musely se zavázat, že budou předávat zboží jen určitému obchodníkovi, nemohly si zvolit výhodnější prodej. Po vyhraných žalobách v r. 1775 obchodníci krajkami využili svých výhod natolik, že poskytovali krajkářkám už nikoliv peníze, ale jenom chléb, což bylo pro ně rovněž ziskové: chléb totiž nebyl domácí, ale pašovaný ze Saska, čili stál méně než od perninských pekařů. Když se to provalilo, obchodníci se hájili tím, že toto opatření vzniklo v časech velké bídy, kdy peníze neměly cenu a bylo tedy daleko důležitější získat rovnou chléb, o nějž byla velká sháňka.

V roce 1806, t. j. po překonané všeobecné velké bídě, několik obchodníků krajkami opět přestalo šanovat krajkářky jako dlužnice za nitě a obrátili se na vrchní úřad v Ostrově o náhradu. Tentokrát však úřad předal záležitost městskému soudu Perninku, jenž rozhodl proti zájmům obchodníků, dokonce je oficiálně deklasoval použitím výrazu, že to jsou vydřiduchové (Raubhändler).

Obchodníci krajkami

První byl Moritz PURKART. Ze zmínky z r. 1740 je znám i jeho syn Kryštof, jenž vlastnil stejně jako předtím jeho otec dům čp. 178. Z roku 1766 jsou v pozemkové knize jmenováni další obchodníci krajkami: Franz ACKERMANN (čp. 99), Kryštof REINELT (čp. 98 byl současně knížecím lesníkem), Anton HOPMANN (čp. 67 byl pekařem a půjčoval rovněž hotové peníze), Elias HOFMANN (čp. 126 byl kovářem), Franz RENNER (čp. 93 byl otcem kanovníka Jana Aloise RENNERA), Franz PUTTENDÖRFER (čp. — byl mistrem řeznickým a současně i rychtářem), Leopold WOHNER (čp. 124), Jakub BLUER (čp. 23 mistr sklář, kromě něho provozovala obchod krajkami i jeho matka), dále pak Johann Kryštof PROTZ z Rybné (mistr kovářský, pocházel z Abertam). Byla by to dlouhá řada, kdyby bylo třeba uvést všechny obchodníky krajkami do r. 1820, bylo jich téměř jedno sto, (zajímavé, že si obchodováním vlastně přivydělávali ke svému řemeslu či obráceně).

V Perninku bylo vyrobeno velké množství krajek, ale pro obchod jich stále ještě nebylo dost, taková byla po nich poptávka. Obchodníci tedy přebírali krajky i odjinud, zprvu přicházela v úvahu Blatná a Abertamy, pak šli ale i dále, na západ; a tak jim dodával krajky Andreas RODIG z Javořiny a s ním i Friedrich, jeho bratr. Bratři Adam a Georg LORENZOVÉ z Milířů měli svůj výrobní účet u perninských obchodníků. V Nejdku obchodovali Dalh Killau LANG (1764), Jakub ZENKER (1815), Josef HIKMANN (1818), Johann LAUBER a Josef LÖW (1820). Abraham FINK z Nových Hamrů sebral jednomu ze svých dlužníků celý ranec krajek, Kateřina GLOCKNEROVÁ prováděla rovněž obchody s Perninkem (bydlela v Nových Hamrech). Anton PURKART chodil až do Měděnce a tam spolu s bratrem Johannem (z čp. 76) prováděl obchody s krajkami. Franz KUHN a Leopold PFOB (bratr Josefa z čp. 183) byli perninskými obchodníky vyhledáváni v Jáchymově. Do Přísečnice chodila žena Johanna Kryštofa REINELA, stejně tak i do Vejprt a Českého Wiesentalu (Loučné). Rovněž za hranicemi v Annabergu přebíral zboží tamní obchodník Traugott SCHUBERT, v Johanngeorgenstadtu pak David ZEISIG a Heinrich FÖRFEL. Do Rudného chodili perninští k Bernardu ULLMANNOVI a Johannu ZETTELOVI. S některými obchodníky bylo v tu dobu provedeno vyúčtování, odebrána částka v penězích a pak se zase pokračovalo v obchodování. Ignaz STRÖER takovým způsobem udržoval obchodní styky s Václavem RÖLZEM z Jindřichovic od r. 1810 plných dvacet pět let.

Cestování s krajkami

Obchodníci chodili se zbožím i daleko mimo Krušné hory. Jakub STRÖHER v roce 1784 měl plný ranec svých i cizích krajek, když jej stihla smrt daleko od domova. Ranec byl soudně zapečetěn a teprve po dlouhé době opět otevřen. Když Franz RENNER zemřel r. 1806 v Praze, byl jeho ranec rovněž zapečetěn. Pokud obchodník krajkami prodával též šmolku, pak ji nosil v truhličce, jako Felix LAUBER na té své cestě, při níž v Konšperku v r. 1512 zemřel. Obchodníci měli v rancích rovněž předměty denní potřeby: prádlo, oděvy, váhu (1), hřeben, zrcadlo a peněženku. Mnozí obchodníci utrpěli neštěstí jiného druhu, jako třeba Franz Anton RENNER, který byl v Jihlavě okraden.

Jelikož obchodníci krajkami byli dlouhou dobu mimo domov — Franz Anton RENNER říkal, že se zdržoval v cizině ročně nejméně 20 týdnů — bylo pochopitelné, když takoví obchodníci řídili správu obce, že záležitosti města nemohly být zcela příznivě vyřizovány. Mezi obyvateli tedy často budilo nevoli, jestliže ve volebních návrzích na složení rady obce se objevovali „cestáci“ (Landreisende), jež voliči neradi pak volili za představitele obce.

Obchodníci procestovali nejen západní a jižní Čechy, chodili až na Moravu, ale i do Lince a Vídně. Velmi často je v jejich zprávách citována Praha, tam však neputovali jen obchodníci krajkami, nýbrž i jiní, jako třeba Václav Junker (byl totiž kramařem). Mnozí došli se svými krajkami až do Klagenfurtu.

Ve větších městech se obchodníci krajkami často scházeli, jako r. 1806 bratři Franz, Josef a Ferdinand RENNEROVÉ, Franz Anton STRÖHER a bistenský Gottlieb ZIENER. V Praze obvykle bydleli u hostinského Vincence WALDSTEINA. Na cesty byli bráni i začátečníci, aby se naučili od zkušených umění obchodovat. Pokud toto nemohl udělat přímo otec, předal začátečníka jinému obchodníkovi. Takto se učil např. Ignaz PURKART, syn Leopolda PURKARTA z čp. 122, u Václava REINVARTHA.

Názvy krajek

Je dobře zaznamenat i některé názvy krajek, jak se zachovaly z roku 1791. Tak např. to byly: Hlava anděla, Šnek, Zvon, Šavle, Pečeť, Husar, Kutha, Klisna, Srdéčka, Spirála, Zámek, Vůz, Orel, Ostruhy, Hrozinky, Preclík atd. Bylo dokonce zřízeno v bývalé škole (čp. 106) muzeum krajek péčí bratří Meinlů. Bohužel se nezachovaly ani sbírky, ani samotná budova (místo ní nyní stojí dvoupatrová obytná budova s týmž čp.).

Podle historika dr. Jana Endta, jenž se zabýval regionálními dějinami Perninku, bylo možno ještě v roce 1932 zakoupit tyto druhy krajek: Sluneční paprsek, Obláčky, Myší zuby, Fazole, Čmeláčí sosák, Vraní oko, Štěnice, Jedlové větvičky, Ptačí chocholky, Hromádky, Hvězdičky a podobně.

Jako zvláštní výrobky, které nebývaly obvyklé, vznikaly krajky nazývané Růžky, Límce, Ubrusy atd., avšak jedině tehdy, pokud to vyžadovala móda. Takové objednávky vyráběly jen vybrané paličkářky.

Perninská řemesla

Provozování hornictví si vyžadovalo rovněž mnohá řemesla: především byl zapotřebí kovář a tesař. Avšak ani každodenní, všední život se neobešel bez řemesel. Svůj první řád řemeslníci dostali od hraběte Jáchyma ŠLIKA, byl zahrnut v obecním řádu z r. 1562. Je v něm pamatováno na tesaře, zedníky, nádeníky a všechny další, kdož patřili ke stavebnictví. Svůj řád rovněž dostali i řezníci, pekaři a kováři. Ostatní řemeslníci se řídili články řádů ostrovských řemesel. Nicméně cechovní právo perninským řemeslům tehdy dáno nebylo.

ONEN DEN 17. ÚNORA

Byli v slavnostním shromáždění účastni: rychtář Johann HERZOG současně jako cechmistr, pekař Petr HOFMANN byl prvním pokladníkem a správcem truhlice, tesař Kašpar RENNER byl druhým pokladníkem, mistr řeznický David JORDAN byl cechovním písařem. Dále pak tomuto prvnímu zasedání Spojených cechů byli přítomni: mistr krejčovský Andreas BENEDIX, mistr kovářský Kristian HOFMANN, Johann SCHÜTZ (s přehláskou), mistr řeznický Simon JORDAN, mistr pekař Michael PFOB, mistr krejčovský Kryštof HELMIG, mistr tesař Kryštof RENNER, mistr řeznický Matthäus REINELT, mistr truhlář Eliáš GEYER (ve skenu GEYER), mistři ševci Simon ARTEL, Hans FORDERIG a Martin HACKENSCHMIDT, mistr krejčovský Adam HELMIG a mistr obuvnický Georg REINWARTH.

Tito mistři se nazývali zakladateli Spojených cechů, (kromě Artela a Forderiga není uvedeno proč). Každý zaplatil 5 florinů do společné pokladny. Ze základních peněz byla opatřena cechovní truhlice, korvice a pohřební přikrývka (Leichentuch). Později k tomuto vybavení přibyly ještě cechovní svítilny pro církevní obřady (vyrobené ze dřeva) a cechovní pečeť.

Řeznický cech měl dokonce dvě pohřební přikrývky: na starší vědy stála rakev a přes ni přehazovali druhou, novější. Jedna taková přikrývka z r. 1827 byla používána ještě v dobách, kdy historik dr. Endt spisoval perninskou minulost, tj. kolem roku 1932. Podle sdělení Josefa PFORA z téže doby (1932) byla veškerá potřebná příslušenství k cechovnímu pohřbu řeznických mistrů uložena v domě čp. 103, včetně mistrovských plášťů, (Josef Pfob bydlel v čp. 171). Řeznický cech půjčoval pohřební pokrývky i jiným cechům a vybíral za 1 zapůjčení 2 zlaté.

Cechovní PRAPOR. Roku 1730 daly cechy zhotovit rudý prapor za částku 52 fl 9 kr. Samotná látka (13 loktů) stála 11 florinů 42 krejcarů, hedvábné třásně 28 florinů 43 krejcarů, obraz, hvězda a žerď pak 8 florinů. Mzda krejčího dělala 37 krejcarů, 1 lot hedvábí stál 30 krejcarů, strava pozamentýrů (prýmkařů) činila 16 krejcarů.

Cechovní ŘÁDY

V obecním řádu pro obec Pernink z roku 1562, (soudní aktuár Wenzel JUNKER tento řád nazýval v 80. letech XVIII. Století policejním řádem), uvedl hrabě Jáchym ŠLIK rovněž čtyři články pro některá řemesla: společně pro tesaře, zedníky, nádeníky a ostatní profese patřící ke stavbě, dále pak pro řezníky, pekaře a kováře. Články jsou psány středohornoněmčinou, jejich znění v originále uvádíme v příloze, uložené v Archivech kroniky perninské. Ustanovení se týkají těchto věcí:

Tesaři, zedníci, nádeníci

A ostatní, kdož náleží ke stavbě: ustanovení praví, že mistr, jenž pracuje sám a vlastníma rukama, má dostat v zimě či v létě za týdenní práci 1 rýnský peníz (rýnský zlatý neboli zlatník čili florin, stříbrný ekvivalent platící u nás v Čechách od r. 1561, pozn. Kron.). Pokud však mistr řídil současně šest nebo sedm tovaryšů, měl nárok na půl druhého zlatníka týdně. Za stavební plány má dostat placeno zvláště. Tovaryši tesařští nebo zedničtí mají dostávat týdně v létě 16 grošů, v zimě pak 18 grošů (rýnský zlatý měl 30 grošů, pozn. Kron.). Ve všech ostatních věcech platilo ustanovení ostrovského cechovního řádu.

Řezníci.

Článek o nich se týkal práva jatečného, jež nebylo povoleno těm, kdož nejsou začleněni v řeznickém cechu. Takoví měli povinnost dobytek prodat řezníkovi, pokud bylo třeba jej porazit. Ostatní články byly totožné s řádem ostrovského cechu.

Pekaři.

Jejich povinnost se týkala správné váhy chleba a žemlí, na což bylo nutno ustanovit dvojici přísežných ke kontrole váhy i jakosti.

Kováři.

Vzhledem k tomu, že kovářské řemeslo bylo při hornictví velmi třeba, artikule tím více chránily práci domácích a určovaly, že k takovým pracím je třeba využívat jen místních a zabránit cizincům či přistěhovalcům. V ostatních věcech se kováři museli podřídit článkům hornického řádu.

Kdy se řemeslníci v Perninku poprvé spojili do společenstva, nejsou podstatné žádné zprávy. V každém případě bylo třeba mít na zřeteli, že vévoda Julius Jindřich vydáním nových privilegií v r. 1645 zrušil současně i ty staré řády, vydané hrabětem ŠLIKEM. Řemeslníci mohli jen doufat, že se jim s novými privilegiemi dostane též něco nového i pro cechy. To se také stalo. I když cechovní řád byl schválen až po čtyřiceti letech výnosem vévody Julia Franze, který vydal cechovní řády pro spojené cechy města Perninku. Název výnosu obsahující dvacet bodů, datum vydání řádu bylo na den sv. Jiří (tedy ještě 9. května) Anno Domini 1683. (Úplné znění tohoto cechovního řádu v originále je uloženo rovněž v Archiváliích kroniky perninské, pozn. Kron.) V úvodu tohoto výnosu jsou seřazeny veškeré tituly vévody Julia Franze, je tam i zmínka o smyslu tohoto ustanovení, která se týkala

níže jmenovaných profesí: pekařů, řezníků, krejčích, ševců, kovářů, tesařů, zámečníků, truhlářů, bednářů, kteří se ve všech věcech mohou obracet na vrchnostenský panský úřad. Dále je uvedeno, že tyto artikuly mohou být ku prospěchu buď zmenšeny, nebo rozšířeny či doplněny novými ustanoveními.

Artikuly cechovního řádu

PRVNÍ ČLÁNEK hovoří o povinnosti spojených cechů mít stařešinu cechů (cechmistra), schváleného vrchností, a o nutnosti jej poslouchat pod hrozbou trestu.

DRUHÝ ČLÁNEK hovoří o zákazu rouhání se bohu, klanění, dále pak lhaní, pokud jsou členové společenství pohromadě a pokud je cechovní truhlice otevřena, vystříhat se jakýchkoliv vzájemných svárů, to vše pod hrozbou trestu od vrchnosti nebo starosty společenstva.

TŘETÍ ČLÁNEK stanovuje povinnost čtvrtletních shromáždění podle výzvy stařešiny či cechmistra cechu pravidelného složení 1 českého groše do pokladny (přepočet zněl: 1 florin 24 českých grošů). Jestliže někdo se nedostaví do jedenácté hodiny, zaplatí pokutu.

ČTVRTÝ ČLÁNEK se týkal povinností účastnit se cechovních shromáždění a akcí včetně pohřbů pod pokutou dvou bílých (českých) grošů.

PÁTÝ ČLÁNEK ukládá povinnost zúčastnit se všech pohřbů členů cechů včetně nesení rakve zesnulého mistra.

ŠESTÝ ČLÁNEK ukládá povinnost každému, kdo žádá vstup do cechovního společenství, složit vrchnosti 2 říšské tolary a stejně tolik i do cechovní truhlice a všem dohromady poskytnout sud piva. Syn některého z mistrů přitom složí pouze půl druhého tolaru vrchnosti a stejně tolik do pokladnice spolku a zaplatí 2 vědra piva pro sešlost. Stejná povinnost se týkala dcer jednotlivých mistrů, pokud chtěly mít svatbu vystrojenou prostřednictvím společenstva.

SEDMÝ ČLÁNEK pojednává o přijímání učedníků za přítomnosti cechů, o poplatku půl tolaru vrchnosti do pokladny, pro kostel pak libru vosku. Tytéž poplatky pak i při vyhlášení za tovaryše. Synové členů cechů byli osvobozeni od poplatků, ale zato museli dát kostelu dvě libry vosku.

OSMÝ ČLÁNEK stanovil pravidla pro vydávání učňovských listů, opatřených cechovní pečetí.

DEVÁTÝ ČLÁNEK určoval cizinci, který se ucházel o členství ve spolku, zaplatit 4 české groše do pokladnice společenstva, tuzemci pak jen 2 groše (týkalo se kohokoliv, kdo nebyl mistr).

DESÁTÝ ČLÁNEK stanovuje trest pro toho, kdo se na shromáždění cechů nechová patřičně, ať už slovem nebo činem; míru trestu určuje stařešina cechu.

JEDENÁCTÝ ČLÁNEK pojednává o povinnosti tovaryše, který se vyučil u některého z místních mistrů a chtěl by se usadit v obci, že se musí ve všem chovat podle cechovních artikulí a nikde jinde nesmí pracovat či obchodovat.

DVANÁCTÝ ČLÁNEK ustanovuje povinnost pro spojené cechy opatřovat šest kožených měchů na vodu pro perninský městský úřad a při zničení či opotřebování některého z nich nahrazovat novým pro případy požáru.

TŘINÁCTÝ ČLÁNEK určuje, že spojené cechy z vděčnosti vůči církvi jsou povinny každým rokem na Hromnice dodat perninskému kostelu dvě libry čistého vosku.

ČTRNÁCTÝ ČLÁNEK hovoří o křestních listech poddaných učedníků, které jsou uloženy v cechovní truhlici; po vyučení nesmějí být bez vědomí a souhlasu vévody či vrchního úřadu vydány zpět.

PATNÁCTÝ ČLÁNEK určuje, že cizinec, který se chce stát mistrem ve spojených řemeslech, musí získat jednomyslný souhlas, přičemž musí splnit podmínku dvouletého vandru před přijetím do cechu. Pouze synové zdejších mistrů a ti, co se vyučili v místě samém, mají povinnost vandru jednoročního.

ŠESTNÁCTÝ ČLÁNEK pojednává o povinnosti mladého mistra, který byl přijat do spojených cechů, aby své řemeslo zavedl do roka a do dne; déle nesmí jeho řemeslo zahálet.

SEDMNÁCTÝ ČLÁNEK určuje, že veškeré tresty a pokuty udělené mistrům či tovaryšům za nepatřičné jednání v cechu mohou být sníženy o polovinu pouze rozhodnutím vrchního úřadu; druhá polovina v každém případě zůstává v pokladnici cechů a nelze ji tudíž prominout.

OSMNÁCTÝ ČLÁNEK hovoří o povinnosti učedníka, který byl vyhlášen za tovaryše, aby odevzdal společenstvu „výuční pečínku“. Přistěhovalec včetně cizinců má přinést čtvrtku piva spolu s patřičným kusem pečeného masa, domácí nebo syn mistra půlku piva, tedy dvě vědra piva s kusem masa ve prospěch cechů.

DEVATENÁCTÝ ČLÁNEK pojednává o ročních lhůtách přidělování osvědčení učedníkům, jejich pečetění a vykazování poplatků.

DVACÁTÝ ČLÁNEK stanovuje, že se nedovoluje nikomu kromě perninských řemeslníků (ševců, krejčích, řezníků, pekařů, kovářů, tesařů, zámečníků, truhlářů a bednářů) pracovat zde v domech nebo přilehlých samotách, lesních a cechovních provozovnách. Kdo bude přistižen, bude odveden k soudu a jeho práce zabavena.

Závěr cechovního řádu zněl

My vpředu uvedený vévoda saský, engerský a vestrálský, jsme vydali tyto body artikuly tomuto spojenému cechu na jejich poddanskou prosbu, k rozšíření obecního řádu a pravidel, je potvrdili a schválili, aby mistři uvedených spojených cechů a jejich příbuzní mohli je s pílí užívat a v život uvádět. Máme jen tu výjimku, že tyto artikuly budeme dle potřeby zmenšovat nebo rozmnožovat bez jejich narušení. Na důkaz toho jsme jmenovaným mistrům spojených cechů opatřili tento řád naší knížecí pečetí a tím posilnili, současně pak i vlastní rukou podepsali. Dáno a vykonáno v naší residenci Wostrově, dne svatého Jiřího, léta Páně 1683,

Julius Franz, vévoda saský, manu propria, L. S.

Kniha Řemesel

Tak se nazývala cechovní kniha, kde se zapisovaly kvartální poplatky v době, než se objevil cechovní řád z r. 1683. Její titulní stránka obsahovala poslání knihy:

Cechovní kniha, v níž se nacházejí spojená řemesla, a to pekařů, řezníků, ševců, krejčích, kovářů, tesařů, zámečníků, truhlářů, bednářů v našem svobodném horním městečku Pernink, v roce Kristově 1681, 17. února,

Handtwerck Buch dainnen zufinden

Die In gesambten hant wercker der

Becken, fleisch-hacker, Schuhmacher,

Schneider, Schmitt, Zimmerleute,

Freyen Berg stätlein Perniger,

In Jahr Christi 1681 den 17 Febr,

Tato spojená řemesla za vlády císaře Josefa II. Ztratila řezníky, protože jejich cech byl zrušen. V této věci zasáhl krajský úřad v Lokti, který v roce 1784 nařídil, že řeznický cech musí odevzdat veškeré listiny, účty i pečeť. Když poté Leopold II. (1790-1792) zrušil nařízení svého předchůdce, řezníkům se již nehodil návrat do spojených cechů v Perninku. Několikrát žádali vrchnostenský úřad v Ostrově o povolení vlastního cechu. Bylo jim vyhověno v říjnu 1791. Avšak o artikulích tohoto nového cechu není nic známo.

V roce 1713 jsou v Perninku zaznamenána různá řemesla, ale mnoho z řemeslníků čelí nepříznivým podmínkám, které ovlivňují jejich schopnost vykonávat své povolání. Někteří z nich kvůli chudobě nebo nedostatku zakázek museli hledat alternativní způsoby obživy, často prací v hornictví nebo v jiných odvětvích. Například někteří řezníci, jako Anton Schütz, neměli prostředky na nákup skotu a poráželi pouze o svátcích. Podobně i pekaři, jako Kryštof Schütz a Michael Prob, pekli velmi málo kvůli chudobě.

Sklář Kristian Simon a truhlář Eliáš Geyer museli opustit Pernink a hledat si práci jinde. Také krejčí Karl Renner pracoval pouze kolem svátků, jinak se živil jako výběrčí potravní daně (akcízák).

Kvůli těmto obtížným podmínkám se mnoho řemeslníků uchylovalo k námezdním pracím, což bylo běžné i v sousedních obcích, jako například v Blatné, kde nezaměstnaní pekaři začali pracovat jako havíři nebo vyrábět lžíce.

První starosta cechu (cechmistr) byl Johann Herzog, který byl také rychtářem od roku 1665 do 1694. Starosta cechu byl vždy volen a potvrzován panstvem, což často vedlo k tomu, že tuto funkci zastávali lidé, kteří již měli nějaký jiný úřad, jako například Gottfried Eberhart, který byl rychtářem i starostou cechu od roku 1694 do 1711. Tento trend pokračoval i u jeho následovníků, například Anton Ferdinand Schütz byl rychtářem i starostou cechu v letech 1726–1732.

V roce 1741 Johann Heinrich Bauer odmítl nadále vykonávat funkci starosty cechu, a proto byla vypsána nová volba. I když Kryštof Purkart získal devět hlasů oproti sedmi hlasům Johanna Martina Hutschenrettera, vrchnost nakonec rozhodla, že starostou bude rychtář Hutschenretter. Po jeho smrti v roce 1744 byl opět navrhován Purkart spolu s Gottliebem Rennerem, ale vrchnost potvrdila Rennera jako vhodnějšího kandidáta, což odůvodnila tím, že Renner poskytuje jistotu, že bude svědomitě dodržovat kvartální povinnosti.

Lhůty, panstvu že bude řádně odevzdávat vybrané poplatky, stejně tak že bude i řádně vymáhat poplatky cechovní a další, že je i jistota v tom, že rozepře, jež nedokáže sám urovnat, že bude předávat vrchnosti do Ostrova. Renner byl pravděpodobně starostou cechů až do své smrti v r. 1763. Po něm následoval Ignaz von Endt. Když r. 1784 zemřel, žádala spojená řemesla o nového starostu. Místo toho však vrchnost navrhla funkci vrchnostenského inspektora, což bylo v podstatě totéž jako předtím funkce starosty, pouze měl větší závislost na vrchnosti a o to šlo. Záznamy o těchto nových funkcích jsou v cechovní knize do roku 1842, další záznamy pak už chybí.

Řeznický cech,

který byl r. 1784 zrušen výnosem Josefa II., vznikl znovu r. 1791 (viz předchozí výklad), jak o tom svědčil dekret, vydaný inspektorem Josefem Hossnerem dne 27. X. 1791. Opětný vstup do spojených cechů však řezníci odmítli. Dne 27. XII. 1791 dali sloužit velkou mši jako díkůvzdání za to, že dosáhli znovu práva vlastnit cechovní pokladnici. Jejich cechmistrem byl v r. 1795/96 Anton Eigler, od r. 1800 pak Gottlieb Hofmann, po něm v letech 1809/19 Leopold Purkart, v dalších letech jím byl městský syndikus Franz Horbach (pravděpodobně až do své smrti r. 1841). Pak jím byl městský rychtář Anton Purkart (1842-43), v letech 1849/50 městský syndikus Antonín Pokorný a od r. 1857 do 1859 Theodor Wöllner.

Skláři

Ve spojených řemeslech nebyly zastoupeny všechny perninské cechy. Nepamatovalo se třeba na skláře, přestože toto řemeslo provozoval v r. 1678 Georg Simon, stejně jako jeho syn Kristian, kterého otec vyučil v řemesle, aniž by jej pak přijal za svého tovaryše. Toto byl důvod, proč na něho ostatní mistři zanevřeli. Až roku 1735 se Kristian Simon obrátil na ostrovskou vrchnost s prosbou, aby ho tam připustila jako mistra. Jeho prosbě bylo vyhověno. Druhým sklářem pak byl Jakub Bauer z čp. 23. Ten v žádosti z r. 1753 o uznání za mistra uvedl, že jej rodiče nechali vyučit u nejdeckého a ostrovského mistra. Pak ale otec zemřel a on musel zůstat doma, aby zastal hospodářství, při čemž vypomáhal u mistra, který nebyl organizován v cechu. Vrchnost potvrdila, že Jakub Bauer má veškerá oprávnění k tomu, aby se stal mistrem sklářem. Rovněž Gottlieb Hofmann se vyučil u ostrovského mistra a byl v r. 1781 přijat v Perninku za spolumistra (byl totiž také mistrem ševcovským). Tento sklář byl též autorem okenního křídla domu čp. 46, jejž vlastnil Josef Schnepp. Ještě v knize „Z minulosti horního města Pernink“ od Dr. Jana Endta se o tomto oknu a jeho umělecké výzdobě hovoří v r. 1932 v přítomném čase.

Okenní výzdoba měla tento nápis

Dieses Haus steht

In Gotte Hant bey

Georg Schneb Wierdt

Es genanth, Erbauth

In Jahre Anno 1782

Gottlieb Hofmann Glaser

Meister in Perninger,

Tento dům jest

Boží pomoci

Georga Schneppa hospodářem

Zvaného, Postaveno

V roce Páně 1782

Gottlieb Hofmann sklář

Mistr v Perninku.

Tkalci

Ani toto řemeslo nebylo v cechovním spolku zastoupeno, přestože v rodině Eberhartů byli tkalci již od r. 1612. Teprve v r. 1732 se objevila žádost perninských cechů o udělení artikulí pro tkalce, ale ostrovská vrchnost v tom nevyhověla, žádost byla podána v zájmu a na popud místního tkalce Davida Eberharta, jehož ostrovský cech pláteníků pronásledoval za dlužné poplatky ve výši 6 florínů za jeho dva syny, kteří tam byli vyhlášení za tovaryše, (vyučili se však u svého otce). Eberhart prohlašoval, že není schopen takovou částku zaplatit, protože by se zcela ožebračil. Vznikl z toho spor, který vyřešil až syn Gottfried r. 1742 tím, že se obrátil na perninské cechy se žádostí o přijetí za mistra. Ti předali záležitost k schválení ostrovskému úřadu. Výsledek byl ten, že úřad nařídil, aby se Eberhart dostavil za doprovodu cechovního písaře, řezníka Valentina Schütze. Oba se pak vraceli domů s výměrem, že vrchní inspektor povoluje, aby Eberhart byl přijat v Perninku za mistra, což se pak stalo ihned druhého dne. Proti tomu však se postavil cech ostrovských pláteníků právě proto, že Eberhart byl u nich vyhlášen za tovaryše a tudíž jim dluží poplatky. Proto požadovali, aby vrátil výuční list, který mu vystavili (i když jej nevyučili), jinak že nemůže být v Perninku zapsán jako mistr. Spor se urovnal až po zaplacení dlužných poplatků.

Bednáři

Toto řemeslo bylo uvedeno v artikulích, nicméně v Perninku vždycky bednáři nebyli. R. 1769 se pokoušel Johann Michael Pfob získat povolení u vrchního úřadu v Ostrově, aby jeho syn se stal mistrem, protože se vyučil u říšského hraběcího dvorního bednáře v Nejdku a pak celý rok u něho pracoval jako tovaryš. Žádost byla podána proto, aby vrchnost prominula roční vandr: v Perninku že není žádný bednář, takže se musí odebírat pivní sudy od cizinců. Vzhledem k tomu, že Josef Pfob, syn předchozího žadatele, koupil v r. 1772 jako bednář v Perninku dům čp. 183, lze usoudit, že bylo předchozí žádosti vyhověno. Devět let poté získal druhý bednářský mistr.

Ondřej NEUBURGER pozemek pro postavení domu čp. 196 a byl zanesen do cechovní knihy r. 1789 jako člen společenstva.

HRNČÍŘI

V Perninku byl znám jako první hrnčíř Simon DITTRICH, koupil v r. 1781 staveniště pro dům čp. 25 a měl povolení rovněž vybudovat vypalovací pec. Vyškolil se u naho Václav SCHREINER a čp. 134, jenž pak po vyhlášení za tovaryše a později jako mistr hrnčíř provozoval ve svém domě od r. 1783 toto řemeslo. Po něm se hrnčířství ujal jeho syn Oktavian, k němuž vstoupil do učni r. 1789 Konrad RENNER. Ten zřídil si dílnu v čp. 84, kde měl v r. 1806 postavit i vypalovací pec. Když se zmohl, přesídlil pak do domu čp. 32, kde provozoval obchod s hrnci (a samozřejmě i samo hrnčířství) i jeho syn Franz RENNER.

Rukavičkář

A brašnářský mistr Johann Anton LAUBER z Čejdku uzavřel r. 1763 sňatek s vdovou Annou Marií RENNERO VOU. Rukavičkářské řemeslo se zřejmě stalo prostřednictvím Laubera velmi oblíbeným řemeslem: už v r. 1773 vystavil rychtář s radou města Perninku osvědčení o jejich manželském zrodu Franzu Karlu ACKERMANNOVI, Johannu Kryštofu MÖCKLOVI a Leopoldu PURKARTOVI, aby se mohli vyučit rukavičkářskému řemeslu v Karlových Varech (nemanželský zrod byl překážkou v dosáhnutí řemeslných práv pozn. Kron.).

Kloboučníci

Toto řemeslo našlo oblibu u STRÖHERA z čp. 133 a EIGLERA z čp. 119. Ignaz Stroher měl spojení s pražskými trhy a dovedl rychle reagovat na požadavky velkého města. Vedle domu čp. 119 se nacházela i kloboučnická dílna, majetek to Eiglerův. Tohle řemeslo se v Perninku stalo natolik svérázným, že obyvatelé dali celé rodině přísvisko „kloboučníci“.

Punčocháři

O existenci tohoto zvláštního řemesla je scela ojedinělá zmínka z první poloviny 19. století: provozoval je tehda Georg REINELT, syn Adalberta Reinelta, zprvu v domě čp. 9, později v čp. 198.

Učedníci

Byli přijímáni do všech řemesel. Museli přitom předložit vysvědčení o jejich manželskému zrození, Ostrovskému úřadu a do cechovní pokladnice učedník musel složit půl říšského tolaru (tři čtvrti florinu pozn. Kron.), kostelu pak dodat libru vosku. Stejné poplatky zaplatil učedník, když byl vyhlašován za tovaryše

A to jak úřadu, tak i cechům, Synové mistrů cechu byli od poplatků osvobozeni, při vstupu do učení však museli dodat církvi libru vosku, stejně tak i při vyhlašování za tovaryše, Výuční listy byly opatřeny cechovní pečetí a vystavoval je vždy soudní písař. Od r. 1790 museli učedníci přikládat i vysvědčení ze školy. Kromě uvedených poplatků musel učedník při vyhlašování za tovaryše podle 18. bodu artikulí vévody Julia Franze dát za vyučení, (německy tomu kali „Lahobesten“) a tou byla čtvrtka piva spolu s kusem masa synové mistrů pak museli dát pilleu piva (neboli 2 vědra) a rovněž kus masa na zakousnutí.

VANDROVÁNÍ

Jestliže tovaryš se chtěl stát mistrem, musel předtím jít vandrem, (čili musel jít do světa na zkušenou za prací pod jinými mistry, aby se toho naučil co nejvíce; byla i snaha, aby absolvoval vyučení u několika mistrů pozn. Kron.) Synové mistrů měli jednoroční povinnost, ostatní dvouroční tuto podmínku mohla prominout pouze vrchnost. Nicméně r. 1724 cechy prosadily, že mistrův syn místo ročního vandru může zaplatit do pokladnice půl druhého zlatého, ostatní pak 3 zlaté. Takové opatření musela vrchnost schválit, protože byl velký nedostatek jak řemeslníků, tak i mistrů v obci a také proto, aby někteří z nich nezůstali v cizině, Antonín EIGLER musel jako náhradu za dvouleté vandrování zaplatit cechům 6 florinů, Franz Karl RENNER r. 1749 9 florinů, I vrchnostenský úřad často poskytoval prominutí vandrovních let, protože i panstvu z toho plynul zisk, Od osmdesátých let 18. století toto prominutí podmínky vandrovat poskytovalo zemské gubernium.

Cechovní štít

Spojených řemesel měl oválný tvar. Nápis na štítu zněl takto: DIE ERBAREN HANDWERKER IN STADT PERNINK 1682, Celý štít se rozpadal na čtyři příčná pole, herní dvě pole byla poněkud menší. PRVNÍ POLE (nejvýše) bylo rozděleno na dvě poloviny, vlevo byly nůžky, vpravo bota. DRUHÉ POLE mělo tři oddíly a obsahovalo zleva volskou hlavu s rohy, preclík na trojzubci, palici s bečkou a kružítkem. TŘETÍ POLE mělo též tři oddíly: v prvním byla podkova s nářadím na odstraňování rohoviny a kleště s třemi podkováky, v druhém byly tři tkalcovské člunky, v třetím oddíle vlevo byl hoblík, vpravo dva zkřížené klíče visící zámkem, Ve ČTVRTÉM POLI byla krokvice kružítkem a pilou a pod nimi vocováha. Toto všechno byly znaky krejčích, ševců, řemínků, pekařů, bednářů, kovářů, tkalců, truhlářů, zámečníků a tesařů, polí bylo celkem deset.

Když řezníci si zřídili svůj vlastní cech, měli i svou pečeť: byla velká 99 mm v průměru s nápisem vlevo BERGSTÄDTEL vpravo BERINGER, pod tím vším uprostřed byl letopočet 1791. Štít téhož cechu, jakmile se osamostatnili, představoval dole ohlížejícího se beránka s korouhví ve zdvižené nožičce na způsob velikonočních beránků, nad tím dvě zkřížené řeznické žiročiny a ještě výše pak volská hlava s rohy. Pod baránkem nacházela ozdoba lista.

Ochranný oddíl

Spojené cechy měly též utvořenou skupinu ze svých členů, kteří představovali jakousi „ozbrojenou ochranu“ (Handwerksschutz). Jejím „setníkem“ byl Franz FLADERER (v r. 1801) a velel Johannu SCHNEPOVI, Josefu EISENKOLBOVI, Karlu BAUEROVI, Johannovi HAASOVI, Josefu EBERHARTOVI a Václavu SCHMIDTOVI. Také pekařský cech v Blatné měl svou ochrannou skupinu, jsou zachovány záznamy o tom, že se zúčastňovali střelby do terčů; k tomuto účelu si opatřili vlastní cechovní ručnici.

**

V povinnostech spojených cechů bylo opatrovat svůj štít a praporec, (ten byl obvykle chován v kostele), cechovní knihu, všeobecný řád z r. 1683, truhlici a cechovní konvici, z té bylo mladým mistrům po jejich přijetí připíjeno na uvítanou, Konvice pocházela od karlovarského mistra cinaře Johanna Ernsta HOFMANNA. Na jejím držadle bylo zřetelně vyryto písmeno „E“. Tyto předměty byly uchovány až do počátku 2. světové války, tehdy byly k dispozici i různé spisy řeznického cechu, jeho pečetí i truhlice, (vše pak zmizelo neznámo kam pozn. Kron.)

Truhlici

Spojených cechů zhotovil truhlář Eliáš GEYER z čp. 123. Pro cechy byl tohle důležitý kus nábytku; veškerá jednání cechů se vykonávala u otevřené truhlice: přijímání učedníků i jejich vyhlašování za tovaryše, přijímání mladých mistrů a všechny další úkony. V truhlici se rovněž uschovávaly peníze, které tam byly ukládány při kvartálních výběrech. Mnohá částka z těchto cechovních peněz byla použita na cechovní pijatyku. Do truhlice byly rovněž ukládány spisy a učednické dokumenty. V pozdějších letech si cechy obstaraly kovovou schránku na peníze, jež existovala ještě v 30. letech tohoto století, (zmiňuje se o ní dr. J. Endt).

Usně

Získávali obuvníci mimo obec, Martin HACKENSCHMIDT chodil podle výpovědi jeho manželky v r. 1685 do Nové Role, aby si odtamtud donesl kůži. V r. 1806 obchodovali perninští ševci (a také dlužili) u Josefa BEERA z Hroznětína, v té době prováděl obchody s kůží i Franz HOFMANN z Rybné a manželé Perninští ševci u něho kryli

svou potřebu. V r. 1834 šel Ferdinand PURKART pro kůži do Nejdku, na zpáteční cestě se dostal do děsivé sněhové bouře a poblíž Koňského mlýna zmrzl.

O prodeji tabáku

Je zmínka nejdříve v r. 1784. Tehdá se jednalo o tom, aby soudnímu písaři Václavu JUNKEROVI byl zajištěn příjem ze soudního písařství, z něhož by se mohl uživit, protože obec mu nepřidělila žádný plat. Junker žádal vrchnostenský úřad, aby mu přidělil prodej tabáku, (ten byl totiž svěřován doposud obecnímu čtvrtníkovi). Rychtář a rada města se rozhodli přidělit prodej Junkerovi, (aby ho nemuseli platit jako písaře). Také vdova po něm měla potom trafiku a to v čp. 102. V r. 1834 byl písemně dotazován celní dozorce na odpočinku ELLÁS STEBENHÜHNER, chce-li převzít tabákovou trafiku, musel by přitom zaplatit taxu za licenci ve výši 2 floriny 30 krejcarů za kolek 15 krejcarů. Stojí za zmínku, že v roce 1837 byly v Perninku dvě trafiky, (po 150 letech, v r. 1987, žádná a to rozhodně nikoli proto, že by to byl výsledek boje proti toxikomanii pozn. Kron.)

V Perninku nebyly k dostání ani jakékoliv kolkované listiny či známky, tohle vše, včetně oblíbených korespondenčních lístků, se nakupovalo v Blatné, kolky větší ceny pak až v Nejdku.

Medikamenty bylo možno získat od r. 1806 v Nejdku nebo Jáchymově. Přesto však pernický ranhojič měl vždycky nějaké v zásobě, protože Josef GRÜNES dostával za jejich dopravu zaplaceno. Totéž bylo známo o blatenském „chirurgovi“ Františku HENRICIM, (zmínka z r. 1792 a 1793).

Kromě obchodníků

Kteří si vydělávali na svůj chléb v Perninku, byli i takoví, kteří chodili až daleko do vnitrozemí jako podomní obchodníci, (lidově se jim říkalo „hauzimici“, norechtiho slova laualeres pozu, kino). Obchodovali krajkami, výšivkami, prýmkovinou a smolkou, jiní nabízeli též plechové lžíce, které získali v Blatné, kde dříve se provozovala výroba lžic a cedníků. Kromě podomního obchodu se pochopitelně zúčastňovali i velkých trhů, jako třeba v Plzni. Velcí obchodníci krajkami však navštěvovali trhy až ve Vídni, Linci a Štýrském Hradci a v 19. století se dostali se svým zbožím až do Maďarska a Tyrol.

Cvičitelé zpěvného ptactva

Těch bylo rovněž nemálo. Oblast horního Krušnohoří touto „profesí“ byla proslulá. Cvičení spočívalo v tom, že tak dlouho hvízdali různým ptákům, (hejlům, špačkům a dalším), nějakou melodii, až se jí tihle zpěváčci naučili. Pak se cvičitelé

Pokoušeli ptáky prodávat a tím se dostali daleko od domova, obzvláště do Prahy. Zpěvaví ptáci byli totiž velmi oblíbení především v úřednických rodinách. Perninský rodák Franz SCHUTZ tyto ptáky skupoval i z jiných míst, protože výcvik ptactva se rychle rozšířil i do jiných oblastí Krušnohoří. Když ptáky prodal, zaplatil poté cvičiteli smluvenou částku. Ještě v poslední čtvrtině 19. století bylo mnoho těch, kdo se věnovali výcviku zpěvných ptáků, velké bídě, neboť docházelo ke ztrátě možností obživy.

Hudba byla též velmi oblíbená, vyplývalo to už z faktu, že byla kladena velká váha na to, aby se děti ve škole učily hudbě. V mnoha rodinách se provozovalo muzicírování. V r. 1804 opatřil Johann SCHNEPP svému malému bratru hudební nástroje, Georg SCHNEPP z čp. 46 zanechal po sobě troje housle. Jiný milovník hudby uvalil na sebe dluh za nákup flétny (4 zlaté), další dluh je zaznamenán za koupi houslových strun (1 dukát). Johann STRÖER z čp. 133, když putoval do Prahy, dostal za úkol koupit EIGLEROVI křídlovku.

Perninčané chodili i do ciziny, aby se tam prosadili prostřednictvím hudby: Ignaz PURKART a jeho syn Jan z čp. 49 obdrželi v r. 1749 souhlas od rychtáře a rady města, aby mohli v cizině provozovat hudbu. Dostali se až do Galicie a na Bukovinu. K nim se připojili další: v r. 1818 chtěl nastoupit cestu jako hudebník pekař Eduard HOPMANN se svým synem Kletusem. Toho však potkalo neštěstí: zlomil si totiž při zápasení ruku. Muzikanti byli rovněž v rodině MÖCKLOVÉ, Franz a jeho bratr Ludwig se zdržovali v letech 1837/39 v Hamburku. Mnozí se soustřeďovali do hudebních společenstev, jejich vedoucí pak byl nazýván hudebním ředitelem, jako třeba Franz HOFMANN z čp. 71, nebo Kletus HOFMANN z čp. 111, Adalbert BAUER z čp. 23. Chodili hrát až do Bavorska, Švýcarska, Pruska i Ruska.

V XIX. STOLETÍ

Situace vypadala neutěšeně, nebyl dostatek obživy pro místní občany, skončilo hornictví a jiné možnosti nebyly. Když v r. 1805 se krajský úřad dotazoval rady města, zda by bylo možno místu pomoci zavedením nového průmyslu, obecní radní byli toho názoru, že je to nemožné. Průběh XIX. Století však prokázal jejich krátkozrakost: i když horníci se většinou vystěhovali (do Štýrska) i s rodinami, za ně jakoby na zavolanou přišli do Perninku jiní, např. kartounkáři. Začalo se provozovat truhlářství i průmyslově, později byla’zavedena dokonce strojní výroba tylu a mušelínu, nakonec se rozšířilo i ruční vyšívání. Toto vše zachránilo místní obyvatele a dopomohlo k obživě.

Předchozí stránka uzavřela druhou vsuvku z historie horního města Perninku, jež opět poněkud doplnila a obohatila (doufejme) dosavadní vědomosti minulosti a jejich zvláštnostech pro vývoj života v obci, takže se vraťme opět do současnosti:

Str. 218

Mistr pekařský (bílého pečiva pozn. Kron.) Johann PFOB z čp. 31 měl obchod s chlebem, který odebíral od mlynářky Magdalony HAMMERSCHMIDTOVÉ z Bystřice. Wenzel KORB ze Pstruží je též často uváděn v souvislosti s dodávkami chleba. Z Blatné se dovážel chléb do Perninku a nejen to: Marie Anna WOLFOVÁ nosila dokonce Páteru Silveriu RICHTEROVI do Perninku i čerstvé křupavé housky.

OBCHOD

Protože obyvatelé kupovali potraviny buď od jednotlivých sedláků, nebo je dováželi rovnou od mlynářů, nemohl se obchod ve starších dobách nikterak vyvíjet. Navíc pak obec byla malá, počet obyvatel nízký, a tak se nevyplatilo zřídit v místě obchod s čímkoliv, ale s potravinami či s předměty denní potřeby (oblečení, prádlo atd.). Jediný obchod, dá-li se to tak nazvat, byl s plátnem: v r. 1654 podle daňové role byl obchodníkem s plátnem Martin BREUER, což znamená, že obyvatelé si sami šili potřebné prádlo a obleky.

Povětšině se tedy obchodovalo podomně, t. j. obchodníci chodili od domu k domu a nabízeli své zboží, objížděli takto rovněž na týdenních trzích. Tento způsob obchodu všem vyhovoval, v pozdějších dobách však podnikaví představitelé obce viděli v podomním obchodování příležitost k zvýšení příjmů pro obec: v r. 1752 rychtář Franz Anton PUTTENDÖRFER zavedl pro obchodníky s plátnem poplatek za takový druh obchodu ve výši 3 krejcarů za den. Toto opatření bylo ze strany obyvatel rychtářovi velmi vytýkáno, že prý tím vyhnal z Perninku pláteníky; ti se totiž obci počali vyhýbat, a tak obyvatelé museli kupovat u kramářů na trzích, kde platili za loket plátna o 2 krejcary více.

Pláteníci odjinud, jak je zachyceno v listinách, byli např.: výrobce a obchodník s plátnem z Města Literbachů (dnes neexistuje, jde o bývalou obec Čistá, která byla zrušena a připojena k obci Kynžvart poblíž obce Krasno pozn. Kron.), tento pláteník navštívil Pernink v r. 1776 pod jménem MATES-PLÁTENÍK. Dalším obchodníkem byl v r. 1799 z Nových Hradů a říkalo se mu HANNES-PLATENIK. Jiný MATES (TEMMEL) byl v r. 1794 z Ruprechtova a tentýž rok pak obchodoval zde i MERTLE-PLATENÍK z Odeře.

Obchodníci,

Kteří působili v Perninku (neznámo s čím obchodovali, pravděpodobně s drobným zbožím), jsou zaznamenáni v různých listinách: Daniel KRAUS (1664), Georg REINWARTH z čp. 129 (1700 a později), Gabriel SIMON (1743), Johann Michael MÖCKL (1748), Jakob FUCHS (1748), Kilian HEMMLER (1749).

Str. 219

ZBOŽÍ

Přicházelo do Perninku i z jiných míst, než jak jsme dosud uvedli. Například v roce 1714 podal hroznětínský žid BENDE LEWI žalobu proti 14 perninským občanům, kteří mu dlužili peníze za dříve odebrané zboží. V roce 1731 bylo dalších 18 pernínských občanů dlužných celkem 71 florinů, 20 krejcarů a 2 prníky.

Rovněž z Blatné sem přicházelo zboží: Johann Matthäus THIEL si stěžoval v letech 1742-1744 na nedostatečné platby z Perninku. Perninčané nakupovali v Blatné už v 16. století, protože sem zboží přicházelo rovnou ze Saska, což mělo výhodu především ve výběru různých potřeb.

Z HROZNĚTÍNSKÝCH kupců je třeba zmínit žida z roku 1767 (jméno není uvedeno), dále židovku FAUSTLINU (1774), žida JOACHIMA (1766), žida POLKA (1774), a žida LOBLA MUSESE (1774). S čím přesně židé obchodovali, není zaznamenáno, ale podle ústního podání jedna z těchto rodin výměna peří za drobné potřeby (ústní podání). Podle místních obyčejů z 19. století se oděvy a prádlo nakupovaly především v židovském ghettu, což naznačuje, že již dříve šlo především o podobné zboží, nikoli o potraviny.

Ve druhé polovině 18. století došlo k usídlení skutečných obchodníků, jak byli známí i v pozdějších dobách. Například Wenzel JUNKER, který měl obchod v čp. 199, zřídil krám v domě čp. 102, jenž mu také patřil. Byl bohatým podílníkem na cinovém dole sv. Václava a získával zboží od Karla Heinricha DÖRFELA z Johanngeorgenstadtu (cukr, koření, tabák). Junker jezdil kvůli svým obchodům až do Prahy.

Kromě něj obchodoval také Franz Anton RENNER z čp. 8, později v čp. 6, který dům postavil znovu po požáru v roce 1788. V roce 1785 oba kramáři, Junker a Renner, dostali od obce povolení pro své krámy. V té době začal obchodovat také Jakub HOPMANN z čp. 105, který měl na prodej zboží jak osadní, tak i místního původu. I on se ucházel o povolení k obchodování, které se mu podařilo získat teprve s pomocí ostrovského vrchního úřadu. Místní správa obce se domnívala, že v Perninku mohou v daném čase (1787) obchodovat maximálně dva obchodníci, ale Hopmann trval na své žádosti, protože se nemínil živit ničím jiným.

Str. 220

O POVOLENÍ K OBCHODOVÁNÍ

V roce 1794 se pokoušel o povolení k obchodování také Franz PFOB z čp. 182. Zboží odebíral od Augusta Friedricha GEHLERTA z Johanngeorgenstadtu. Podobně Ignaz RENNER z čp. 196 se ucházel o povolení k obchodování. Jeho žádost byla předána k posouzení Franzu Kariu PFOBOVI a Antonu SCHUTZOVI, kteří nevznesli žádné námitky. Renner směl ve svém domě prodávat koloniální zboží (cizí koření), střižní a krátké zboží. Antonín Schütz, zmiňovaný v této souvislosti, byl legitimní obchodník z čp. 26, kde byl obchod ještě do roku 1980, nyní tam je provozovna OSP.

Schütz odebíral zboží od kraslického purkmistra Davida STARKA. Johann SCHÜTZ z čp. 38 obchodoval s jehlami a špendlíky, které získával od karlovarského mistra jehlaře Josefa PITTROFFA, a dále prodával nože, které odebíral od karlovarského nožíře Josefa PÖTZLA.

V roce 1822 jsou známi obchodníci Anton SCHÜTZ (prodával kávu, cukr a jiné zboží) a Johann HIRSMANN (obchodoval s moukou, krupicí a podobným zbožím). Ignaz REINELT z čp. 18 získával své zboží od Augusta Friedricha GEHLERTA z Johanngeorgenstadtu (v roce 1842).

PÁLENKA

V Perninku se také vyráběla a prodávala pálenka. Mnozí občané měli potřebné vybavení k pálení lihovin. V listinách se uvádí, že v roce 1751 byla pálenka odebírána od nejdeckých židů. V roce 1769 nařídilo panstvo, že pálenka se smí nakupovat pouze u hroznětínských židů, nikoliv u židů dalovických.

VE VYŠŠÍCH SLUŽBÁCH

Každá obec se čas od času ráda pochlubí svými rodáky, kteří dosáhli něčeho významného, a Pernink není výjimkou. První zmínka je o rodáku jménem JOHANN STRÖER nebo STRIER nebo STRÜER. Dne 28. září 1618 byl jako student svědkem při křtu Anny, dcery Wolfa HUTSCHENRETTERA, což zdůrazňuje jeho postavení jako studenta, což v té době bylo velmi významné. Byl pokřtěn jako syn Bartoloměje a Justiny STRÖEROVÝCH dne 22. června 1600. Měli tehdy dům čp. 118. Po smrti otce vdova prodala dům Michaelu PFOBOVI, manželu Marie STRÖEROVÉ, která byla sestrou Johanna. Ten byl tehdá farářem ve Wolmirslebu / Wolmirsleben (jihozápadně od Magdeburgu). Švagr Michael Pfob

Str. 221

Zaplatil Johannu Ströerovi za dům částku 12 florinů 30 krejcarů, stejnou sumu pak dostal i bratr Christoph, (bylo to v r. 1650), Třetí bratr (asi nezletilý) se jmenoval Gabriel,

Kde Johann Ströer studoval, není známo, lze to však vyvodit podle jiných zápisů: v Blatné tamní Adam FLEISCHER odešel do školy v Jáchymově, Oswald WEBER v r. 1573 do latinské školy v Horním Slavkově (r. 1573) a stejně tak i jeho bratr Thoms, který šel do školy v Jeně. V některé z nich tedy studoval i Johann Ströer,

JOHANN Alois RENNER,

Syn Franze RENNERA z čp. 112 a jeho druhé nevlastní matky, Anny Rosiny, rozené STEINACKEROVÁ z Blatné, byl jednou z nejvýznamnějších osobností, která se z Perninku vyšplhala vysoko nahoru, Narodil se 21. června 1784. O svém osudu napsal ve svých Pamětích; navštěvoval školu v Perninku, gymnasium studoval v Chebu, zkoušky na filosofii udělal soukromně, (živil se totiž jako příručí u jednoho obchodníka v Praze). Poté odešel domů, kde vykonával těžkou práci, aby si vydělal na taxy za maturitní zkoušky, od r. 1803 studoval teologii a r. 1807 byl vysvěcen na kněze. Odešel pak do Jáchymova, r. 1808 přijal místo kaplana u faráře George Josefa KREISLA v Perninku. V účetnictví fary je zaneseno, že kamenné záležitosti obstarával Christoph HUTH, Za 7 měsíců a 12 dní roku 1808, co byl v Perninku, dostal RENNER celkem 37 florinů 30 krejcarů, k tomu pak r. 1813 ještě dodatek ve výši 2 floriny a 33 krejcarů. V roce 1810 mu byl zajištěn příjem 60 florinů ročně. Když byla zřízena pobočka fary v Abertamech, ucházel se Renner o ni a také ji dostal. Přesíd- lil tam dne 19.XI. 1812. O vizitách si pražský biskup povšiml, že krušnohorské pod- nebí Rennerovi nesvědčí a proto mu naznačil, že se může okamžitě na něho obrátit, Jen co bude nějaká fara volná. To se pak stalo na základě úmrtí faráře v Krásnu, (poblíž Slavkova pozn. Kron.) Augustina CZIRCHA, Renner získal tuto faru hornické oblasti r. 1820, (Krásno těžilo cín už v r. 1550 a mělo svůj cejch, podobný slavkovskému se značkou „p“ pozn. Kron.) Odešel tam i se svou matkou, dosud sídlící v Perninku. R. 1828 se stal vikářem, r. 1830 děkanem, Byl jedním z farářů jeho vikariátu hrubě napaden za svou činnost a tak se rozhodl podstoupit příslušná rigorosa z teologie, aby se mohl přihlásit ke kanonikátu, Když 12. července 1831 ztratil svou matku, cítil se po její smrti zcela osamocen a tak tedy podstoupil druhé rigorosum, o třetí neděli po velikonočních r. 1832 měl zkušební kázání v Praze a byl poté jmenován kanovníkem. Pro obec Krásno (Schönfeld) to bylo příležitost, aby mohli Rennerovi prokázat poctu: v dopise z 3. července 1832 jej jmenovali čestným občanem, Dne 15. července 1832 byl Renner instalován v Praze jako

Kanovník chrámu sv. Víta. V této funkci setrval téměř 22 let, dne 13. března 1852

Str. 222

zemřel. Jako uživatele své značné pozůstalosti určil chudé, talentované mladíky z Perninku a to tím, že pro ně zřídil stipendium pro studium na vyšších školách, samozřejmě, že přednost měli jeho příbuzní. Dne 15. srpna 1891 byl Rennerovi odhalen pomník před školou, zřízený všemi dosavadními stipendisty. Důstojně převzala do péče obec. Na podstavci byl tento nápis:

p.Joh. Al. Rennerovi, Dr. Theol. Kustodu domu sv. Víta v Praze, naroz. V Perninku 21. VI. 1784, zemřel v Praze 13. III. 1854 dobrodinci své domoviny, příteli mládeže, ušlechtilému knězi věnovali tento pomník k poctě jeho vděční stipendisté (1850-1891), zřízený v r. 1891.

Na domě čp. 112, kde se narodil, byla instalována deska s nápisem: Zde se narodil 21. června 1784 P. Dr. Joh. Al. Renner, Založil v obci knihovnu a věnoval jí značné prostředky k jejímu rozšiřování.

Jako další OSOBNOST

Je třeba jmenovat Josefa Karla TEUFFELA. Narodil se v Perninku 20. 2. 1709. Jeho otec, Hieronymus TEUFFEL, byl učitelem. Jeho děd, Mattheus TEUFFEL byl kanovníkem v Ostrově. Janch Teuffel vstoupil do řádu piaristů a přijal tam jméno OCTAVIANUS. Byl činný na různých piaristických gymnasiích, především v Litomyšli a v Praze. Zde setrval až do své smrti 24. XI. 1784.

V různých listinách se objevují zmínky o řadě školmistrů (jak se tehdy nazývali učitelé, kteří současně zastávali i funkci jakéhosi řídícího školy pozn. Kron.), dále o různých úřednících, kteří vynikli v jiných městech mimo Pernink, o několika lékařích, (Johann MÜLLER, Gottlieb HAVER, Franz REINELT, Franz PURKART), a také o dvou důstojnících, (Franz PURKART z čp. 10 ten předchozí lékař byl z čp. 188a Johann REINWARTH).

OBĚH PENĚZ

Stojí za to zmínit se i o mzdách a cenách různého zboží především z doby XVI. Století, kdy docházelo k zakládání hornických měst a obcí. Podle Georga AGRICOLY, jáchymovského lékaře, mzda za šichty znamenala týdenní mzdu za pět směn po osmi, respektive sedmi hodinách, (osmá hodina byla počítána jako doba pro vyfárání a slanění horníků, což bylo často provozováno pouhým lezením po žebřících). Soboty a neděle byly pro horníky volným dnem: soboty byly vyhrazeny pro nákup jídla a další potřeby k životu, neděle byly zasvěceny bohoslužbám a skutečnému odpočinku.

Str. 223

Mzdy

Byly různého druh: úkolová za výkon podle množství vydolovaných láter nebo centnýřů rudniny, akordová (ta byla určena pro rumpálníky, kteří byli placeni podle toho, kolik vozíků vytáhli nahoru), denní (byla používána při prostojích, vzniklých překážkami v práci, závaly, zatopením atd.)

V Perninku (a samozřejmě v celé oblasti, podléhající šlikům) platilo se v XVI. Století peněžními jednotkami, zvanými

Zlatý českého ražení.

Každý zlatý měl 24 bílých grošů, každý groš pak 7 bílých penězů, nebo také 2 a půl krejcaru, což platilo obzvlášť během Třicetileté války (a obzvlášť od r. 1636, kdy přišel do oběhu tzv. rýnský zlatý, který měl 60 krejcarů).

Počítalo se rovněž podle říšských tolarů jeden tolar měl cenu 1 a půl zlatého, (neboli flerimu). Po státním bankrotu v r. 1811 (viz „Česká měna str. 89), přišly zlatky vídeňské měny: 2 a půl této zlatky platilo jako 1 zlatý konvenční mince. R. 1858 byla uvedena rakouská hodnota, která počítala zlatku rovnající se 100 krejcarům a 1 zlatka 5 krejcarů se rovnala konvenční zlatce.

Po tomto výkladu o hodnotě měny v různých obdobích se věnujme opět hornickým mzdám: v r. 1478 dostal horník ve Schneebergu (Sasko) za týdenní práci mzdu půl rýnského zlatého (čili 10 a půl groše). V Geyeru (Sasko) v r. 1492 dostal za tutéž práci jen 9 grošů, (zřejmě saského ražení). V Annabergu (Sasko) v r. 1499 pak dostal tři tzv. „Andělské groše“ (saský výraz), což mělo hodnotu devíti normálních grošů. Georgius AGRICOLA uvádí výše mezd v různých českých městech, především pak z dolů ve Slavkově a Jáchymově: v r. 1509 dostal horník za týdenní mzdu 18 malých grošů, (což odpovídalo devíti bílým grošům českého ražení), v r. 1519 dostával už 10 bílých grošů (za pět sedmihodinových šicht), v r. 1520 dokonce 12 bílých grošů, (avšak za pět osmihodinových šicht), v r. 1531 pak 15 bílých grošů, (PRO ZAJÍMAVOST):

Němečtí autoři, kteří zpracovávali stát o hornických mzdách pro úvod k dílu J. Agricoly, počítali oněch 12 bílých grošů jako hodnotu 40 ti marek z r. 1930, kdy marka měla přibližnou hodnotu 3 Kč, takže lze vyvodit hodnotu jednoho bílého groše jako našich 10 korun z roku 1930 pozn. Kron.)

Str. 224

V ROCE 1548

Byly ve Slavkově a Horním Krušnohoří na dolech tyto rozličné mzdy:

V Chemnici (podle J. Agricoly) v r. 1544 se platilo za jednotlivé druhy potravin,

(v měně saské neboli míšeňské: 1 zlatý = 21 grošů, 1 groš = 12 pfenigů):

V českých zemích

Byly v té době podmínky k životu podobné, pouze měna byla českého ražení, kdežto ceny byly zhruba tytéž jako v Sasku. Pro přepočet míšenské měny na českou slouží poměr: 1 saský groš = 1,1429 českého, 1 český groš = 0,875 saského, 1 saský přenik = 2/3 českého přeniku.

Po válce Šmalkaldské (1547) podražilo především obilí a maso jatečného dobytka, zatímco drůbež a ostatní domácí zvířectvo zůstalo laciné:

Str. 225

V 16. století

Potřeboval mnohý horník peníze pro své podnikání, aby mohl získat rudu a z ní pak samozřejmě cín. Proto si často půjčovali a za půjčené částky dávali jako zástavu svůj dům nebo pozemek. Po provedené tavbě (v daných lhůtách viz stať o hornictví na str. 162 pozn. Kron.) pak zástavu zpět vyplatil. Pokud však jeho dílo nebylo výnosné, nemohl zaplatit dluh a tak došlo často k vyrovnání mezi ním a věřitelem prostřednictvím nové smlouvy, která vázala vyrovnání dluhu na předání cínu věřiteli, který mohl dokonce sáhnout i na samu zástavu, pokud výtěžek tavby nebyl postačující. Protože většina horníků pocházela ze Saska, obraceli se pro získání půjček přímo tam: lze jmenovat především mincmistra Sebastiana FUNKA ze Schneebergu, který ochotně půjčoval peníze s vědomím, že na tom značně vydělá. Také Michael WAGNER z téhož města půjčoval peníze, z Jáchymova přicházely potřebné částky od Hanse EICHHORNA, Kiliana JAKOBA a Andrease FROTZE. Rovněž Tobin HARNTSCH z Wiesentalu měl své dlužníky ve Perninku. Na výtěžky z taveb též půjčovali blatenští Peter ANGER, Moses KRAUS a Nickel PALAUF. Již v r. 1544 se objevuje Enders FICKER z Hroznětina se svými požadavky na dlužníky, kromě něho jsou jako věřitelé zaznamenáni ještě Peter KESSLER (též Kissler), hamernický mistr Georg KLEINHEMPEL a židovka MICHEL. Ostrovští hejtmani Hieronymus MAUER, Hans STOLZ a v XVII. Století pak Nikodem MOISES rovněž půjčovali peníze, kromě nich i občan

Georg GÜL. Z Nejdku je třeba jmenovat Hanse PITTERLINGA.

ÚSPORY

V dnešním slova smyslu tehdy neexistovaly. Leckdo sice měl nějaké peníze v hotovosti, avšak nikdy ne plynule. Různé částky byly spláceny v určitých lhůtách, např. o Vánocích se dávaly obvykle 3 floriny jako splátka. Pokud někdo potřeboval peníze v hotovosti, pak dal částku, zajištěnou „pristengeld“ k dispozici církvi nebo tomu, kdo měl hotové peníze. Takto čas od času převzal pastor Sebastian SCHWARZENBACH tyto záruční sumy proti hotovým částkám: v r. 1569 to bylo 27 florinů za 11 florinů a 16 bílých grošů. Jedna macocha prodala svůj podíl na domě v částce 15 florinů a 15 bílých grošů za 6 florinů v hotovosti. R. 1611 prodal Andreas KRAUS zástavních 32 florinů církvi za 10 florinů v hotovosti. Dlužníci pak museli platit své částky ve lhůtách novým věřitelům.

Půjčené peníze

Bylo nutno úrokovat. R. 1553 byly stanoveny úroky za 53 floriny, 19 bílých grošů a 5 bílých pfenigů na dva roky ve výši 6 florinů. Blatenská rada zaplatila Romanu

Str. 226

Schmidtovi za 400 florinů půjčených na 10 let celkem 485 florinů, 2 a půl bílých grošů, což dělalo v průměru kolem 12,15 % úroků. Občas se i stalo, že dlužník přenechal věřiteli místo úroků louku k užívání, aby si tam mohl sklidit seno.

Další z občanů,

Kteří půjčovali peníze na úrok, byli: v XVII. Století Andreas WEIGELT z Rybné, a v samotném Perninku v té době jako movití občané přicházeli v úvahu obchodník plátnem Martin BRÄUER a tavič Mattes SIEGL. Peníze si půjčovali nejen jednotliví občané: i sama obec Pernink si vypůjčila potřebný obnos, aby mohla zaplatit výlohy za udělená privilegia (totiž ta ze XVII. Století, viz stať o privilegiích v této kronice na str. 105).

Rovněž v 18. století

Byli vyhledávání lidé, kteří měli peníze v hotovosti, aby mohli půjčovat a to proti záruce za placení úroků. Občané se často obraceli také na církevní pokladnu (perninskou, děpoltovskou, abertamskou, blatenskou, řídčeji pak i na hroznětínskou a ostrovskou). Po sřámení účetní pokladny chudých (viz detail kapitálu na str. 111 této kroniky), daly se půjčovat peníze i samy, stejně tak to bylo možné i od obecního pivovaru.

V Jáchymově přicházela v úvahu k půjčování i stará a nová tzv. třetinová pokladna, dále i hornická pokladna, sirotčí a městská penzijní pokladna. V Blatné půjčovala na úrok hornická pokladna, dále pak horní obilná a sirotčí pokladna. V Ostrově se dalo půjčovat u sirotčí pokladny. Zřídkakdy se dal získat úvěr v Nejdku, je o tom pouze jedna zmínka, a to v souvislosti s hospodářským úřadem.

Kromě pokladen

Se naskytli i soukromníci, kteří mohli půjčovat peníze. V Perninku byl v r. 1754 často uváděn jako půjčovatel peněz pekař a obchodník krajkami Anton HOFMANN. Rovněž faráři půjčovali občanům peníze, jako třeba Jan SCHUSTER a Anton ENGELMANN. V Abertamech byl častým pomocníkem v nouzi šichtmistr Franz WEISS a Andreas ZENKER. V Rybné půjčoval peníze krejčovský mistr Johann WEISS, v Blatné to byli Karel DITTRICH, Josef KORB, majitelé kartounkářské dílny Ignaz MORBACHER a Franz Anton SELIG. V Pstruží půjčoval mistr mlynář Wenzel KORB a též i druhý mistr Michael SCHREITER, po něm pak i jeho nástupce Josef SCHREITER.

Často též byla navštěvována i ostrovská soukromnice Tereza WAGNEROVÁ, rozená REINELT. Na počátku XIX. Století se vyskytly v Horním Krušnohoří i jiné osoby schopné půjček, tak třeba v Blatné to byla Marie Anna FISCHEROVÁ, rozená MIESSL, a Josef FISCHER. V Perninku půjčovali peníze obchodníci krajkami, především to byli Franz

Str. 227

a Marie Anna HORDACHOVI, Franz HUTH, Anton a Franziska LAUBEROVI, Marie Anna POPPENBERGEROVÁ, něco později i Anton EIGLER z čp. 5, (tento věřitel téměř nikdy nepožadoval v dlužních úpisech, aby mu dlužníci museli dodávat vyrobené krajky, což jiní handlíři krajkami požadovali zcela nekompromisně). Také v Jáchymově soukromníci půjčovali peníze, jako třeba barvíř Johann PÜCHNER a další.

O PIVOVARNICTVÍ

Už v r. 1547 bylo vaření piva a jeho výčep dáno právem každému obyvateli Perninku, stejně pak i r. 1549 bylo toto právo potvrzeno privilegiemi: tehdy hrabě Jáchym ŠLIK povolil perninským svobodně zřídit jatky, vařit pivo a šenkovat, jakož i zřídit lázně – to se stalo ve středu po sv. Michalu L.P. 1549. První z domů, jemuž byl přiznán charakter pivovaru, byl v majetku Michela KLENGERA "se vším právem várečným a šenkovým, jak je v Perningeru běžné" (tak zněla poznámka v pozemkové knize postavený mostu). Čili už zřejmě šlo o budoucí pivovar.

Také v obecním řádu

z r. 1562 je uváděn pivovar a současně i jisté předpisy pro vaření piva: z deseti měřic sladu (1 měřice = 1 korec = 93 litry) smělo být vyrobeno nejvýše osm sudů piva (každý po 300 litrech, čili po pěti vědrech, 1 vědro = 60 mázů, 1 máz = 1 litr). Pokud slad nestačil na várku osmi sudů, smělo jich být uvařeno jen sedm. Za každou várku dostávala obec 1 říšský tolar, stejně tolik dostávalo i ostrovské panstvo, které dávalo zdarma dříví na vaření piva.

Saský vévoda

Julius Jindřich ve svých privilegiích z r. 1645 rovněž nezapomíná ani na pivovar, protože v bodě 5 stojí: "Za páté schvalujeme a přiznáváme, aby nynější i budoucí obyvatelé kromě veškerých čestných podnikání mohli vykonávat a užívat též vaření a šenkování piva, vyrábět slad, péci chléb a porážet dobytek podle své nejlepší vůle a potřeby tak, jako jsou zvýhodněna i jiná horní města a trhy, ovšemže s výhradou odvádění poplatků za jednotlivé várky."

Mnohé domy,

jak se dozvídáme z listin, vlastnily své varné kotle, které pak byly prodávány i spolu s domy. Udělal to tak v r. 1666 Simon EBERHART, který sám zakoupil r. 1642

Str. 228

tyto varné nádoby od své matky. Učinil tak i Hans Friedrich ILLING, když r. 1674 prodal dům, který zakoupil rok předtím i s varnými kotly, Julius RENNER převzal varné kotle spolu s domem od svého otce (op.96). Také Franz Anton PUTTENDORF koupil spolu s domem čp.7 v r. 1735 i varné kotle, Andreas WEIGELT z Rybné přenechal v r. 1636 kupci svého domu i nádobu, kterou měl umístěnou v pivovaru,

PRVNÍ ZMÍNKA o pivovaru

je v pozemkové knize až v r. 1613. Tehdy bylo Friedrichu KOLBOVI z Rybné povoleno, aby jednou v roce vařil pivo v perninském pivovaru a aby je pak mohl šenkovat ve svém domě v Rybné. Kdyby potřeboval víc piva, než kolik mu vydala jeho várka, směl si je odkoupit pouze od perninské obce. Kde stála budova pivovaru, je zmínka až z r. 1665: tehdy se uvádí, že dům čp. 76, jehož majitelem byl Blasius ULLMANY, stojí u pivovaru (čili za ním pozn. kron.). Totéž tvrdí matrika z r. 1702, že onen dům čp. 75 stojí u pivovaru poblíž lávky. Také v katastru josefinském se uvádí, že pivovar stojí naproti pastoušce (nyní čp. 80 pozn. kron.). Budova pivovaru je dnes již stržena, stalo se tak r. 1880, na jejím místě byla zřízena okrasná zahrada (dnes je tam park).

O ZAŘÍZENÍ

se mnohé zachovalo v listinách. Je tam i zmínka, že purkmistr, rychtář a rada města Jáchymova prodali r. 1638 perninským varnou nádobu na pivo. V XIX. století byla opět koupena nová varná nádoba, tentokrát od mědikovce VALENTY z Kraslic.

Za každou várku

občané odváděli obci v r. 1669 celkem 4 floriny 30 krejcarů, za poloviční várku pak 2 floriny 15 krejcarů. Tyto poplatky vyplývají z příjmů obce za várky piva od 16. X. 1668 do 12. III. 1669, které činily za 34 celé a 1 poloviční várku celkem 155 florinů 15 krejcarů. Tato suma tvoří velkou položku v příjmech obce (celkové příjmy obce byly v té době 190 florinů 27 krejcarů, čili přes 80% příjmů obce bylo z várek piva pozn. kron.). Ode dne sv. Jiřího (tehdy to bylo 9. května pozn. kron.) roku 1664 do téhož dne r. 1665 bylo vykázáno 21 várek, k čemuž bylo spotřebováno 18 pražských měřic sladu. Roku 1696 se vyrobilo 10 várek, ale r. 1713 už jen tři a půl, r. 1714 pak 4 a půl, r. 1715 opět už 7, r. 1716 jich bylo 6, r. 1717 6 a půl, r. 1718 5, r. 1719 jen 3, r. 1720 pouze jedna, r. 1721 opět 4 a r. 1722 9 a půl. Počet várek se značně měnil v tomto XVIII. století, jich bylo málo vinou nedostatku dříví (viz stať v této kronice o vykácení veškerých lesů v okolí Perninku panstvem). V r. 1796 je zachována zpráva, že pivo se tam už vůbec nevařilo, důvod není znám.

Str. 229

Kromě poplatků obci

Bylo třeba platit i ostrovskému panstvu, zpočátku to byl za várku 1 říšský tolar (čili 1 a půl florinu pozn. Kron.), za panství saských knížat se platilo takzvané varné a stočné ve výši 15 florinů za každou várku. Proto také musel být každoročně sestaven výkaz o počtu várek (ATTEST ÜBER DAS BRAUWERCK) a poslán panstvu do Ostrova, aby nepřišlo o příjmy. Kromě tohoto poplatku byla pro každou várku nařízena tzv. daň z nápojů ve výši 9 florinů, od r. 1641 občané sice jevili snahu osvobodit se od tohoto vydání za várky, ale marně, toto zdanění totiž vzešlo z nařízení zemského sněmu z 1. XI. 1640.

Pivo PRO FARU

Zřízením vlastní fary v Perninku, což se stalo r. 1765, převzala obec povinnost dodat faráři ročně celkem 3 sudy piva po 8 florinech jako deputát. Roku 1815 obec rozhodla, že farář za každé vědro piva přes 12 (což byl jeho roční příděl) musí zaplatit 5 zlatek, pokud 1 máz (čili 1 litr pozn. Kron.) stál 10 krejcarů. Jakmile ceny piva stoupaly nebo klesaly, měla být cena piva pro faráře nad příděl podle toho upravena (12 veder piva = 720 litrů, zdarma necelé 2 mázy piva pozn. Kron.). Navíc farář dostával denně

Várky

Se prováděly podle stanoveného pořádku: právováreční občané vařili vždy sami v určeném pořadí. Tak třeba od 16. října 1668 do 16. března 1670 vařili Kryštof MILLER a Hans BLEUER 6 várek piva, Gabriel EBERHART 8, Georg GEYER 3, Daniel REINELT 8, Peter JORDAN a Hans FLADERER každý 5, Hans ILLING 6, Hans SCHÜTZ starší 7, Simon EBERHART 7. V roce 1712 bylo vykázáno jen 8 polovičních várek piva po 4 sudích (čili po 1.200 litrech pozn. Kron.). Tehdy vařil jednou Anton SCHÜTZ z čp. 183, Kaspar RENNER z čp. 93 také jednou, Georg REINWARTH z čp. 129 spolu s Johannes Davidem PUTTENDÖRFEREM z čp. 7 třikrát, Johann Georg JORDAN z čp. 139 a Martin HOFMANN z čp. 13 dvakrát, Johann Georg MÜLLER z čp. 116 spolu s Johannem Georgem JORDANEM jednou, Johann Georg BAUER z čp. 175 spolu s Antonem SCHÜTZEM jednou.

Sládek

Byl zapotřebí pro vaření piva od samého začátku, byť si občané sami vařili. První známý sládek byl však zaznamenán v listinách až v r. 1659, byl jím Kryštof MÜLLER a toho roku se mu totiž narodila dcera. V r. 1693 zemřel a byl pochován na místním hřbitově. Od r. 1689 bylo určeno při obnově rady města, že také sládek kromě dosavadních osob musí skládat přísahu panstvu v Ostrově. Od r. 1705 do r. 1710 byl sládkem Kristian REINELT.

Str. 230

Roku 1803

Si pronajal pivovar Josef WEISS z čp. 111 na 6 let za 502 floriny. Jako spolunájemci se pak k němu připojilo 16 občanů. Za sládka přijali nejprve Josefa WEBELA z Blatné, pak Sebastiana LAMINU z Nového Městečka (tehdy Neustadt, nyní je to osada obec Nečtiny, v okrese Plzeň-sever pozn. Kron.). Od r. 1805 směl vykonávat sládka pro občany Perninku Ferdinand SCHÜTZ. Po jeho smrti se stal sládkem jeho syn. Ten si pronajal r. 1842 na 6 let várečné právo a pronájem pak obnovil r. 1848. I jeho praded Anton SCHÜTZ byl sládkem, v r. 1780 byl pomocníkem sladovníka Josefa FISCHERA a mohl i samostatně vařit pivo. V r. 1752 císařovna Marie Terezie nařídila, aby veškeré obecní pivovary byly pronajaty občanům, a to i perninský pivovar, o tom z té doby chybějí zprávy.

SLAD

odebírali Perninčané za dob panování hraběte Jáchyma Šlika odkudkoliv, ale už v roce 1642 od nich vzešla stížnost, že panstvo jim tuto svobodu odňalo (myšlen tím saský vévoda, který byl majitelem panství pozn. Kron.), aby museli být závislí na ostrovské vrchnosti, která však byla dražší než ostatní stanice. V r. 1669 se znovu obrátili kvůli sladu na vrchního hejtmana v Toužimi a na důchodníky v Ostrově, ale opět marně. Až mnohem později mohli přece jen odebírat slad i odjinud, např. z Děpoltovic.

Pro jednu várku piva

Objemu osmi sudů (2.400 litrů pozn. Kron.) stál v r. 1670 slad celkem 27 florinů. V Děpoltovicích však v r. 1691 stál slad z 20 měřic ječmene (1.200 litrů) už 35 florinů. Ječmen sám stál 23 floriny 20 krejcarů, k tomu přistoupil ještě plat pro šrotýře 50 krejcarů, dále pak za dříví a sladovnu 2 floriny 25 krejcarů, takže výrobní náklady za 20 měřic sladu přišly na 26 florinů 35 krejcarů. Roku 1799 byl k 23 várkám piva zapotřebí sladu za 891 florinů 24 krejcarů a 3 pfeniky.

Svou sladovnu

Zřídili právováreční občané r. 1775. K tomu účelu byla přebudována drtírna dolu Nanebevzetí Panny Marie. Rok předtím si občané půjčili od faráře Johanna SCHUSTERA na tuto přestavbu 400 florinů. Stavba stála celkem 536 florinů 54 a čtvrt krejcaru. Vodu k sladovně přiváděli náhonem, který zakoupili od Ignaze EBERHARTA. Sladovna stála za domem čp. 182 (bylo tam celkem 5 stoup do Nanebevzetí Panny Marie a vedl k nim příkop už od horního potoka pozn. Kron.). Bralo se odtud i droždí. Když roku 1787 byla uzavřena smlouva mezi radou města a Johannem HOFMANNEM z čp. 13 o stavbě

Str. 231

Obecního mlýna, bylo rozhodnuto, že slad pro pivovar bude šrotován v tomto budoucím mlýně.

Sladovní pokladna

Byla v obci zvláštností: každý právovárečný občan totiž musel do ní odvádět určitý poplatek, pokladna tudíž měla dostatek peněz a mohla dokonce půjčovat potřebným občanům, s její pomocí byla rovněž zakoupena první hasičská stříkačka.

O chmelu

A jeho používání je toho známo opravdu málo. V r. 1670 se potřebovalo pro jednu várku 12 věrtelů chmelu (věrtel 15 litrů) po 24 krejcarech, takže za chmel bylo vydáno celkem 4 floriny 48 krejcarů. V r. 1799 bylo zakoupeno chmelu za 203 floriny 34 krejcarů. V únoru 1801 bylo oznámeno přípisem z Jáchymova, že měřice chmelu bude stát 12 florinů 30 krejcarů. Protože chmel byl ke koupi i v Přísečnici, Franz Karel HOFMANN prostřednictvím svého bratra (byl v Božím Daru hostinským na radnici) mohl zakoupit chmel pouze za 8 florinů za 1 měřici. Obec tedy rozhodla poslat vůz rovnou na Boží dar a zakoupit tam 10 měřic.

Stížnosti na cenu piva

Nebyly ojedinělé: v r. 1694 ochránce a přívrženec rychtáře Johann HERZOG vyrobil půl várky piva a prodával pak konvici za 1 císařský groš, což byla přehnaná cena (1 konvice 1 máz, 1 litr pozn. Kron.). Vysoká cena bránila chudším spotřebitelům, hlavně námezdním horníkům, kupovat toto pivo, což bylo účelem: výrobci totiž usilovali o to, aby pivo bylo jen pro občany, kteří na ně měli, jak tomu bylo podle zmínek ještě v r. 1642, kdy pivo bylo spotřebováno pouze mezi movitými sousedy. Čtvrt várky bylo šenkováno tři až čtyři týdny (cca 600 litrů).

Také kvalita piva

Byla leckdy problematická: v r. 1747 se třeba občanům zkazila jejich poloviční várka. Rychtář a rada města proto vydali příkaz, aby se zastavily další várky piva a to do té doby, než se vyčepuje pivo oněch tří občanů (příkaz byl vydán na popud panstva, které nechtělo přijít o stočné pozn. Kron.). Také v r. 1817 zbylo pro prosinec z poslední várky ještě 4 a půl vědra, pivo nebylo nejlepší kvality a nedalo se rychle spotřebovat. Bylo tedy rozhodnuto snížit cenu mázu místo 10 krejcarů na 4 krejcary. Snížení však mělo platit pouze do vánočních svátků. Také v r. 1824 došlo ke snížení ceny piva, nájemce radničního sklípku byl totiž nařčen z toho, že pivo zpančoval (přilil vody pozn. Kron.). Ze snížení vznikla škoda ve výši

Str. 232

60 zlatých, které musely být dosazeny ze sladovní pokladny, Sládek Ferdinand SCHÜTZ se hájil, že při výrobě piva nezanedbal ani slad ani co jiného a prohlašoval, že se může svým světlým a chutným pivem vždycky jen chlubit, Zkažení piva zdůvodnoval vlivem nedávného hromobití, při kterém prý se pivo srazilo. Tohle měl asi z podání o jednom hostinském z Prahy z r. 1698 (jmenoval se Martin VONDRA a byl současně i sládkem), když také vinou bouřky se prý várka zkazila. Stojí za zmínku, že pivo i když bylo zkažené, prodávalo se čepovat, dál dokud se neprodalo, nesmělo

Čepování piva

Bylo v Perninku provozováno jen v domech právovárečných občanů a to až do doby, než byl zřízen zájezdní hostinec v čp. 1. šenkování se jednotliví občané střídali. Při pití piva se čas od času konala zábava, která však měla někdy dohru i před soudem, protože se zvrhla na nerozvážné projevy či dokonce na opravdové útoky, při kterých občas i fungoval nůž.

PŮVOD OBYVATEL

Odkud přišli první obyvatelé, není přesně známo, dá se to zjistit pouze o některých: např. Wolf BARTLIN přišel ze Slavkova, Hans BAIER (PEYER) (psal se také PEYER) byl z Bam- berku, Wolf MÜLLER, který koupil r. 1555 dům, byl z Hohensteinu, (obec Tři Sekery u Kynžvartu pozn, kron,) Hans MÜLLER přišel r. 1546 z Pernecku, (patrná souvislost s nynějším názvem Pernink pozn, kron,) Původ obyvatel lze doložit i tím, že např. r. 1544 půjčoval peníze Perninčanům Sebastian FUNK, mincmistr ze Schneebergu, rovněž i Michael WAGNER ze Schwarzenbergu je jmenován jako častý věřitel. Také v Rybné se usadili lidé ze Saska, také třeba Georg HEBER, (přišel ze Schneebergu). I v XVII. Století přišli do Perninku především lidé ze Saska: r. 1608 to byl Abraham GEHSLER (přišel z obce Breitenbrunn), Balthasar SCHMID r. 1604 z Mittweidě, Wolf WAGNER r. 1623 ze Schwarzenbergu, Christoph GEORG r. 1641 z téhož města, Ze Schneebergu přišel r. 1665 Hans Georg SIMON, Jakob NÜR (ten však přišel již v r. 1586) pocházel z téhož města, jiný NÜR z tohoto města už v té době v Perninku

Je však třeba poukázat též na místa v okolí Perninku: v abertamské matrice čteme různá místa ze Saska, odkud pocházeli abertamští osídlenci, jako třeba z Eiben- stocku, Sousední Blatná patřila přímo k Sasku, byla od něho odloučena až r. 1547 jako důsledek Šmalkaldské války. Město dal postavit kurfiřt Johann Friedrich,

Str. 233

zbudoval je na bázi pravoúhlého tržiště perkmistr Joachim SPANNSEIL, spravováno bylo ze Schwarzenbergu. Vztahy k Eibenstocku a Lipsku jsou zřejmé, Rovněž blate- ským občanům půjčoval peníze Sebastian FUNK a dal se tu zastupovat Hansom TUNZ- SCHEM, stejně jako v Perninku,

Rovněž z jiných německých krajin přišli mezi osídlenci do Perninku: Adam EELMIG byl zaměstnán na úřadě ve Flossenbürgu, Johann SEIWALD přišel z Gundelfingen, Sebastian OETTINGER z Nördlingenu, z Čech, Moravy a Slezska sem přišli mezi horníci a zůstali zde natrvalo,

O původu perninských obyvatel stojí za to uvést ještě další fakta: napovídají to jména, která ještě v XVI. Století se vyskytují společně v Perninku či Blatné, je jich asi 50. U poloviny tohoto množství lze bezpečně určit blatenským, odkud při- 511 – tato místa však téměř všechna leží v Sasku. A tak není chybou říci, že také perninští osídlenci přišli z této země. Mnozí si zakoupili pozemky v Perninku a v Blatné: David BRAUN, Kunz GLUT, Zacharias GÖTTEL, Daniel KSTEL, Anton KO- TAU. Že z téhož místa pocházela i rodina RICHTEROVA, ukazuje zřetelně skutečnost, že jim všem (jak v Perninku, tak i v Blatné) říkali domácím přízviskem „Fleischer“. V Blatné se užívalo jméno Mattes FLEISCHER, stejně jako Mattes KIUHIEK, v Perninku se jiný RICHTER také nazýval Joachim FLETSCHER a jeho matka byla „Alte Fleischerin“.

VÁLKY a BÍDA

První velký vliv na vývoj obcí měla válka Šmalkaldská: je zmínka o tom, že ve stře- du po dri Oculi kurfiřt Johann Friedrich opět zabral město Blatnou pro Sasko. Vzhledem k blízkosti bojiště není vyloučeno, že i Pernink byl těmito boji zasažen.

PRVNÍ konkrétní zprávy

Se však objevují teprve po stu létech hovoří se o válečných důsledcích, které postihly obyvatele Perninku. R. 1632 sem vpadli císařští jezdci, při čemž byl za- střelen Martin STRÖER starší ve věku 66 let. Vzhledem k trvajícímu nebezpečí byl dne 27. června urychleně pochován, aniž byl přítomen pastor či aspoň kantor. Toto nebezpečí trvalo ještě v červenci: dcera Gabriela EBERHARDTA, zesnulá 13. června, byla z týchž důvodů pochována bez obřadů.

8.Prosince 1632 přišlo do Nejdku 5 setnin Chorvatů, způsobili panstvu spoustu škod a 1.ledna 1633 vpadli též do Perninku. Zastřelili zde 8 osob či jim roztrhali lebky. Po této pohromě v obci se objevil mor. V době od 10. srpna do 18. prosince mu padlo za oběť 10 lidí. Mnohá těla zůstávala po několik dní ležet bez po-

Str. 234

Všimnutí, protože se nenalezl nikdo, kdo by je odnesl a pohřbil. V r. 1635 došlo znovu k panice mezi obyvatelstvem, protože císařští jezdci, kteří kvartýrovali v Merklíně, vtrhli do Pstruží a odvedli odtud dobytek, současně pak i pročesali celý les. Přitom zastřelili lesníka Stephana REINELTA ze Pstruží. Že panoval velký strach z vojáků po celém okolí, svědčí příklad Martina EDERA z Velflingu, který v r. 1641 utekl do hraničních lesů Perninska, narodil se mu tady syn, který pak byl v Perninku i pokřtěn. Dne 6. června 1641 byl však tento Martin EDER zraněn saským vojákem a tomuto zranění podlehl.

Také v sousední Blatné

Docházelo k různým válečným utrpením: r. 1635 byla Hansu KIRCHENETTOVI během noci ukradena vojáky kráva a prodána do Saska. R. 1646 žaloval Georg Abraham LÖBEL, že kvůli stávající válečné situaci nemůže řádně splácet svůj dluh. V nejistých válečných dobách se v Pstruží ztratil rodině mlynáře Bartela WEIGELA dlužní úpis, který vystavil Georg PREUSLER z Blatné. Totéž se stalo Georgu HASSMANNOVI z Nové Role a dlužní úpisem téhož Blatenčana. Oswald SCHREYER z Blatné byl r. 1643 a 1644 dlužníkem jisté sumy, ale ani on vzhledem k „trvalým tísnivým válečným podmínkám“ nemohl platit. Ještě roku 1647 se všeobecně hovoří, že tehdy panovala po celém Krušnohoří velká válečná vřava.

Téměř 100 let

Se neobjevily žádné zprávy, že by Pernink byl vzhledem k válečným událostem postižen nějakým utrpením. Až r. 1747 přišel císařský důstojník se sedmi vojáky a dvěma kočáry přímo na výroční trh do Perninku (bylo to 2. září), což pro trh znamenalo velkou ztrátu: zrekvírovali totiž vše, co se dalo jíst a pít.

Během Sedmileté války

(1756-1763), kdy bojovaly proti sobě na jedné straně Velká Británie, Prusko a Portugalsko, na druhé straně pak Francie, Rakousko, Rusko, Švédsko, Sasko a Španělsko, bylo město Pernink tvrdě postiženo. Muselo poskytnout rekruty, protože r. 1748 byla zrušena tzv. vojenská svoboda, která byla městu zaručena od r. 1683. Kromě toho byly povinné i transporty vojenského materiálu a samotných vojáků. Od r. 1757 přestali docházet do Perninku i různí přespolní řemeslníci vzhledem k trvající válce, takže znovu došlo k narušení veškerého života a práce v obci. R. 1758 obec žádala osvobození od povinnosti odvodu rekrutů, ale žádosti nebylo vyhověno. Rovněž církev byla postižena: farář Tadeus Bernard RICHTER objednal u ostrovského mistra truhláře Antona LICHTNERA novou kazatelnu. Při nepřátelském

Str. 235

vpádu dne 20. ledna 1758 však tento farář zahynul. Jeho nástupce, Josef BARTHELE, dal kazatelnu převézt do Perninku, avšak zde ji Lindner nemohl v klidu umístit, musel totiž odtud podvakrát utéci před nepřátelskými vojáky. Dne 2. července 1758 byly opět pruské oddíly (čili nepřátelské) v Perninku. Obec musela zaplatit důstojníkovi 64 florinů 52 krejcarů a 2 pfeniky, jednomu husarovi musel lesníci Johann Kryštof REINELT zaplatit celý dukát jako pokutu za to, že jel na koni, nikoliv pěšky, když jej potkal. U rychtáře Outliela RENNERA vojáci vypili pivo za florin 27 krejcarů, čp. 93.

URČOVÁNÍ REKRUTŮ

Nebylo samozřejmě v oblibě a tak se dalo snadno vysvětlit, že tentýž rychtář Renner vystavil třem mladíkům z Bludné stvrzenku, v níž slíbil každému z nich na ruku 100 florinů a připojil, že po jejich šťastném návratu domů je bude ve všech věcech ochraňovat. Přes tyto praktiky byli najímáni za rekruty i ženatí, což působilo obci i samotnému rychtáři mnoho nepříjemností, především ve výživě opuštěných žen a dětí. Někdy se najímání rekrutů řešilo tím, že pruští dezertéři byli vydáváni za perninské občany, ale časem se tento podvod prozradil. V r. 1760 se dělaly pokusy dávat peníze místo rekrutů, ale opět byly tyto snahy odmítnuty. V r. 1761 už neumlkly stížnosti, že kvůli najímání rekrutů obec mohla trpět.

V tomto roce totiž nařídil vrchní úřad v Jáchymově, že se budou kopat náspy proti nepřátelským vpádům. Měli k tomu být použiti v případě nouze i horníci (ti však v každém případě až po jejich šichtě).

1.Ledna 1763 se uskutečnil opět nepřátelský vpád, při čemž zemřel rychtář Gottlieb RENNER. Za přepravu a podobné vojenské transporty zaplatila obec souhrnně 1 000 florinů 32 krejcarů a 3 pfeniky. Válka tedy stála obec 4 638 florinů 28 krejcarů a 2 a půl pfenigu. Ostatní výdaje a ztráty obyvatel se ani nedaly vyčíslit; mohlo se jen konstatovat, že tato Sedmiletá válka přinesla místním obyvatelům nesmírnou bídu. Ještě r. 1778 (tedy už dávno po této válce) se v Perninku zdržoval oddíl Chorvatů pod velením markýze de MALA SPINY (jakoby posádkou).

ZA 1. KOALIČNÍ VÁLKY

(proti Francii) bylo třeba v březnu 1796 přepravit 70 transportů z Chebu do Bam- bergu. Z tohoto počtu připadlo na Pernink 8, což obec vyřešila odvodem daně a zaplatila namísto pomoci 591 florinů.

Na počátku 19. století

Dělala chebská velká výlohy zeměbrana. R. 1808 bylo dáno cvičiteli této zeměbrany,

Str. 236

Adamu FRITSCHOVI, 7 florinů a to až do té doby, než se najde jiný schopný muž pro tuto funkci. Výlohy zeměbrany byly udány částkou 345 florinů 23 a půl krejcaru. Dále bylo třeba pro vojsko odeslat do Žatce jateční voly. Přišlo to pro obec na 158 florinů 58 krejcarů. Peníze tehdá vyplácel Ferdinand SCHÜTZ z čp. 2. Bylo třeba odevzdávat též seno, a to celkem 264 centnýřů. Obec je musela koupit ve vnitrozemí, jeden centnýř (asi 60 kg) za 2 floriny 45 krejcarů. Potom přišel příkaz, že zeměbrana se má shromáždit v Sokolově (městě Sokolov pozn. Kron). Každý muž tehdy obdržel 1 zlatý stravného na cestu tam. Tyto výlohy byly v obci zaneseny na účtu částkou 654 florinů.

Za osvobozovacích válek (proti Napoleonovi) tábořily v Perninku ruské a pruské oddíly na louce Franze PFOBA za čp. 31. Dne 2. února 1816 bylo umluveno, že za značné škody, které byly způsobeny na pozemcích, bude majiteli vyplaceno 5 florinů odškodného, takže na tom dokonce vydělal.

O velké nouzi,

Která postihovala obyvatele Fesuluku, byla časté πριώνην σůmých listindois, rok 1693 byl bídným, těžkým časem, panovala hrozná nouze. S počátkem r. 1694 už bylo velmi draho: bochník chleba stál 10 a půl krejcaru, ale 17. června tentýž bochník už stál 16 krejcarů. Vlivem těžké doby občané prodávali za jídlo své pozemky, zahrady a záhony. Rovněž bylo vařeno pivo jen z poloviny původních várek – vařili vždy 3 občané společně. Zápisy říkají, že tehdá byla taková bída, že ještě šestnáctiletí až osmnáctiletí chlapci a dívky chodili v létě i v zimě zcela nazí, protože veškeré ošacení bylo proměněno za potraviny.

Bídou let 1771 a 1772

Byla obec rovněž tvrdě postižena. Mnozí obyvatelé museli vydat všechny peníze, aby si zachovali svůj život. Vzhledem k velké drahotě se např. musel vzdát domku Anton EBERHART. Do Perninku byl posílán jak císařský, tak i panský chleba, což naráželo na odpor místních pekařů, kteří nesouhlasili, aby sem bylo dováženo cizí chléb/housky (pekaři bránili dovozu) (přicházeli o výdělky). Vrchní úřad ustanovil, že v takové nouzi nejen může, ale dokonce musí být dovážen chléb či housky v zájmu obyvatel odkudkoliv.

O nemoci neznámého původu,

která byla provázena bolestmi v hlavě a křečemi (trháním svalstva), je zpráva v kronice hroznětínského LEIPOLDA, který uvádí, že po Vánocích 1771 se rozmohla

Str. 237

Po celých Krušných horách se nemoc a hladomor šířily. O masopustu se situace ještě zhoršila: najednou muselo být pohřbeno také 12 až 15 lidí. V Blatné, Perninku a Abertamech, stejně jako v lesních domcích (Rybná, Bludná atd.), zemřelo na tuto nemoc mnoho lidí. Současně umírali i hlady, protože veškeré zásoby byly vyčerpány. V Perninku v roce 1772 zemřelo na 150 osob: do března bylo pohřbeno 52, v dubnu 25, v květnu 14, v červnu 18, v červenci 16, v srpnu 13. Velká úmrtnost poněkud polevila: v září zemřely jen 2 osoby, v říjnu 3, v listopadu 5 a v prosinci 2. Markraběnka bádenská (majitelka panství) se o toto místo postarala velmi svérázně: místo jakéhokoliv příspěvku na zmírnění bídě pouze odpustila poplatníkům dávky za 5 várek piva (v té době byla uskutečněna pouze čtvrtina obvyklých várek).

Dne 24. května 1772 stál bochník chleba v Hroznětíně 27 krejcarů. Jak tehdy řádil hladomor, lze vyčíst též z výkazu z roku 1777: je tu uvedeno 49 osob, z nichž 41 zemřelo hlady, ale pouze 5 z nich byli žebráci.

V roce 1803

byl Pernink opět postižen epidemií, další hrozila vzápětí v roce 1805. Vládla tehdy velká drahota, potraviny byly ale k dostání. Veškeré brambory byly spotřebovány už 14. ledna, málo jich totiž bylo vysázeno vlivem dlouhotrvající zimy (do půli května). Výdělky byly prakticky žádné, hornictví definitivně upadlo, vázl prodej krajek, kdo co měl, snažil se rozprodat: kdo mohl, prodal krávu, aby si opatřil potraviny pro sebe. Pice byla k dostání pouze za peníze. Jakékoliv skromné jmění obyvatel obce bylo zlikvidováno, a jakmile peníze za prodané předměty, dobytek, šatstvo atd. byly spotřebovány, obyvatelé seděli v domcích bez šatstva, bez dřeva, bez potravin a pomalu umírali hlady a zimou. Bylo napočteno celkem 871 potřebných obyvatel Perninku (víc než 2 třetiny z celkového počtu cca 1.200 obyvatel kolem roku 1800). Farář z církevního majetku a rychtář z obecního majetku vypomáhali. Krajský úřad vyslal v únoru 1805 do Perninku posly, aby prozkoumali, kdo z obyvatel je potřebný. Pro každého z nich bylo počítáno s podporou sedmi krejcarů denně. Peníze byly vzápětí poukázány ve výši 100 florinů, které byly při vší šetrnosti rychle spotřebovány. Obyvatelé byli tenkrát rozděleni do tříd podle výdělků: ti, kdo si vydělali denně nejvýše 3 krejcary, patřili do I. Třídy (v té bylo 471 osob), II. Třídu tvořili ti, kteří si vydělali denně 5 krejcarů (těch bylo 299 občanů).

Str. 238

Osoby zařazené do III. třídy si vydělávaly denně 6 krejcarů. Podpory byly prováděny podle tohoto rozdělení. Z vojenského skladu přišlo do Perninku 175 měřic žita (1 měřice = 61,49 litru). Nouze však pokračovala dál, a tak byly 5. června téhož roku zabaveny zásoby mlynářů a pekařů, včetně mouky a žita, ale ani to nestačilo. Oba mlynáři měli jen 1 korec a 3 vertele žita (1 korec = 4 vertele = 93 litry) a 3 vertele pšenice. Potřeba pro obživu obyvatel obce na jeden měsíc činila 240 centnýřů mouky nebo 251 měřic žita.

Tímto hladomorem

bída v Krušnohoří neskončila; následovaly další těžké období, především v polovině 19. století, během 1. světové války a nakonec i ve 30. letech 20. století. Stačilo, aby počasí bylo nepříznivé pro úrodu, většinou déšť (například v roce 1987), což vedlo k nedostatku sena a brambor. Takové jevy byly v minulosti časté, a hladomor často pronásledoval obyvatele Krušnohoří.

Co se týče života občanů, domy byly zpravidla budovány ze dřeva, později i z lomového kamene. Vybavení domů bylo téměř vždy podobné tomu, co můžeme vidět ve starých domech dodnes. Půdorys domu byl rozdělen chodbou na dvě části: větší část byla zařízena jako světnice s přilehlou komorou, menší část obsahovala domácí komoru a za ní byla stáj nebo chlív. Domy byly většinou přízemní s podkrovím (typ známý jako "Krušnohorský domek"). Pokud bylo přistaveno patro, bývalo používáno k řemeslnické dílně, obvykle umístěné v přízemí. Takové domky se dochovaly například v Perninku na Tovární ulici, v dnešní ulici Rudé armády nebo na Karlovarské ulici. Patra byla často vyplněna jílem, zejména u hrázděných staveb, jak lze vidět na některých starých domech.

Str. 239

Ve světnici

Zabraly velké místo kachlová kamna, jimiž se topilo většinou z domovní chodby. Podél delší strany kamen, která nebyla přerušována řádnými otvory, stála dlouhá lavice, na kratší straně pak malá lavice. Ta dlouhá byla nejvyhledávanější. Také kachlový hrnec (dnes říkáme kamnovec) byl trvale používán na ohřívání vody.

O zařízení

Se dovídáme velmi málo: v čp. 111 v roce 1548 byly novému kupci předány smluvně 2 stoly s lavicemi, 1 pérová postel, 2 kachlovce, 1 kamna a 1 manželská stolice (termin není jasný, snad šlo o jakýsi druh manželské postele, pozn. Kron.). Prodávající si v kupní smlouvě vyhradil v případě nemoci „lože“ v komůrce. Slamník postele byl ještě na počátku XIX. Století vyplňován senem, což zde byl obvyklejší materiál než sláma, kterou sem museli dovážet z vnitrozemí.

VÝBAVU

Obvykle s sebou přinesla nevěsta. Prkna na výrobu skříní a truhlic byla předtím dlouho uložena na půdě, aby dřevo bylo správně vyschlé, byla z nich vyrobena almara, skříň na šatstvo a truhla (často i dvě). Tento nábytek měl své umístění v komůrce či v domácí komoře, ale také i v podkrovní komoře. V truhle se uschovávalo prádlo. Nutná byla i police na cínové nádobí (místně se jí říkalo „Zinnbrett“, lidově pak „Ziebrat“). Lžíce byly uloženy v zásuvce této police. Vidličky a nože ve zprávách o nevěstinných výbavách nebyly uváděny. Mnohý získal později i prádelník („Waschkosten“), když nabyl jmení, pak si zdobil světnici obrázky malovanými na zboží nebo jen na skle, dokonce si opatřil i barevné sklenice a šálky na kávu (o těch jsou zprávy hned z počátku XIX. Století), pak pochopitelně 1 mlýnek na kávu a nechyběly ani pivní džbány s cínovými víky. Slánka byla obvykle kameninová, říkalo se jí „Salschel“, měla skutečně „ouško“, za které se brala do ruky (pozn. Kron.).

V inventáři

Jako pozůstalost po zemřelém byly často uváděny nástěnné hodiny, u mužů pak též kapesní hodinky, zvané „cibule“. Kuřáci používali různé umělecky vyřezávané či porcelánové a většinou malované dýmky a pytlíky na tabák, ten býval z měchuřiny – měli často i pouzdra na dýmky, obzvláště na ty porcelánové či pánovky. Ti, kteří šňupali, mívali dózy na tento tabák obvykle z cínu.

Str. 240

Doma

Nosívali všední kabátce nebo kožešinovou jupku, obzvláště v zimních měsících. Při vycházce mívali na sobě dlouhý kabát a třímali hůl. Také samotní členové rady města a mistři cechů se objevovali při slavnostních příležitostech v dlouhých pláštích, ženy ještě v XVIII. Století nosívaly čepce, které byly rozličně zdobeny. K obnově jejich vzhledu (tj. po vyprání atd.) používaly tak zvaný čepečník, což byl více méně stojánek podobný těm na paruky z dřívějších dob.

Opatrnost občanů

Se projevovala ve zvyku vše po sobě zanechat písemně. Bohužel však většina toho, co zůstalo zachováno v soukromých rukách, zničil plamen nebo požár či pouhé spálení (dr. Endt tedy konstatuje už v 30. letech našeho století, že takto přišlo v niveč velké množství dokladů, pozn. Kron.). K ověření svého podpisu, protože ne každý uměl psát, měli obyvatelé každý svou osobní pečeť, kterou vytlačil do vosku vedle svého klikyháku, což nahrazovalo podpis. V pozemkové knize Horní Blatné jsou takové otisky osobních pečetí už ze XVI. Století.

Svátky

Při vší bídě, o níž je často řeč, byly vždy patřičně slaveny, často dokonce i s hudbou, při níž vedla prim flétna či housle nebo i jiný nástroj. O křtě se nešetřilo jídlem ani pitím. Tohle vedlo panstvo v r. 1712 k vydání nařízení na popud farářů, aby takové oslavy se konaly ve střídmém duchu: předtím totiž bylo vypito při křtu také 8 až 9 konví pálenky (konvice má 1 litr). Mnohý otec se tak vzhledem k svým stávajícím poměrům dostal do dluhů. Nicméně to, co panstvo nařídilo, nebylo zrovna málo: jako křestní peníz na památku směl být darován jen jeden zlatý (mince) nebo nejvýše 1 říšský tolar (rovněž mince 1 a půl florina). Směli být pozváni pouze tři kmotři a jedině farář mohl schválit potřebnou výjimku. Dále panské nařízení povolovalo uspořádání pouze jedné hostiny, buď před křtem nebo po cestě z kostela. Při této hostině se smělo podávat jen šest vařených nebo pečených jídel s patřičným salátem ke každé pečeni. Nesměly se podávat žádné cukrovinky a jako nápoj bylo povoleno pouze pivo, pálenka byla zcela zapovězena. Piva se smělo vypít nejvýše 1 věrtel (čili 50 žejdlíků, což obnášelo asi 25 litrů). Kromě toho se mohly podávat sýry a máslo, kolik toho všeho byl dům schopen podat.

Str. 241

Při volbě rady

Se pořádaly hostiny pro přítomné komisionáře a zástupce panstva, což bylo potom náležitě vyúčtováno. V účtech obce se tak objevily hovězí pečeně, telecí hrudí, dále i treska a herinky, členům komise bylo podáváno víno, ostatní pak dostali pivo, formani a kočí ostrovských úředníků dostávali pálenku. Při jedné instalaci rychtáře a rady města bylo k pohoštění všech přítomných zapotřebí tří domů, proto později zakoupili dům čp. 1, aby se v něm mohli shromážďovat (pozn. Kron.). Pokud při volbách byli přítomní i místní horníci, dostali rovněž zdarma pivo.

Vztahy k panstvu

Díky různým těm opatřením vůči hostinám byly většinou přátelské, občané se k němu často obraceli s žádostmi o dřevo ať stavební či palivové, obzvláště po požáru. Pokud bylo dřevo k mání, panstvo obvykle žádosti vyhovělo. Docházelo však také k různým přehmatům: v r. 1749 vneslo několik honců žalobu, že při jednom honu na jeleny ve Velflinku byli zmláceni lesníkem, ale byli odbyti. V témže roce lesník požadoval, aby obyvatelé obce pomáhali odnášet do ostrovského zámku jak zvěřinu, tak i živé chycené ptáky. Obyvatelé vznesli námitky, ale ani v tomto případě jim nepřálo štěstí, neboť jim bylo sděleno, že chodí často lecos do Ostrova vyřizovat a že je tedy jedno, zda nenesou nic nebo ponesou zvěřinu či ptáky.

Knížecí úředníci

Měli na základě privilegií, daných vévodou Juliem Jindřichem, povinnost respektovat práva perninských občanů a dokonce je chránit. To však nevylučovalo, že docházelo k jiným výkladům práv, než jak byla stanovena; nakonec i tohle bylo výsadou knížete, uvedenou v privilegiích. S ohledem na prospěch panstva bylo lecos perninskému úřadu či perkmistrovi a cechmistrovi neustále přikazováno. Nebylo ani ojedinělé, když docházelo k vymezování pozemků a hranic mezi panstvem a obyvateli, že zástupce panstva prokázal neplatnost zápisu v pozemkové knize o majetnictví pozemku některého občana, který k tomu neměl doklady, jako to např. udělal lesní rada Sebastian WALZ r. 1737, když dokazoval, že perninští občané si už před sto lety dali připsat panskou půdu na své jméno a tedy si ji i přivlastnili, aniž ji předtím zakoupili; dále pak že ji jeden prodával druhému, vyměňoval či dával do zástavy, zkrátka se s ní zacházelo a vládlo, jak chtěli, po svém. Walz tudíž s vědomím, že jsou bezbranní, požadoval od občanů doklady o koupi pozemků či pronájmu prostorů. Žádné doklady pochopitelně nemohly být předloženy a nerozhodovalo ani to, co bylo napsáno v pozemkové knize. Občané totiž namítali, že lesní rada Walz se špatně díval do té knihy, ale dokázat

Str. 242

Mu to nemohli, protože nikdo z nich neuměl číst ani psát. Cítili, že Walz zřejmě nechce vidět ty zápisy o pronájmech, mnohé z nich byly ještě z dob panství Jindřicha Šlika, který pronájmy schválil. Stejně tak si mysleli, že by musel najít zápisy o propůjčení prostorů na rozkaz panského hejtmana právě jím, lesním radou Walzem. Celá záležitost vznikla z toho, že obyvatelé Perninku pásli svůj dobytek v lesích, které podle lesního rady odjakživa patřily panstvu, ale které byly rovněž odjakživa využívány právě pro pastvu.

Stejně tak i další úředník, inspektor PFEIL, byl podle podání perninských lidí jako nikterak vůči nim blahovolný. Především mu bylo vytýkáno, že prodal nejkrásnější stavební dřevo, kulatinu, ale i štěpiny do Saska a ponechal perninské občany bez dřeva. Sice přislíbil, že jim poskytne nějaké dřevo z revíru kolem Pstruží, ale slovo nedodržel a místo toho dal pokácet i stromy na pozemcích místních občanů a prodal je. Majitelé neměli právo ani posekat keře, aniž by za to nezaplatili lesníkovi.

Jiní úředníci byli rozumní a uznali, sice požadovali nekompromisně všechny poplatky, jimiž bylo město povinno, v jiných věcech však často vycházeli vstříc. Byly dokonce případy, kdy někteří z nich, jako třeba knížecí hejtman Nikodem ΜΟΥΖΕΣ, půjčovali poddaným peníze, což je patrné ze zprávy z r. 1644, dokazující, že mnozí knížecí poddaní mu peníze nevrátili zpět a to především proto, že emigrovali.

Rodiče,

Když svůj domek prodávali, mysleli ve smlouvě vždy na sebe a na své děti, které nebyly dosud zaopatřeny. Dali pro ně udělat výpis, v kterém byla ustanovena jejich potřebná výbava. Výpis obsahoval i určení svobodného bydlení, které měl majitel v prodávaném domě, včetně otopu a osvětlení. Roku 1812 Tadeus Christian LAUBER potvrdil, že syn Felix mu ročně opatří sedm žejdlíků oleje pro osvětlení obydlí. Mohlo by se myslet, že s olejem se šetřilo a že tedy světnice nebývala nikterak silně osvětlena, což byla v podstatě pravda. Jenže mnozí lidé i při tak slabém osvětlení pracovali a proto stavěli světelný zdroj doprostřed stolu na hrnec obrácený dnem vzhůru. Ve směru k pracujícím pak byla postavena před světlo baňatá láhev s úzkým hrdlem, zvaná „Klöppel“. Voda v láhvi vytvořila silnější světelné paprsky a rozhodila je kolem sebe. Nejsilnější paprsky dopadaly na „Klöppelsack“, na kterém byla připíchána paličkářská předloha. Takto se to dělo vždy, když pracovaly naráz více příslušníků rodiny nebo když přišly ženy se svými „klöppelsscky“ na přástky.

Často se stávalo, že mladi (syn a jeho žena), při prodeji domu se nedokázali dohodnout se svými starými rodiči. V takovém případě pak platilo rozhodnutí rady

Str. 243

města, komu byla přiřčena vina na rozepři. Byli-li prodávající rodiče nevinní, muselo jim být vyplaceno odškodné, aby si za ně mohli zakoupit nové obydlí. Někdy se stávalo, že prodávající otec pobýval s kupujícím synem v téže světnici, nebo si upravil komůrku či místnost na půdě, toto vše bylo v kupní smlouvě vymezeno.

Také byla smlouvou vyhrazena prodávajícímu dlouhá lavice u kamen. O potravu se otec obvykle po prodeji domu staral sám, k tomu účelu si podržel kus louky, aby z ní mohl vyživit krávu či kozu, také si často ponechal několik záhonů na zahradě, kde si pak pěstoval zeleninu či řepu, (tomuto účelu se říkalo „polévka“, protože to znamenalo výpěstky právě do polévky, která bývala často jedinou stravou. Ještě v r. 1708 prodávající toto vysloveně nazýval v kupní smlouvě „polévkou v zahradě“). Také v různých účtech za hostiny je zmínka o „polévce a kořání“. Někdy bylo ve smlouvě ustanoveno, že kupující bude povinen vykazovat týdně, kolik mléka a másla vydal prodávajícímu. Starý otec myslel i na to, aby mu šračka prala prádlo a uklízela v komoře. I na případ smrti mohl myslet při uzavírání kupní smlouvy, kde bylo stvrzeno, že kupující se mu postará o pohřeb.

Na děti,

Které nebyly zaopatřeny, mysleli otcové a matky v kupních smlouvách: vyhradili jim výbavu, která sestávala ze sumy 15 až 50 florinů podle stavu jmění. Místo peněz mohl přijít v úvahu i pozemek, tak např. Václav JUNKER takto dostal patnáctinu Schutzova lesa. Když bratr nemohl vyplatit sestru v penězích, přenechal ji kus louky. Výbava mohla být též i zakoupena. Tu a tam bylo ve smlouvě i zaneseno, co všechno dcera dostala jako výbavu: především svatební kroj, pak i jiné oděvy, kožichy, bluzy, zástěry, jupky, ubrusy, osolní a ložní prádlo, rukavice, punčochy a boty, pamětní peníze jako šperky, náušnice, talíře a lžíce, pérs do postelí a samozřejmě i nábytek. V lépe vybavených domácnostech se k tomu přidávaly rovněž i hotové peníze či třeba kráva.

Rodiče však někdy měli dítě, které jim vinou tělesné nebo duševní vady dělalo mnohé starosti. Bylo proto ustanoveno roční placení stravy postiženému dítěti kupujícími. V zimě takové dítě muselo dostat týdně 1 bochník chleba, v létě pak jen půl bochníku; takové ustanovení platilo až do smrti onoho potomka. Je zaznamenán případ ženy, která po smrti muže se stala odpovědnou za dům i pozemky, že tyto převzala pouze s podmínkou, že nevlastní pomatenou dceru uzná za vlastní dítě a bude ji podle možností opatřovat oděvem, jídlem a pitím a vůbec že bude o ni pečovat. Pokud by macecha této nové dcery zemřela, neměly děti z druhého manželství žádné právo ani na dům, ani na pozemky, oboje směl převzít pouze ten dobrodinec do svého používání nebo dokonce vlastnictví, který se uvolil nešťastnici převzít v úplnou

Str. 244

péči. Často se stávalo, že děd, který přenechal svůj dům některému z vnuků, přikazoval v kupní smlouvě, aby dotyčný nečastoval sestry jeho matky hanlivými či dokonce sprostými výrazy, pokud byly stiženy pomatením smyslů.

Kupující byli vždy odpovědní za péči postižených. Děd hrnčíře Krause Marie-Anna byla slepá. V kupní smlouvě pro ni otec vyhradil, že žena kupujícího musí ji obstarávat, uklízet a podle možností i vyprovázet na procházky.

Rodová jména

Po prozkoumání první pozemkové knihy z r. 1544 zjistíme, že z rodových jmen, která tam jsou uvedena, už v 30. letech našeho století, (tj. v době, kdy dr. Endt psal svou knihu Aus der Vergangenheit der Bergstadt Bärringen), neexistuje v Perninku ani jedno. Mnozí horníci opět brzo odešli zpět, odkud přišli do Čech, zklamáni ve svých nadějích. Často se stalo, že některý z horníků, který ztroskotal ve své dělní činnosti, utekl tajně a přivedl tak do velkých nemání a tísně ty, kdož za něho ručili (jako např. v r. 1533 Hans Melzer, který utekl tajně před věřiteli i se ženou a děckem). Mnohé domy v takových případech zůstávaly dlouhou dobu prázdné a jako majetek samozřejmě propadly panstvu.

Až teprve od roku 1550 se dá prokázat původ rodin, které tu zůstaly zastoupeny až do třicátých let našeho století. Jiné se přistěhovaly později, většinou neznámo odkud. Zaznamenány jsou i rodiny, které zde v obci už neexistují, i když určitou dobu byly velmi známy. Jsou to především tyto rody:

Str. 246

V našem seznamu jsou uvedeny pouze ty rodiny osídlenců, které měly vlastní domy. Rodiny, které žily v podnájmu, nejsou v seznamu uvedeny, (neexistuje žádný záznam, kde bydlely, jsou známy pouze seznamy jméns počty dětí, jako např, z r. 1694),

Křestní jména.

V jejich používání panovala určitá móda, Např, v XVI. století byl velmi oblíben WOLF,

(Wolfgang), V XVII. století převažovala biblická jména. Nejčastější křestní jména

Od r. 1590 do r. 1640: Abraham, Adam, Baltazar, Blasius, Christian, Christoph, Daniel, David, Gabriel, Georg, Hieronymus, Jakob, Hans, Kaspar, Lazarus, Martin, Matthaus, Melchior, Michael, Paul, Peter, Samuel, Simon, Stephan, Valentin, Veit, Zacharias.

Ženy v též době se jmenovaly: Anna, Barbara, Christina, Dorothea, Elisabeth, Justina, Katharina, Kunigunda, Magdalena, Margareta, Maria, Rebekka, Sibylla, Suzanna.

V DAŇOVÉ roli z roku 1654

Je uvedeno 59 mužů s těmito křestními jmény (daňová role 1654):

Celkem 17 druhů mužských jmen. V téže daňové roli je uvedeno 112 žen:

Celkem 7 druhů ženských jmen.

Ještě před rokem 1650

(s koncem Třicetileté války) počala se užívat dvě křestní jména a tato obliba trvala až do konce XVIII. století, pak opět přišla do módy jednoduchá, Ženy však pře- bíraly velmi dlouho dvojitá křestní jména, tak třeba Eva Regina, (Lidově Efarechl), Eva Rosina. (Lidově Efarusı) či Maria Anna, (lidově Marjanml). U dvojich mužských Jubu bylu Jako prval Custo užíváno jméno sorann, u zen pak Anna nebo Maria: např. domácí jméno HANSTOFF byla vlastně zkratka pro dvojí jméno Johann (Hans) Kristoph,

Uřední spisy 16. a 17. století

Nepoužívaly formu křestního jména, jak je přináší kalendář, nýbrž jak byla obvykle

Vyslovována místo Ambrosius Brosius nebo Bröhsl, místo Andreas Enders nebo Enderle, místo Balthazas Balzer, místo Anton Andl nebo Andanl, místo Bartho- Lomeus Bartel, místo Blasius Blasel nebo Blessel, místo Daniel Danl, (což bylo v XIX. Století často zaměňováno za jméno Tani Anton), místo Gabriel berl či Gaber, místo Heinrich Hennerich, místo Hieronymus Elias nebo Lorel či Grammen, místo Elias Lars nebo Lens, místo Nikolaus Nickel nebo Nikol či

Str. 247

Niklas, místo Euphemia Fama, místo Rosina Rusl, místo Sophia Soph.

Rodová jména

Nebyla v XVI. století ještě zcela vžitá. Proto se často přiházelo, že v úředních spisech, ale i v pozemkové knize a matrice místo rodového jména bylo použito jméno domácí oné osoby: v r. 1550 byla uvedena jako kartounkářka pod jménem, které bylo přezdívkou PEMPERHOSLIN, (byla vdoveu po Kryštofu KUHNOVI z čp. 101, který byl v pozemkové knize uveden od r. 1580 do r. 1587 mezi ostatními radními jako Christoph PEMPERHOSEL). Toto jméno se užívalo ještě v XVII. století i když zkrácené: horník Hans KUHN byl v protokole z r. 1685 uveden jako HÖSEL, v r. 1682 kou- pil tento muž čp. 34 jako Hans HOESSEL, v r. 1694 je uváděn jako svědek při koupi pod jménen Johannes HÖSSL. Je tedy zřejmé, že domácí jména měla přednost před rodovými, např. Michel RICHTER byl často nazýván Michel SCHMIDT, (byl kovářem), Mattes PÜTTNER se rovněž často nazýval Mattes SCHMIDT, protože byl kovářem, a stejně tak i přísežník soudu Nickel RICHTER, (rovněž kováře), Merten FOSMANN pro- dal svůj dům a dostal za něj peníze jako Merten ZIMMERMANN (tesař) a tak to také bylo zapečetěno v pozemkové knihy. R. 1565 měla dluh vdova po tesaři Matthausovi LEUSCHNEROVI z čp. 118, která byla zapsána v knihách jako ZIMMERMEISTERIN, Andreas HOPPNER byl několik let rychtářem, proto se také často uvádí jako Andreas RICHTER, Další z Richterů, Joachim, byl v r. 1573 nazýván Joachim FLETSCHER (řezník), ještě v r. 1581 se nazýval lidově FLÖSCHER (nářečím), jeho matka pak měla jméno stará FLÖSCHERIE, Bartel EBERHART se v protokole z r. 1593 objevuje jako Bartel WEBER, (tkadlec). Heinrich DONNER prodal v Rybné dům, ale když jej kupoval nazpět, byl už nazýván Heinrich SCHNEIDER (krejčí). Podobně je uváděn i v abertamské matrice Paul DONNER neboli SCHNEIDER, rovněž Hieronymus KIESSLING je v této matrice uváděn jako SCHNEIDER, Vdova po něm, Walburga, byla pak uvedena v pozemkové knize jako GRAMMES-SCHNEIDERIN, V Perninku koupil Fabel SCHNEIDER v roce 1586 dal detailně potvrzení jako Fabel SCHWETLER. Jiný občan, Peter RÖHRENPÖHRER, koupil dům čp. 99, ale prodal jej pod jménem Peter MÜHLMANN (mlynář). Je tak nazýván i v matrice, Magdalena KLEMMOVÁ se v r. 1592 jmenuje Lena, žena SPISE, (starý výraz pro kopí). Její jméno je pak uvedeno v pozemkové knize jako HANS-SPÜSCHINA i jako KLEMMINA, Rodina Klemmova totiž měla přízvisko Spies (kopí, oštěp asi pro jejich vyzáblost), je to zřejmé z matriky, kde je uveden Valentin KLEMM i SPIESS, HONIGOVE se jmenovali také KÖHLER (uhlíř), Jeden majitel domu měl jméno Anton KOTTAU, ale používalo se jméno SCHUSTER (švec). Michel JOCKITZER byl uváděn jako známý bednář, (STUMM-BÜTTNER), stejně tak byla nazývána i jeho žena, (STUMM-BÜTTNERIN), ačkoliv mohla mluvit a prováděla všechny právní úkony za svého muže, v matrice se dočteme

Str. 248

Jméno Georga FLADERERA jako ROTKOPF (Rezek), Balzera SCHMIDTA jako HAUSBALZERA, Matthäuse SCHMIDTA jako HAUSMATZE; Katharina HOFMANNOVA svědčila jako MÜLLERIN nebo také někdy BRETTSCHNEIDERIN (mlynářka nebo pilařka), Georg MICHEL byl často zván HIRSCH (jelen). Jako domácí jména jsou naprvní pohled k poznání, jako třeba KUNZHANS (Honza Kuneš), což byla přezdívka pro Hanse DÜRSLERA, Hansi MICHELOVI se říkalo VOGELHANS (Honza Pták), Kaspar WEIGELT byl v r. 1623 nazýván jako BORTEN-KASPAR (prýmkar) podle svého obchodu, Jeho snacha se v r. 1646 nazývala BORTENOVA,

Domácí přízviska

Byla velmi rozšířena: jako příklad slouží názvy rodu Hoffmanových ti, kteří pocházeli z dolního mlýna (čp. 170), byli často označování tak, že k slovu „Mühl“ bylo přidáváno křestní jméno: Mühldavid, jeho dcera byla Mühldavidmädle, jiný byl Mühlmetrl, Mühlhansı, Mühljosef. Jedna větev Rennerů povoláním krejčí byla také tak označována: Schneiderpuldes, Schneiderfranz, Schneidersef, Naproti tomu Schneideredlmadel je z rodiny Helmigů, Krausové, kteří se zabývali provaznictvím, byli Seilerové, Die Brauersofi je vdova po sládkovi, Ten, kdo si po r. 1797 pronajal šenk na radnici, jmenoval se Rathuser, (Radnický). Töpfergaber a Töpfermatz měli přezdívku podle řemesla tchána, (byl hrnčířem). Grubenbalzer se jmenoval Baltasar Eigler, protože měl svůj vlastní domek přímo na šachtě, Kantorhannes patří Johannu Zach, Endtovi, který byl kantorem a školmistrem od r. 1712 do r. 1731. Naproti tomu kantor Franz Leopold Parthl, kterému se rovněž takto říkalo, (Kantorfranz), zanechal po sobě dva syny, kteří toto přízvisko ztratili, nikoliv však pozemky, které patřily k čp. 195, ty byly nadále zvány jako kantorovy. V rodině Ströerově byli ševci, odtud také jméno Schusterkarl, Schusternaz, Georg Fladerer, který se nazýval Zrzek, (Rotkopf), měl potomka v XVIII. století, kterému se říkalo Černohlávek (Schwarzkopf).

Rovněž původ

Mohl být brán jako důvod k vzniku domácího jména: Talleradi se říkalo Adamovi VIETHOVI Oldřiše, Naproti tomu obyvatel Tellerových domků je Tellerandi, Hansandl byl Johann Adam FLADERER, Hanstoff je Johann Christoph PFOB z čp. 171, Pauleshanres byl Johann Eigler, jeho předek se jmenoval Paul. Antl byl Anton Ferdinand SCHÜTZ z čp. 28, jeho předek Valentin, říkalo se mu Faltiner, byl z čp. 183. Syn Ferdinanda Schütze byl však zván sládkem podle svého řemesla, Lenzmadl sou zváni potomci Lorenze SCHÜTZE, kterému se říkalo LENZ (Jaro). Fama se jmenovala Euphemia Fladererová, která byla z čp. 84, Nickel byl nazýván

Str. 249

jeden z rodiny Rennerů, kteří byli tesaři a jejichž předek se nazýval NICKEL RENNER (z čp. 123, koupil tento dům v r. 1603), Sala byla Salome Hofmannová z čp. 105. Samelhaus se říkalo domu čp. 175, kde bydlel Samtel WOHNER, Kristl byl Kristian SCHUTZ z čp. 87. Dani byla zprvu lidová podoba pro Daniela, později však byla pomíchána se zkratkou pro Antona (Toni), také tak byla brána. Dům Andanlhaus byl čp. 146 podle Antona KRAUSE, Hannanaz je ze jména matky Johanny REINWARTHOVÉ, Minant Johannes se takto jmenoval podle svého otce Venantius REINELT spolu se svým křestním jménem, Karlhanna byla Johanna, dcera Karla RENNERA,

Franz POPPENBERGER z čp. 43 byl královským tavičem cínu a tak domy čp. 38, 40, 41 a 42 se rovněž nazývaly tavírnami podle dřívějšího použití (Schmolzhaus, Schmelzhütte), protože byly postaveny na tavírenských pozemcích jeho syny a zeti. Stolaři (Tichler) byla rodina GEYEROVA z čp. 123, naproti tomu Josef GEYER z Blatné měl přízvisko Věžník (Türmer), protože v rodině jeho matky Hessové byli věžníci. Skláři (Glaser) byli Simonové z čp. 15, později i Bauerové z čp. 23, takže domy se říkalo Glaserhaus a zahradám Glasergarten. Rovněž Hofmannové z čp. 139 a 140 odlévali sklo, což bylo jejich povoláním (až do nedávna v čp. 139 byla sklářská pec, kterou však rekreant-majitel domku vyboural, aby získal „větší prostor“, pozn. Kron.). Schmelzerheinrich se nazýval Heinrich PURKART, protože byl také tavičem cínu, jmenovala se po něm i lávka přes potok, zvaná Schmelzerhannesbrücke. Johann RENDSWIRT z čp. 69 byl řezník a tak jeho domu se říkalo Fleischerhaus a pozemku okolo něho pak Fleischergründl. Rodina Reineltů z čp. 98 byla po 200 let lesníky (nebo jak se tehdy říkalo: „Schützen“, čili ochránci lesa, pozn. Kron.), a odtud pak byla jejich přezdívka „Schützenpepp“. Bergmeister Matz byl Johann Matthaus Bauer z čp. 4, protože jeho otec byl důlním (Bergmeister). Richterkarl se nazýval Karel Bauer z čp. 18, protože jeho otec, Johann Heinrich Bauer, byl rychtářem, stejně jako Franz Anton Renner z čp. 93 byl Richterfranz (jeho otec Gottlieb Renner byl též rychtářem). Kikalo se tak i Ignazi Purkartovi (Richar Ignaz), protože jeho otec byl také rychtářem, čp. 188 až do dnešních dnů v r. 1932 Lese jméno městská sídlil (dnes je v domě truhlárna, psáno rychta podle Antona Purkarta, který tam pozn. Kron.)

Ženská jména,

Pokud byla používána jako domácí přezdívky, byla používána až teprve když muž předčasně zemřel a žena musela po delší dobu sama pečovat o dům a pozemky. Nicméně i bez toho se udály případy, kdy (obrazně řečeno) ženy natáhly mužské kalhoty a jaly se samy hospodařit, ať muž žil či už byl pod drnem.

Str. 250

Ο putování

Domácích jmén budiž uveden příklad „Lamboi“. Ve starších spisech se užívá výrazu LANGBOY (Dlouhý oblouk). Toto jméno zprvu zabrala rodina WEISSOVA, protože pozemek Jehanna WEISSE z čp. 19 byl nazýván „Lampois Reimel“. Jeho syn Johann Gabriel WEISS získal dům čp. 94 a louku na abertamské cestě, která potom byla prodána na parcely. A tak polovinu té louky obsadila Barbara WEISSOVÁ, druhou pak Johann Georg WEISS a Magdalena WEISSOVA. Všechny tyto parcely byly v josefinském katastru zaznamenány jako „Langpoy Wiesel“, takže z toho je jasné, že všichni tito WEISSOVÉ měli přezdívku Lamboy. Rovněž WEISSOVÉ z Rytmé měli tohle přízvisko, patřil jim Lamboiwald na hranicích Rybné a Perninka. Jak ale k tomuto jménu přišel dům čp. 66, když v něm nebydlel žádný WEISS? Koupil jej totiž r. 1761 Johann Michael MÖCKL, který měl za ženu Franzisku, dceru Georga WEISSE! Proto tedy domácí jméno přešlo se ženou i na dům. Označení zůstalo i nadále až do r. 1866, kdy Adalbert HOFMANN, majitel domu, jej prodal a usídlil se v čp. 200, takže tomuto novému sídlu Hofmannovu se říkalo také „Lamboihaus“, protože jméno putovalo s vlastníkem.

Putování jmén „Ferchelist“: zprvu se nalézá na domě čp. 92 – ten obsadil Franz LÖFFLER z Fichtelbergu v r. 1739. V blízkosti tohoto místa leželo vřesoviště zvané Ferchelistheide, jak vyplývá z popisu hranic z r. 1745. Jiné vřesoviště z r. 1811 je psáno jako Firgelistheide. Na plánku, který je přiložen, je cesta z Abertam do Blatné a stará blatenská cesta takto značena, což nemůže být omyl. Löffler vzal s sebou jméno z Fichtelbergu a tak všechny pozemky čp. 92 v prvním soupise se nazývají Virgelist. Jeho syn vyměnil r. 1782 dům za čp. 63, zda a sebou vzal i ono jméno, není známo, ani ústní podání o tom nic neříká. Jeho syn Gottlieb držel dům do r. 1821, kdy jej prodal a koupil čp. 33. Když Franz a Antonis KRAUSOVI koupili dům v r. 1850, rázem se jim říkalo „Ferchelist“.

Označení pozemků

Se dělo někdy také podle domácích jmen: Bergmeistermatzraum náležel Matthausovi Bauerovi. Pozemek čp. 94 byl Beutlererbstück (Váčkářův díl), protože majitel domu Anton LAUBER byl váčkářem v r. 1763. Podle povolání majitele jsou pozemky nazývány Bittnerwalla (Josef Pfob z čp. 183 byl totiž bednářem v r. 1772), Boderraum se nazýval podle majitele, „zázračného lékaře Franze Purkarta“ v r. 1835, Breierraum podle sládka Ferdinanda Schütze z r. 1837, Flaschmerraum podle lahváře Josefa Fladerera v r. 1860, Fleischerervindel podle čezníka Johanna Rindevárta.

Str. 251

podle koželuha Johanna Engelharta z r. 1868, Bäckerraum podle pekaře Hahna z čp. 64, Leutnanterb podle poručíka Johanna Reinwartha, zemřelého r. 1869, Schmidtf ranzwiese podle kováře Franze Rennara z čp. 8 (r. 1752), Schneiderfranzerb podle krejčího Franze Rennera z čp. 131 (1745), Schneiderpuldesebene podle krejčího Leopolda Rennera z čp. 122 (1726), Schusterkarlraum podle ševce Karla Ströhera z čp. 177 (1799), Tischlerefastück podle Josefy Geyerové, jejíž předek, Elias Geyer byl stolarem v čp. 123 (r. 1681), Türmərraum podle Josefa Geyera z Blatné v r. 1754, Talleradloch podle Adama Wietha z Oldřichova koupil r. 1763 dům čp. 166 i s pozemkem, který se nazýval Probloch, protože předtím patřil Probevi z čp. 118, Loučka, která do nedávna nesla název Probloch, neleží na Muthaide, ale na Novohamerském vrchu. Je to tiché a útulné místečko, zcela obklopené lesem (piše dr. Endt ve své knize), nazývané takto po rodině Probových z čp. 123. Waldschmied byl syn Franze Horbacha z osady Rozhraní, (Halbmeil u Božího Daru), který přišel do Perninku r. 1767.

Některá přízviska

mají zachována stará rodinná jména, která se už nevyskytují. Bärstückel (Bérův dílec) má své jméno po Johannu Gottliebu Barovi v r. 1772, Bauergarten byl pozemek nazývaný po rodině Bauerů z čp. 23. Jordanstückel, který byl za čp. 139 a 140, měl svůj název po rodině Jordánově mezi r. 1695 a 1722. Junkerův plácek připomíná městského písaře Wenzela Junkera, který koupil čp. 199 v r. 1776. Seiwaldiv nebo i Sauwaldův dílec měl své jméno po Johannu Seiwaldovi, který koupil r. 1699 čp. 7. Tellerberg je upomínkou na Christopha Telera, (v pozemkových knihách je též psán jako Talyrz, což je starý přepis českého výrazu talíř pozn. kron.), který koupil dům čp. 87 i s pozemky. Moitzgrund měl své jméno po Motzovi, Mocesovi či Mothesovi, takto se nazýval jeden rod, který vlastnil čp. 166 od r. 1627. Jeden kus lesa se jmenuje Heimlich, je to ten, co patřil rodině Helmieů nebo i Helmichů, Kolbův dílec patřil k čp. 85, vlastník tohoto domu Peter Diers prodal r. 1613 pozemek horníku Gabrielu Kolbovi z Rybné, takže mu tak i říkali. Když Mattes Siegl, jenž vlastnil čp. 85 v poslední čtvrtině XVII. století, tento pozemek znovu koupil zpět, název už se nezměnil.

Křestní jména

některých osob postačila jako domácí přízviska. Willaraum dělalo velké těžkosti úředníkovi, který r. 1881 prováděl zápis do pozemkové knihy: napsal je totiž tak, jako kdyby jméno vzniklo z latinského slova "villa", (venkovský domek pozn. kron.), takže se tam objevil název "Villaraum". Pozemek však patřil Ludmile Reinwarthové,

Str. 252

která jej prodala r. 1787 svému synovi Adalbertovi a on byl právě tím nazýván Willawertlem, Bernardův dílec byl majetkem Bernarda Schütze z čp. 92 (1765). Ellesraum vešel do povědomí, když Elias Hofmann koupil r. 1741 čp. 126 i s pozemky. Louka, zvaná Famawiese, je pojmenována po Euphemii Fladererové z čp. 84, pocházela z Vršku, (Werlsberg u Jáchymova pozn. Kron.), svým dívčím jménem byla Bachová. Její syn se nazýval Famahannes, Kristi je zkratka pro Kristiana a je upomínkou Kristiana Schütze z r. 07 (r. 1772). Kraum patřil Klementu Hofmannovi z dolejšího mlýna (čp. 170), od r. 1740 obsadil dům čp. 54. Paulushall dostala své jméno po Johannmu Pulusi Eiglerovi z čp. 111 v r. 1738. Salaraum patřil ženě jménem Salome Hofmannová z čp. 105 před r. 1780, její syn Josef byl Salasepp a bydlel v čp. 109. Salomonraum měl jméno po Salomonu Bauerovi z čp. 23 v r. 1688. Res byla Maria Theresia Stroherová z čp. 184, prodala svůj dům i s pozemky svému synovi v r. 1774, ten se pak jmenoval po ní Resmertl (Terezin Martin). Je zřejmé, že syn mohl být nazýván podle jména svého otce i matky. Malapulden byl Leopold, syn Anny Marie Fladererové. Jiná Mala byla Anna Maria Bauerová z čp. 16, která r. 1736 dostala poslední díl panského pozemku, který byl ještě k mání: Mkali mu pak Malaräumel a byl v blízkosti Malawaldu (někdy také Malawald). Nickelfranz byl Franz Renner z čp. 67 v r. 1743 podle křestního jména otce Nickela (Nikolaus Mikuláš).

Další místa

Nabývala rozličných jmen buď podle majitele nebo různých prací či tvarů: KCZÍ PLÁCKY na Kostelním vrchu se nazývaly obvykle podle těch, kdož je obhospodařovali. Plácky byly jen tak velké, že daly potravu jen jedné koze. PRAŠNÝ MLÝN ležel u pastviny na Andělské ulici, podle něho byl nazýván i pozemek, který se dodnes nazývá „Mlýnský“ a les nad ním se jmenuje „Prašný les“. Rovněž staré označení má tzv. FIEDELWIESE (housličková louka) a to podle svého tvaru pozemku. Označení vzniklo už v r. 1589 a bylo tak i zapsáno v pozemkové knize. Dlouhou dobu se užívalo označení ULLMÜTZ pro jednu louku a názvu se přitom nerozumělo, až posléze vyšlo najevo, že jméno vzešlo od Ullmanna: Blasius Ullmann ji prodal r. 1641 Christophu Krausovi z Rybné. V r. 1724 ji koupil Gabriel Pfob z čp. 118. Zankraum, (Zank je německy hádavec), na cestě k Schuppenbergu náležel k čp. 13, ale r. 1731 byl přikoupen k čp. 105 a rozšířen o další díl, zvaný FLZ. Ani Martin Hofmann z čp. 13 nezískal tento Zankraum ihned při koupi domu, ale až r. 1745. Dva díly se nazývají Trojúhelník podle svého tvaru, jeden je na cestě k Bludné u čp. 218, jiný je na Velflínské cestě, kde začíná po pravé straně les. Tento díl se jmenoval také „Dvoudenní šichta“, protože pro pokosení sena panstvu bylo třeba dvou dní.

Str. 253

A na konec této pro naši kroniku tak důležité vsuvky, kterou jsme nazvali „Z minula obce“ a shromáždili tak ve třech dílech nejpodstatnější zprávy, jež se daly v současnosti posbírat z různých archivů a podkladů, uvádíme

Zvláštní události

v horním městě Perninku, které spoluvytvářely historii obce a jejích obyvatel:

1480 v únoru bylo v Krušnohoří takové teplo, že stromy počaly pučet,

1543 obrovská průtrž mračen, Povodní byl smeten hamr v Pstruží,

1553 horník Hans Melzer utekl za noci před dluhy do Saska i se ženou a děckem,

1584 hladomor si vyžádal mnoho obětí na životech,

1585 druhá vlna hladomoru měla za následek opět mnoho obětí,

1600 na Hromnice (2. února) byl takový mráz, že voda v potoce přestala téci, protože zmrzla až na samé dno,

1610 tři bratři Leipoldové, synové rychtáře, zranili devíti ranami nožem pastevce Schneppa, Za trest museli v ostrovském zámku vykopat tři studny.

1612 hraniční sváry mezi Perninkem a Blatnou.

1632 císařští jezdci zastřelili Martina Ströera staršího při vpádu do obce, to bylo v červnu. Téhož roku, 8. prosince, přišly do obce oddíly Chorvatů a zabili tu osm občanů,

1632 výskyt epidemie moru, jemuž padlo za oběť 10 občanů,

1635 nový vpád císařských vojáků do obce, zastřelen lesník Stephan Reinelt,

1646 sedm dětí v Perninku zemřelo na neštovice,

1650 Johann Schorfler přišel v 16ti letech o život při výbuchu plynu v dole,

1666 Johann, syn Petera Schorflera, přišel o život v dole ve 13ti letech,

1668 Hars Honig, havíř, jenž byl zraněn v Arzbergu, zemřel v Perninku,

1670 Gottfried Wagner, měšťanský synek ze Schneebergu, byl zatčen v Hrozně a odtud dopraven do šatlavy v Perninku, Předtím se zavázal, že saskému vévodovi bude týdně vyrábět pomocí alchymie 1000 zlatých dukátů, Protože se mu to nepodařilo, utekl do Čech v domnění, že unikne trestu,

1671 Hans Purkensteiner stižen v dole neštěstím.

1675 18. července byla velká průtrž mračen, smetla mlýn v Pstruží, Mlýnské kamenáky byly odneseny vodou až k Merklínu, mrtvý dobytek pak až k Hroznětínu,

1680 Johann Heinrich Fladerer, utopil se ve 7 letech v šachtě,

1688 řádila vichřice a vyvrátila z větší části lesy kolem Perninku a Pstruží,

1689 druhá vlna vichřice smetla řadu statných stromů a způsobila velké škody.

Str. 254

1689 21. února zmrzl Kryštof Fleischer z Blatné na cestě do Hroznětína, kam šel naproti svému synovi, vezoucímu nahoru mouku. V hrozné vánici zabloudil a byl nalezen mrtvý ve vodní zdrži,

1693 velký hladomor vinou neúrody, lidé umírali ve svých domech,

1700 10. září spadl Johann Penckert z Bludné do milíře a uhořel,

1700 Josef Eigler spadl horní polovinou těla do tavící pece a zemřel,

1715 15. listopadu byl postřelen Johann David Reinwarth, který z neopatrnosti se sám zastřelil, když chtěl na Rybné zasáhnout jelena,

1731 Kryštof Weiss, starý 25 let, přišel v dole o život,

1736 Johann Andreas Haas přišel v dole o život,

1741 až 1749 byla velká nouze o dřevo, která začala už 20 let předtím,

1743 horník Andreas Ströher byl náhle v dole přepaden vodou a zahynul, Jeho tělo bylo nalezeno až po 12 týdnech,

1745 probořila se poslední lávka v obci, takže se tudy už nedalo ani projíždět. Již v r. 1689 bylo upozorňováno, že Perninku zbývá z osmi lávek v provozu jen tři,

1766 Johann Kraus měl nehodu v dole a následkem toho zemřel,

1771 obrovská neúroda následkem trvalých dešťů, nedozrála ani pšenice ani ječmen, (ve vnitrozemí samozřejmě). Na horách panoval velký hladomor, navíc násobený neznámou nemocí (smrtelné křeče). Zemřelo mnoho osob,

1772 v průběhu roku zemřelo 150 osob hlady a na předchozí neznámou nemoc,

1783 v září až listopadu bylo velké sucho a teplo, I nejmocnější studny ztratily vodu, Hamry, stoupy i mlýny se až do zimy zastavily,

1785 24. ledna byl ve farské studni objeven průlom, způsobený předchozím rýžováním. Prohlubeň byla na 3 sáhy hluboká, bylo do ní vhozeno na 50 balvanů, ale jeskyně se přesto nezaplnila,

1785 18. února potvrdil rychtář z Blatné, že Richter byl neschopen vyjít z Blatné, protože napadlo nesmírné množství sněhu,

1785 8. dubna byla sněhová vichřice. Při pohřbu Michela Pfoba / Michel Pfob bylo snadnější přenést rakev přes hřbitovní zeď než vraty. Oné zimy padal sníh nepřetržitě od počátku listopadu r. 1784 do konce května r. 1785. Byla velká nouze o dřevo i seno a samozřejmě o veškeré potraviny, což mělo opět za následek všeobecný hladomor. Centnýř sena stál 1 florin 45 krejcarů,

1785 31. července byla nalezena Elisabeth Geyerová mrtvá v potoce pod hořejším mlýnem (dnešní Bludenská ulice). Den předtím byla u zpovědi,

1804 horník Andreas Kolb nalezen polozmrzlý za velké sněhové vichřice,

1805 nový hladomor spojený s epidemickým onemocněním.